Robert Jordan - Srdce zimy

Upravil si plášť na ramenou – ten aspoň trochu zakrýval – a popadl hůl, vysokou po ramena. Bok a noha ho budou bolet, dokud to nerozchodí. „Tak za dva za tři dny,“ slíbil s důstojností, na jakou se vzmohl.

Aludra se tiše zasmála. Ale ne dost tiše, aby ji neslyšel. Světlo, ta ženská se smíchem zvládla víc než dlaždič s přívalem nadávek! A taky to dělala naschvál.

Mat vykulhal z vozu a práskl za sebou dveřmi. Noční obloha byla stejná jako ranní, šedá a bouřlivá, pokrytá mrzutými mraky. A vál ostrý, nárazový vítr. V Altaře nebyla skutečná zima, ale stačilo to. Místo sněhu tu padal ledový déšť a od moře se hnaly prudké bouře a mezitím bylo dost vlhko, aby zima vypadala větší. Půda pod nohama čvachtala, i když bylo sucho. Mat se zamračil a kulhal od vozu.

Ženské! Aludra ale byla moc hezká. A věděla, jak vyrábět rachejtle. Zvonař? Za dva dny na to možná přijde. Hlavě aby nezačala pronásledovat jeho . Poslední dobou to zřejmě dělala spousta žen. Změnila na něm snad Tylin něco, že ho ženy pronásledovaly tak jako ona? Ne. To bylo směšné. Jeho plášť zachytil vítr, ale Mat byl příliš zamyšlený, aby ho přitáhl. Dvě štíhlé ženy – považoval je za akrobatky – se na něj mazaně usmály, když ho míjely, a on se také usmál a předvedl nejlepší poklonu. Tylin ho nezměnila, pořád byl stejný muž jako vždycky.

Lucův cirkus byl padesátkrát větší než to, o čem mu vyprávěl Tom, možná víc, mišmaš stanů a vozů o velikosti slušně velké vesnice. I přes chladné počasí mnoho účinkujících si procvičovalo svá čísla. Žena v rozevláté bílé haleně a spodkách těsných jako jeho se houpala na prověšeném provaze nataženém mezi dvěma vysokými žerděmi, a pak se vymrštila a nějak se nohama zachytila za provaz, než mohla spadnout na zem. Zkroutila se a zachytila provaz rukama, vytáhla se do sedu a začala totéž od začátku. Opodál jakýsi chlapík běhal na kole vejčitého tvaru, které muselo být dobře pět sáhů dlouhé, na plošině vysoko nad zemí, kde poskakoval po užším konci ve větší výšce než ta hlupačka, která si brzy srazí vaz. Mat se zadíval na polonahého muže koulícího si po pažích a přes ramena tři lesklé koule, aniž by se jich dotkl rukama. To bylo zajímavé. Tohle by mohl zvládnout sám. Ty koule člověka aspoň nezraní. Už toho měl dost, aby mu to stačilo až do smrti.

Co ho ale opravdu zaujalo, byli koně. Dlouhé řady koní, koní, kde dvě desítky mužů, choulících se před zimou, nakládali hnůj na kolečka. Stovky koní. Luca údajně přijal nějakého seanchanského cvičitele zvířat a za odměnu dostal lejstro podepsané samotnou vznešenou paní Suroth, že si smí nechat všechna jeho zvířata. Matův kůň Oko byl v bezpečí, před loterií nařízenou Suroth ho zachránilo to, že byl ustájen v Tarasinském paláci, jenomže dostat ho odtamtud nedokáže. Tylin si ho mohla rovnou uvázat na vodítko a nehodlala ho hned tak pustit.

Otočil se a napadlo ho, že nechá Vanina ukrást nějaké koně z cirkusu, pokud se s Lucou nedomluví. Z toho, co o něm Mat věděl, by to pro toho zvláštního muže bylo jako večerní procházka. Jak byl Vanin tlustý, dokázal ukrást a projet se na každém koni, na jakého se podíval. Naneštěstí Mat pochyboval, že by se sám v sedle udržel déle než míli. Přesto to stálo za úvahu. Začínal být zoufalý.

Cestou sledoval žongléře a akrobaty, jak cvičí, a říkal si, jak se to všechno mohlo stát. Krev a popel! Byl přece ta’veren! Měl kolem sebe utvářet svět! Ale on trčí tady v Ebú Daru, Tylinin mazlíček a hračka – ta ženská ho ani nenechala pořádně se uzdravit, než na něj skočila jako kachna po housence! – a všichni ostatní se tím skvěle bavili. A jak jí ta rodinka pořád podlézala, Nyneiva se určitě na každého vytahuje. Jakmile si Egwain uvědomí, že ty šílené Aes Sedai, které ji jmenovaly amyrlin, to nemyslí vážně, Talmanes a Banda Rudé ruky byli připravení ji odtamtud vytáhnout. Světlo, jak ji znal, Elain už možná nosí Růžovou korunu! Rand a Perrin se nejspíš povalují u ohně v nějakém paláci, vykládají si vtipy a popíjejí víno.

