Robert Jordan - Srdce zimy

V každém případě žádný ze Seanchanů třem mužům a chlapci, pomalu kráčejícím k městu mezi čekajícími povozy, nevěnoval pozornost. No, muži šli pomalu. Olver poskakoval. Tempo udával Mat s bolavou nohou, ale snažil se, aby ostatní neviděli, jak moc se opírá o svou hůl. Kostky obvykle ohlašovaly události, jež se mu podařilo přežít jen o vlásek, bitvy, budovy padající mu na hlavu. Tylin. Děsil se toho, co se stane, až se zastaví tentokrát.

Na téměř všech vozech a kárách opouštějících město se vezli Seanchané nebo šli vedle, měli prostší oděv než ti na koních, vlastně vypadali docela obyčejně, avšak lidé čekající na silnici patřili k Ebúdarcům či lidem z okolí. Muži měli dlouhé vesty a ženy sukně na jedné straně přišité tak, aby byla vidět noha v punčoše nebo barevná spodnička, a vozy i káry jim tahali voli. Byli tu i cizinci, kupci s povozy taženými koňmi. V zimě se na jihu obchodovalo mnohem víc než na dalekém severu, kde museli překonávat zasněžené cesty, a někteří sem přicházeli z daleka. Mohutná Domanka s tmavým znamínkem krásy na měděné líci jela na prvním ze čtyř vozů, držela si kolem sebe květovaný plášť a mračila se na muže o pět vozů před ní, umaštěného chlapíka vedle vozky, skrývajícího pod tarabonským závojem poměrně hustý knír. Nepochybně to byl konkurent. Hubená Kandořanka s velkou perlou v levém uchu a stříbrnými řetězy přes prsa seděla klidně v sedle, ruku v rukavičce položenou na sedlové hrušce, a možná ani netušila, že jakmile vstoupí do města, její bělouš a spřežení z povozu připadnou do loterie. Od místních se vybíral jeden kůň z pěti, a aby to nenarušovalo obchod, tak jeden z deseti od cizinců. Za koně se platilo, pravda, a jindy by to byla slušná cena, ale zdaleka nedosahovala tržní cenu odpovídající dnešní poptávce. Mat si vždy všímal koní, i když jen mimochodem. Tlustý Cairhieňan v kabátě stejně ošumělém, jako byly šaty jeho vozků, rozzlobeně vykřikoval kvůli zdržení a nechával svou skvělou klisnu neklidně tancovat. Ta klisna byla vážně nádherná. Nejspíš připadne nějakému důstojníkovi. Co se stane, až se ty kostky zastaví?

Ve velké bráně byly stráže, ale ty nejspíš poznali jen Seanchané. Sul’dam v modrých šatech s blesky na štítcích přecházely sem a tam se šedě oděnými damane na stříbrných a’damech . Jediný pár by stačil utišit jakékoliv nepokoje menší než útok vojska, možná dokonce i ten, ale to nebyl důvod, proč tady byly. V prvních dnech po pádu Ebú Daru, když ještě Mat musel zůstat v posteli, prolezly město, jak hledaly ženy, kterým říkaly marath’damane , a teď se ujišťovaly, že žádná nevstoupí. Každá sul’dam měla na rameni stočené vodítko navíc, čistě pro případ. Další dvojice hlídkovaly v přístavu a vlezly na každou loď a člun.

Vedle brány do města byly na hrotech na plošině pět sáhů nad zemí naražené nadehtované, ale stále rozpoznatelné hlavy desítky lidí, kteří se střetli se seanchanskou spravedlností. Nad nimi visel symbol této spravedlnosti, popravčí sekera s toporem ovinutým složitě vázanou bílou šňůrou. Cedulka pod každou hlavou označovala zločin, za nějž se sem dotyčný dostal, vraždu, znásilnění, loupež s použitím násilí, útok na urozeného. Za menší přestupky bylo bičování nebo se z člověka stal da’covale . Seanchané v tom byli spravedliví. Nebyl tady vystaven nikdo z urozených – pokud by si někdo z nich vysloužil popravu, byl by poslán zpět do Seanchanu nebo uškrcen bílou šňůrou – ale tři hlavy patřily Seanchanům a váha jejich spravedlnosti dopadala stejně na vysoko i nízko postavené. Pod hlavou ženy, která bývala paní lodí Atha’an Miere, a muže, který býval jejím mistrem šermířem, byly cedulky označené VZPOURA.

