Robert Jordan - Srdce zimy

„Myslím, že jsem něco takového ještě neviděl,“ promluvil kdosi vedle něho a Mat nadskočil, když si uvědomil, že již není sám. Mluvčí měl ohnutá ramena a bílé vlasy starce, ohromný orlí nos, smutný obličej a na zádech ranec. Do pochvy pod kabátem vracel velmi dlouhou dýku.

„Já jo,“ pronesl Mat dutě. „V Shadar Logothu.“ Občas se mu odněkud vynořily kousky vlastních vzpomínek, o nichž si myslel, že je ztratil, a to se stalo, právě když se díval na gholama . Byla to jedna ze vzpomínek, u nichž si přál, aby zůstaly ztracené.

„Návštěvu toho místa přežije málokdo,“ podotkl stařec a zadíval se na něj. Jeho svraštělý obličej byl Matovi vzdáleně povědomý, ale nedokázal si ho zařadit. „Copak tě přivedlo do Shadar Logothu?“

„Kde máš přátele?“ zeptal se Mat. „Ty lidi, na který jsi volal?“ V uličce byli jen oni dva. Hluk z ulice byl nepřerušený, nikdo nevolal, že někdo uteče, pokud si nepospíší.

Stařec pokrčil rameny. „Nejsem si jistý, jestli někdo rozuměl, co křičím. Je jim těžko rozumět. Ale myslel jsem, že toho chlapíka zaplaším. Když jsem ho pak ale viděl...“ Ukázal na díru ve zdi a nevesele se zasmál, až mu byly vidět díry po zubech. „My dva asi máme Temného štěstí.“

Mat se zašklebil. O sobě to slýchal často a nelíbilo se mu to. Hlavně proto, že si nebyl jistý, zda to náhodou není pravda. „Asi ano,“ zamumlal. „Odpusť mi, měl bych se představit člověku, co mi zachránil život. Jsem Mat Cauthon. Ty jsi v Ebú Daru nový?“ Ten ranec znamenal člověka na cestách. „Tady těžko najdeš místo na spaní.“ Opatrně muži stiskl pokroucenou ruku. Byla hrbolatá, jako by si naráz zlomil všechny kosti a špatně mu srostly. Stisk měl však pevný.

„Jsem Noal Charin, Mate Cauthone. A jsem tady už nějaký čas. Jenže můj kavalec v podkroví u Zlaté kachny teď zabral tlustý obchodník s olejem z Illianu, kterýho ráno vyhodili z jeho pokoje kvůli seanchanskýmu oficírovi. Napadlo mě, že dneska přespím někde v uličce.“ Ohnutým prstem si pohladil nos a zasmál se, jako by spaní v uličkách bylo běžnou věcí. „Nebude to poprvý, co takhle spím, dokonce i ve městě.“

„Myslím, že v tom ti můžu posloužit,“ sdělil mu Mat, ale zbytek slov spolkl. Kostky se mu v hlavě otáčely dál. Podařilo se mu na ně zapomenout, když se ho snažil zabít gholam , ale ony se dál odrážely, dál čekaly, než se usadí. Pokud ho před něčím varovaly, tak to muselo být horší než gholam , a on nechtěl ani vědět, co to je. Jen věděl, že to zjistí. O tom nebylo pochyb. Zjistí to, až bude pozdě.

Přes náměstí Mol Hara vál studený vítr, zvedal Matovi plášť a hrozilo, že zmrazí bláto na jeho šatech, když s Noalem spěchal k paláci. Slunce sedělo na střechách, již zpola zapadlo, a stíny se dloužily. Mat jednou rukou držel hůl a druhou v kapse svíral přetržený řemínek od medailonku, aby ho mohl vytáhnout, pokud by to bylo nutné, a tak nechal plášť pláštěm. Celé tělo ho bolelo a v hlavě mu varovně chřestily kostky. On si toho ale skoro nevšímal. Musel se soustředit na své okolí a jen si říkal, jak malou dírou se ten tvor asi protáhne. Nejistě sledoval štěrbiny mezi dlažebními kameny. I když nebylo příliš pravděpodobné, že by se po něm ten tvor vrhl na otevřeném prostranství.

Z okolních ulic se nesl hluk, ale tady jen kolem kašny se sochou dávno mrtvé královny Nariene proběhl hubený pes. Někteří lidé tvrdili, že její zdvižená ruka ukazuje na výnosy z oceánu, jež obohatily Ebú Dar, a jiní, že varuje před nebezpečím. Ještě další zastávali názor, že její nástupce chtěl upoutat pozornost pouze k tomu, že socha má odhalené jedno ňadro, a tvrdil, že Nariene nebyla zrovna z nejpočestnějších.