Zaškaredil se a přetřel si čelo, jak mu před očima zavířily barvy. To se mu poslední dobou stávalo pokaždé, když si vzpomněl na ty dva. Nevěděl proč a ani to vědět nechtěl. Chtěl jen, aby to přestalo. Kdyby se jen dostal z Ebú Daru. A samozřejmě s tajemstvím ohňostrojů, ale klidně by se na to vykašlal a jen utekl.

Tom a Beslan byli stále tam, kde je nechal, popíjeli s Lucou před Lucovým bohatě zdobeným vozem, ale on se k nim hned nepřipojil. Luca z nějakého důvodu Mata Cauthona od pohledu nesnášel. Mat mu oplácel stejným, ale měl k tomu důvod. Luca měl samolibý, nafoukaný obličej a na každou ženu v dohledu se uculoval. A zřejmě si myslel, že se každé ženě na světě líbí. Světlo, vždyť byl dokonce ženatý!

Luca, rozvalený ve zlaceném křesle, které musel ukrást z paláce, se smál a rozmáchle, velkopansky kýval na Toma a Beslana, sedící na lavicích vedle něj. Jasně rudý kabát a plášť měl pokrytý zlatými hvězdami a kometami. I cikán by se červenal! A při pohledu na jeho vůz by zaplakal! Byl mnohem větší než Aludřin a vypadal jako nalakovaný! Kolem dokola se objevoval měsíc v jednotlivých fázích, vyvedený ve stříbře, a zbylý červenomodrý povrch byl pokrytý zlatými hvězdami a kometami všech možných velikostí. Vedle toho vypadal Beslan skoro obyčejně ve svém kabátci a plášti s poletujícími ptáky. Tom, otírající si víno z dlouhých bílých knírů, působil v prostém bronzovém suknu a tmavém plášti rozhodně ošuntěle.

Jedna osoba, která tu měla být, tu nebyla, ale stačilo se rozhlédnout a u vozu vedle zahlédl hlouček žen. Byly všech věků, mladé i staré, ale všechny se hihňaly tomu, co bylo uprostřed hloučku. Mat si povzdechl a zamířil tam.

„Ach, prostě se nemůžu rozhodnout,“ ozval se ze středu pisklavý chlapecký hlas. „Když se podívám na tebe, Merici, máš ty nejkrásnější oči, co jsem kdy viděl. Ale když se podívám na tebe, Neilyn, tak je máš ty. Tvoje rty jsou jako zralé třešně, Gillin, a tvoje bych chtěl líbat, Adrio. A tvůj krk, Jameine, půvabný jako labutí šíje...“

Mat spolkl kletbu a zrychlil krok. S tlumenými omluvami se protlačil mezi ženy. Uprostřed stál Olver, malý bledý chlapec, předvádějící se a zubící se na jednu ženu po druhé. Už ty jeho vyceněné zuby stačily, aby mu některá z nich vlepila pár pohlavků.

„Prosím, odpusťte mu,“ zamumlal Mat a uchopil kluka za ruku. „Tak pojď, Olvere, musíme se vrátit do města. A přestaň tu mávat pláštěm. On neví, co říká, vážně. Nevím, kde takový věci sebral.“

Naštěstí se ženy jen zasmály a prohrábly Olverovi vlasy, když ho Mat odváděl. Některé podotkly, že je to vážně sladký chlapec, ze všech věcí na světě! Jedna sáhla Matovi pod plášť a štípla ho do zadku. Ženské!

Když se dostali ven, Mat se na kluka, spokojeně ťapkajícího vedle něj, zamračil. Od chvíle, kdy ho Mat potkal, Olver vyrostl, ale stále byl na svůj věk dost malý. A s těmi širokými ústy a ušima jako platchty nebude nikdy hezký. „Mluvit takhle se ženami by tě mohlo dostat do pěknejch trablů,“ sdělil mu Mat. „Ženy jsou rády, když je muž zticha a chová se slušně. A rezervovaně. Rezervovaně a možná trochu nesměle. Cvič to a povedeš si dobře.“

Olver na něj užasle civěl s otevřenou pusou a Mat si povzdechl. Na kluka dohlížel tucet strýčků a každý kromě Mata měl na něho špatný vliv.