Robert Jordan - Srdce zimy

„Já ta jejich takzvaná nebeská světla neviděla,“ opáčila zamítavě svým silným tarabonským přízvukem. Nakláněla se nad dřevěným hmoždířem velikosti velkého kotle, a přestože měla po pás dlouhé vlasy stažené širokou modrou mašlí, padaly jí až do tváře. Dlouhá bílá zástěra s tmavými skvrnami nezakrývala, jak skvěle jí padnou tmavozelené šaty, jeho však víc zajímalo, co dělá. No, zajímalo ho to stejně. Drtila hrubý černý prášek dřevěnou paličkou dlouhou jako její ruka. Prášek vypadal jako ten, který viděl v rachejtlích, jež rozřízl, ale nevěděl, co do něj patří. „V každém případě,“ pokračovala, „ti neprozradím cechovní tajemství. To je ti snad jasné, že?“

Mat sebou trhl. Zpracovával ji celé dny, aby se dostal až sem, už od chvíle, kdy při náhodné návštěvě putovního cirkusu Valana Lucy odhalil, že je v Ebú Daru, a po celou dobu se děsil, že se zmíní o cechu ohňostrůjců. „Ale ty už nejsi ohňostrůjce, vzpomínáš? Vykopli... achm... říkala jsi, že jsi cech opustila.“ Nikoliv poprvé ho napadlo zmínit se, že ji zachránil před čtyřmi členy cechu, kteří jí chtěli podříznout krk. Takové věci obvykle stačily, aby vám žena skočila kolem krku a udělala všechno, co jste chtěli. Ale když ji skutečně zachránil, žádné objímání se nekonalo, takže nebylo moc pravděpodobné, že na ně dojde nyní. „A stejně,“ pokračoval povzneseně, „s cechem si starosti dělat nemusíš. Dělalas noční květy kdoví jak dlouho a nikdo ti to nepřišel zarazit. Vsadím se, že už nikdy žádného jiného ohňostrůjce neuvidíš.“

„Co jsi slyšel?“ zeptala se tiše s hlavou stále sklopenou. A skoro přestala kroutit paličkou. „Řekni mi to.“

Matovi se málem zježily vlasy na hlavě. Jak to ženy dělají? Schováte všechny stopy a ony se stejně dostanou k jádru toho, co chcete skrýt. „Co tím myslíš? Slyšela jsi přece to, co já. Hlavně o Seanchanech.“

Otočila se tak rychle, až jí vlasy zavlály, popadla těžkou paličku oběma rukama a zvedla ji nad hlavu. Byla asi o deset let starší než on, měla velké tmavé oči a malé, plné rty, obvykle jakoby připravené k polibku. Párkrát ho napadlo ji políbit. Většina žen byla po několika hubičkách poddajnější. Teď vycenila zuby a vypadala připravená ukousnout mu nos. „Řekni to!“ nařídila.

„Hrál jsem vrchcáby s nějakýma Seanchanama u přístavu,“ přiznával neochotně a pozorně sledoval zdviženou paličku. Muž mohl zablufovat a odejít se zdravou kůží, pokud věci nezačaly být vážné, ale žena vám rozrazí hlavu jenom tak z rozmaru. A bok ho bolel a byl celý ztuhlý, jak moc dlouho seděl. Nebyl si jistý, jak rychle by se dokázal pohnout. „Nechtěl jsem to být já, kdo ti to řekne, ale... Cech už neexistuje, Aludro. Kapitula v Tanchiku je pryč.“ To byla jediná skutečná kapitula cechu. Ta v Cairhienu byla již dlouho opuštěná a ohňostrůjci se jinam vydávali jenom kvůli uspořádání ohňostrojů pro vládce a šlechtice. „Odmítli vpustit seanchanský vojáky na pozemky a bojovali, teda snažili se, když jim vyrazili vrata. Nevím, co se stalo – možná nějakej voják strčil lucernu, kam neměl – ale polovina kapituly vyletěla do vzduchu. Jen jsem to slyšel, nejspíš je to přehnaný. Ale Seanchané si mysleli, že jeden z ohňostrůjců použil jedinou sílu, a...“ Povzdechl si a snažil se mluvit co nejlaskavěji. Krev a popel, tohle jí vykládat nechtěl! Jenže ona se na něj mračila a tu zatracenou palici měla připravenou, aby mu rozrazila hlavu. „Aludro, Seanchané sebrali všechny, kdo v kapitule ještě zůstali naživu, a pár ohňostrůjců, kteří odešli do Amadoru, i každýho, kdo aspoň vzdáleně připomínal ohňostrůjce, a udělali ze všech da’covale . To znamená –“

„Já vím, co to znamená!“ vyjela ostře. Otočila se zpět k hmoždíři a začala točit paličkou tak tvrdě, až se Mat začal bát, že to celé vybuchne, pokud to byl opravdu prášek používaný do rachejtlí. „Hlupáci!“ mumlala rozzlobeně a praštila s paličkou. „Slepí hlupáci! Před mocnými musíš ohnout krk a jít dál, ale oni to neviděli!“ Popotáhla a hřbetem ruky si otřela tváře. „Mýlíš se, můj mladý příteli. Dokud žije jediný ohňostrůjce, cech žije také, a já jsem pořád naživu!“ Ani teď se na něj nepodívala, když si otírala líce. „A co bys udělal, kdybych ti dala rachejtle? Házel je na Seanchany z katapulty?“ Její frknutí jasně ukázalo, co si o tom myslí.