Mat branou procházel dost často, aby si hlav už nevšímal. Olver poskakoval vedle něho a prozpěvoval si nějakou rychlou písničku. Beslan a Tom dali při chůzi hlavy dohromady a Mat jednou zaslechl, jak Tom říká: „nebezpečný podnik", ale nestaral se, o čem mluví. Potom se dostali do dlouhého šerého tunelu, kudy vedla cesta skrz hradbu, a rachot vozů jakékoliv poslouchání znemožnil, i kdyby to Mat chtěl udělat. Tom s Beslanem se drželi po straně, z dosahu vozů, a tiše rozmlouvali. Olver vyrazil dopředu, ale když se Mat opět vynořil do denního světla, vrazil Tomovi do zad, než si uvědomil, že všichni stojí hned u východu z tunelu. Už chtěl něco jízlivě poznamenat, když si všiml, nač zírají. Lidé vycházející z tunelu za ním ho odstrčili, ale on také jen zíral.

Ulice Ebú Daru byly vždycky plné lidí, ale ne takhle, jako by se protrhla přehrada a vyslala do města záplavu lidí. Ti ucpávali ulici před ním, obklopovali dobytek, jaký ještě nikdy neviděl, skvrnité bílé krávy s dlouhými, nahoru otočenými rohy, světle hnědé kozy pokryté jemnou srstí visící až na zem a ovce se čtyřmi rohy. Všechny ulice, kam až dohlédl, byly ucpané stejně. Pokud se nějaký povoz pohyboval, tak jen šnečím tempem, a křik a nadávky vozků se téměř ztrácely v hukotu hlasů a řevu zvířat. Neslyšel, co říkají, ale rozeznal přízvuk. Pomalý, protáhlý seanchanský přízvuk. Někteří do sebe šťouchali a ukazovali si na něj v těch jasných šatech. Na všechno civěli s otevřenou pusou, jako by dosud nikdy neviděli hospodu či nožířství, ale Mat si přesto zabručel pod fousy a stáhl si klobouk hlouběji do čela.

„Návrat,“ zamumlal Tom, a kdyby Mat nestál hned vedle něj, nebyl by ho slyšel. „Zatímco my jsme se poflakovali u Lucy, dorazilo corenne .“

Mat tenhle návrat, kdy přicházeli stále další a další Seanchané, považoval za invazi, vpád vojska. Jeden vozka zařval a zamával dlouhým bičem na kluky, kteří vylezli na bočnici vozu a šťouchali do něčeho, co vypadalo jako réva v dřevěných nádobách se zeminou. Na dalším povoze byl dlouhý tiskařský lis a na dalším, jemuž se právě podařilo vyjet z tunelu, něco, co vypadalo jako pivovarnické kádě a táhla z něj slabá vůně chmele. Na několika byly klece s podivně zbarvenými slepicemi, kachnami a husami, ale drůbež nebyla na prodej, nýbrž na chov. Bylo to skutečně vojsko, jenomže ne toho druhu, jaký si představoval. A s tímto vojskem bude mnohem těžší bojovat než s vojáky.

„Bodni mě do očí, budeme se přes to muset dostat!“ remcal znechuceně Beslan a zvedl se na špičky, jak se ze všech sil snažil dohlédnout dál. „Jak je to daleko, než najdeme nějakou volnou ulici?“

Mat si uvědomil, že vlastně nevidí to, co má přímo před očima, přístav plný lodí. Plný lodí. Bylo tu dvakrát či třikrát víc plavidel, než když za rozbřesku odcházeli do Lucova tábora, a pár dalších ještě manévrovalo pod napnutými plachtami. Což znamenalo, že další ještě možná čekaly na vjezd do přístavu. Světlo! Kolik jich za dopoledne vyvrhlo svůj náklad? Kolik jich ještě zůstalo nevyloženo? Světlo, kolik lidí uveze takové množství lodí? A proč připluli všichni sem místo do Tanchika? Zachvěl se. Tohle možná ještě nebyli všichni.

„Měl by ses pokusit najít cestu přes zadní uličky,“ pravil a zesílil hlas, aby ho bylo přes ten hluk slyšet. „Jinak se k paláci do večera nedostaneš.“

Beslan se na něj zamračil. „Ty se s námi nevrátíš? Mate, jestli se znovu pokusíš koupit si cestu na lodi... Víš, že tentokrát na tebe nebude hodná.“

Mat mračení královnina syna do puntíku opětoval. „Jenom se chci trochu projít,“ zalhal. Jakmile se vrátí do paláce, Tylin ho zase začne hýčkat a rozmazlovat. Nebylo by to tak strašné – vážně ne – až na to, že ona se nestarala, kdo uvidí, jak ho hladí po tvářích a šeptá mu do ucha lichotky, dokonce ani její syn jí nevadil. Kromě toho, co když se ty kostky zastaví ve chvíli, kdy se dostane k ní? Slovo „majetnická“ Tylin poslední dobou zdaleka nevystihovalo. Krev a popel, ta ženská by se ještě mohla rozhodnout, že se za něj vdá! On se nechtěl ženit, ještě ne, ale věděl, koho si vezme, a Tylin Quintara Mitsobar to nebude. Jenomže co kdyby se rozhodla jinak?