Jindy by se v tuto pozdní hodinu po Mol Hara procházeli milenci, pouliční prodavači a žebráci, i v zimě, ale žebráky Seanchané stáhli z ulic a donutili je pracovat a zbytek se držel doma i ve dne. Důvodem byl Tarasinský palác, velká hromada bílých kupolí, mramorových věží a litinových balkonů, sídlo Tylin Quintara Mitsobar, z milosti Světla královny Altary – nebo aspoň té části Altary ležící v dosahu několika dní jízdy z Ebú Daru – paní čtyř větrů a strážkyně Bouřlivého moře. A možná ještě důležitější bylo, že zde přebývala také vznešená paní Suroth Sabelle Meldarath, velící Předběžníkům císařovny Seanchanu, kéž žije věčně. Tato hodnost byla v současné době v Ebú Daru mnohem důležitější. Tylinini gardisté v zelených holínkách, pytlovitých bílých kalhotách a zlacených kyrysech přes zelené kabáty stáli u každých vrat, stejně jako muži a ženy v těch hmyzích přilbách, s modrožlutě či zelenobíle a jakkoliv jinak pruhovaných zbrojích. Královna Altary vyžadovala pro svůj odpočinek bezpečí a klid. Nebo aspoň Suroth řekla, že to potřebuje, a co Suroth řekla, že Tylin chce, o tom Tylin brzy usoudila, že to opravdu chce.

Po chvíli váhání zavedl Mat Noala k vratům do stájí. Byla větší naděje, že cizince dovnitř dostane tudy, než kdyby použil vznosné mramorové schodiště vedoucí z náměstí. Nemluvě o mnohem větší naději, že ze sebe dostane to bláto, než bude muset čelit Tylin. Když se naposledy vrátil neupravený po hospodské rvačce, dala mu svou nelibost jasně najevo.

Vedle otevřených vrat stála hrstka ebúdarských gardistů s halapartnami a stejný počet Seanchanů stál na druhé straně s oštěpy se střapci, všichni nehybní jako socha Nariene.

„Požehnání Světla na všechny přítomné,“ zamumlal Mat zdvořile ebúdarským strážím. Vždycky bylo nejlepší chovat se k Ebúdarcům zdvořile, pokud si jimi člověk nebyl jistý. A vlastně i poté. Přesto byli... pružnější... než Seanchané.

„I na tebe, můj pane,“ odpověděl podsaditý důstojník a popošel blíž. Mat ho poznal. Byl to Surlivan Sarat, dobrý chlapík, vtipný, a slušně se vyznal v koních. Surlivan kroutil hlavou a tenkou, zlacenou hůlkou svého úřadu si z boku poklepal na přilbu. „Zase ses zapletl do rvačky, můj pane? Až tě uvidí, vyletí jako náhlá vodní smršť.“

Mat se narovnal, snažil se příliš okatě neopírat o hůl, a naježil se. Vtipný? Když na to tak myslel, ten sluncem osmahlý muž měl jazyk jako bič. A v koních se zase tak moc nevyznal. „Budou nějaký otázky, když tady můj přítel přespí u mých mužů?“ zeptal se Mat drsně. „Neměly by být. Pro jednoho je tam ještě místo.“ Pravda byla, že tam bylo mnohem víc místa. Osm mužů zatím zemřelo na to, že za ním šli do Ebú Daru.

„Já proti tomu nic nemám, můj pane,“ pravil Surlivan, třebaže si starce vedle Mata pozorně prohlížel a uvážlivě špulil rty. Noalův kabát ale vypadal slušně, aspoň v matném světle, a měl i krajky a v mnohem lepším stavu než Mat. To možná rozhodlo. „A ona nemusí vědět všechno, takže od ní taky ne.“

Mat se zamračil, jenže než mohl nemírnými slovy dostat sebe a Noala do nějaké kaše, přicválali k bráně tři ozbrojení Seanchané a Surlivan se obrátil k nim.

„Ty a tvá paní bydlíte v královnině paláci?“ podivil se Noal a zamířil k bráně.

Mat ho stáhl zpět. „Počkej na ně,“ řekl a ukázal hlavou na Seanchany. Jeho paní? Zatracený ženský pokolení! Zatracený kostky v jeho zatracený hlavě!

„Mám tu depeše pro vznešenou paní Suroth,“ ohlásila jedna ze Seanchanů a poplácala koženou brašnu, kterou měla pověšenou na rameni. Na přilbici měla tenký chochol, který označoval nižšího důstojníka, ale seděla na vysokém šedákovi, zrozeném pro rychlost. Druhá dvě zvířata byla dost statná, víc se o nich říci nedalo.