„A co je na tom špatnýho?“ bránil se Mat. Dobrá polní balista dokázala vrhnout desetiliberní kámen na pět set kroků a desetiliberní rachejtle by nadělala mnohem víc škod než kámen. „Navíc mám lepší nápad. Viděl jsem ty trubice, ze kterých jsi na oblohu vyhazovala noční květy. Tři sta kroků a víc, to jsi tvrdila. Stačí ji naklonit na bok a vsadím se, že vyhodí noční květ na tisíc kroků.“

Aludra se zadívala do hmoždíře a cosi zamumlala. Mat měl dojem, že říká: „Moc mluvím,“ a něco o hezkých očích, co mu nedávalo smysl. Honem jí skočil do řeči, než mohla zase začít o tajemstvích cechu. „Ty trubice jsou mnohem menší než katapulta, Aludro. Kdyby se dobře schovaly, Seanchané by ani nezjistili, odkud se to bere. Mohla bys to brát tak, že jim odplácíš za vaši kapitulu.“

Podívala se na něj a docela uctivě. A také překvapeně, ale toho si nevšímal. Oči měla zarudlé a na tvářích vlhké cestičky slz. Možná kdyby jí dal ruku kolem ramen... Ženy obvykle potěšila trocha utěšování, když plakaly.

Ale než se stačil pohnout, švihla paličkou a namířila ji na něj jako meč. Musela být silnější než vypadala, dřevěná palička se ani nezachvěla. Světlo , pomyslel si, nemohla přece vědět, co chci udělat!

„Tohle není špatné na někoho, kdo viděl odpalovací trubky teprve před několika dny,“ přiznala, „ale mě to napadlo dávno před tebou. Měla jsem důvod.“ Hlas jí zhořkl, ale hned to zase napravila a mluvila trochu pobaveně. „Když jsi tak chytrý, dám ti hádanku, ano?“ řekla a zvedla obočí. Ach, něco ji rozhodně pobavilo! „Ty mi řekneš, k čemu by mi mohl být zvonař, a já ti prozradím všechna svá tajemství. I ta, ze kterých se budeš červenat, ano?“

Teď hovořila zaujatě. Ale ohňostroje byly důležitější než hodinka miliskování s ní. Jaká tajemství mohla mít, že by se z nich červenal? Možná by ji mohl překvapit. Ne všechny vzpomínky těch jiných mužů, jež měl nacpané v hlavě, se týkaly bojování. „Zvonař,“ zahloubal se, aniž by tušil jak dál. V žádné z těch starých vzpomínek se neobjevil ani náznak. „No, zřejmě... Zvonař by mohl... Možná...“

„Ne,“ řekla, náhle odměřená. „Odejdeš a vrátíš se za dva za tři dny. Mám nějakou práci a ty mě se všemi těmi svými dotazy a lichotkami rušíš. Ne, žádné námitky! Běž hned.“

Zamračil se, vstal a narazil si na hlavu klobouk se širokou krempou. Lichotkami? Lichotkami! Krev a zatracenej popel! Při příchodu hodil plášť na zem, a teď zachrčel, když se pro něj shýbal. Seděl na té stoličce skoro celý den. Ale možná se s ní někam dostával. Tedy pokud rozluští její hádanku. Poplašné zvonky. Gongy ohlašující hodiny. Nedávalo to smysl.

„Mohlo by mě napadnout, že tak chytrého mladého muže jako ty políbím, kdybys nepatřil jiné,“ zamumlala rozhodně hřejivým tónem. „Máš moc hezký zadek.“

Vymrštil se a zůstával k ní otočený zády. Obličej měl rozpálený z čirého rozhořčení, jenomže ona by určitě řekla, že je to ruměnec. Obvykle se mu dařilo zapomenout na to, co má na sobě, pokud se o tom někdo nezmínil. V krčmách občas došlo k incidentům. Zatímco ležel na zádech s nohou v dlaze a staženými žebry a skoro celým zbytkem těla v obvazech, Tylin mu schovala všechny šaty. Nezjistil zatím kam, ale určitě byly schované, ne spálené. Nakonec ho tu nemohla chtít držet napořád. Z jeho vlastních věcí mu zůstal jen klobouk a černý hedvábný šátek, jejž nosil kolem krku. A pochopitelně stříbrný medailon s liščí hlavou, pověšený na řemínku pod košilí. A jeho nože. Bez nich by se opravdu cítil ztracený. Když se mu konečně podařilo vylézt z té zatracené postele, ta zatracená ženská mu nechala ušít nové šaty, a seděla tam a dívala se, jako ho ty zatracené švadleny přeměřují! Sněhobílé krajky na zápěstích mu téměř zakrývaly ruce, pokud si nedával pozor, a další mu spadala od krku skoro k pasu. Tylin měla na mužích ráda krajky. Plášť měl jasně šarlatový, stejně rudý jako příliš těsné spodky, a po celé té zatracené věci byly vyšité zlaté spirály a bílé růžičky. Nemluvě o bílém oválu na levém rameni se zeleným mečem a kotvou rodu Mitsobar. Kabát měl dost modrý i pro cikána, s červenozlatou výšivkou tairenských bludišť na prsou a na rukávech, to jen aby řeč nestála. Nerad vzpomínal na to, čím musel projít, aby Tylin přesvědčil, že má vynechat perly a safíry a Světlo ví co ještě na něm chtěla mít. A navíc byl krátký. Neslušně krátký! Tylin se jeho hýždě také líbily a zřejmě jí nevadilo, kdo všechno je ještě uvidí!