Robert Jordan - Srdce zimy

„Vstupte s požehnáním Světla,“ řekl Surlivan a lehce se uklonil.

Seanchanka se v sedle uklonila stejně nepatrně. „Požehnání Světla i na tebe,“ protáhla a všichni tři vjeli na dvůr.

„Je to velmi zvláštní,“ přemítal Surlivan a hleděl za nimi. „Vždy žádají povolení od nás, ne od nich.“ Ukázal hůlkou na seanchanské stráže na druhé straně vrat. Ty ani nehnuly brvou, a pokud Mat viděl, na jezdce se ani nepodívaly.

„A co by udělali, kdybyste jim řekli, že nesmějí dál?“ zeptal se tiše Noal a nadhodil si ranec na zádech.

Surlivan se otočil na patě. „Stačí, že jsem složil přísahu své královně,“ pronesl bezvýrazným hlasem, „a že ona složila svou... komu ji složila. Dej svému příteli postel, můj pane. A upozorni ho, že v Ebú Daru je lépe některé věci neříkat nahlas, některé otázky neklást.“

Noal se zatvářil popleteně a začal se ohrazovat, že je prostě zvědavý, ale Mat si s altarským důstojníkem vyměnil pár dalších požehnání a zdvořilostí – jak nejrychleji to šlo – a hnal svého nového známého vraty dál, jen mu tiše vysvětlil, jak je to s naslouchači. Ten muž mu možná zachránil kůži v té věci s gholamem , ale to neznamenalo, že dovolí, aby ji předhodil Seanchanům. Taky měli lidi, kterým říkali hledači, a z toho mála, co slyšel – dokonce i lidé, kteří volně hovořili o smrtonoších, měli pusu na zámek, když přišlo na hledače – z toho mála, co slyšel, vypadali vedle nich bělokabátničtí tazatelé jako kluci trhající křídla mouchám, což bylo sice hnusné, ale těžko by to člověku dělalo starosti.

„Chápu,“ pronesl stařec nakonec. „To jsem nevěděl.“ Podle hlasu se zlobil sám na sebe. „Musíš se Seanchany trávit hodně času. Znáš tedy i vznešenou paní Suroth? Musím říct, že jsem netušil, že máš známosti tak vysoko.“

„Když to jde, trávím čas s vojáky po krčmách,“ odtušil Mat trpce. Když ho Tylin nechala. Světlo, klidně mohl být ženatý! „Suroth ani neví, že existuju.“ A on upřímně doufal, že to tak i zůstane.

Trojice Seanchanů už byla mimo dohled, jejich koně odváděli do stájí, ale několik desítek sul’dam procházelo s damane večerním cvičením a vodilo je ve velkém kruhu kolem dlážděného dvora. Skoro polovina šedě oděných damane měla tmavou pleť a scházely jim šperky, které nosily jako hledačky větru. V paláci a jinde jich nejspíš bylo mnohem víc. Seanchané získali z plavidel Mořského národa, která nestačila uniknout, bohatou úrodu. Většina se tvářila mrzutě a odevzdaně či kamenně, ale sedm nebo osm zíralo přímo před sebe, ztracených a zmatených, jak stále nedokázaly uvěřit tomu, co se stalo. Každá z nich měla po boku damane seanchanského původu, která ji držela za ruku či držela ruku kolem ní, usmívala se a šeptala jí, pod pochvalným pohledem žen, jež měly na rukou náramky spojené s jejich stříbrnými obojky. A několik z těch omámených žen se drželo damane vedle sebe, jako by to byla záchranná kotva. To by stačilo, aby se Mat zachvěl, kdyby se už netřásl zimou z vlhkých šatů.

Snažil se Noala po dvoře popohnat, ale v kruhu se k němu dostala jedna damane , která nebyla Seanchanka ani Atha’an Miere, spojená s baculatou, prošedivělou sul’dam , ženou s olivovou pletí, která by prošla jako Altařanka a něčí matka. Přísná matka s popudlivým dítětem, podle toho, jak se dívala na svou svěřenkyni. Teslyn Baradon po měsíci a půl v seanchanském zajetí dost přibrala, ale její bezvěká tvář stále vypadala, jako by třikrát denně jedla šípky. Na druhou stranu šla na vodítku klidně a poslouchala tiché příkazy sul’dam bez váhání, a zastavila se, aby se mu a Noalovi uklonila. Ale na okamžik se jí v tmavých očích blýsklo nenávistí k němu, než se sul’dam pokračovaly v cestě. Klidně, poslušně. Mat viděl, jak damane na nádvoří ohnuly a zpráskaly proutkem, až vyly, Teslyn mezi nimi, za to, že dělaly povyk. Sice mu nikdy neposloužila, spíš naopak, ale tohle jí nepřál.

„Asi je to lepší než být mrtvý,“ zamumlal a šel dál. Teslyn byla tvrdá žena, nejspíš celou dobu plánovala, jak uniknout, ale tvrdost vás dostane takhle daleko. Paní lodí a její mistr šermíř zemřeli na kůlu, aniž by vydali hlásku, přesto je to nezachránilo.

„Ty tomu věříš?“ zeptal se Noal nepřítomně a šoural se pomalu dál. S nožem zacházel obratně i se zlomenýma rukama, jinak však působil velmi neohrabaně.

Mat se na něj zamračil. Ne, nebyl si jistý, že tomu věří. Ty stříbrné a’damy až příliš připomínaly neviditelný obojek, který mu nasadila Tylin. Jenže Tylin by ho zase mohla drbat pod bradou celý zbytek života, pokud by se tak nedostal na kůl. Světlo, přál si, aby se ty zatracené kostky v jeho hlavě prostě zastavily a bylo po všem! Ne, to byla lež. Jelikož si již uvědomil, co znamenají, chtěl, aby se nikdy nezastavily.

Místnost, kde spali Chel Vanin a přeživší Rudé paže, nebyla od stájí daleko. Byla to dlouhá, bíle omítnutá místnost s nízkým stropem a příliš mnoha postelemi na ty, kdo přežili. Vanin, plešatějící hrouda sádla, ležel na posteli jen v košili s otevřenou knihou opřenou o prsa. Mata překvapilo, že ten muž umí číst. Vanin plivl dírou mezi zuby a zadíval se na Mata v jeho zablácených šatech. „Zase ses popral?“ zeptal se. „To se jí, hádám, nebude líbit.“ Nevstal. S několika překvapivými výjimkami se Vanin považoval za stejně dobrého jako kterýkoliv urozený pán či paní.

„Potíže, můj pane Mate?“ zabručel Harnan a vyskočil na nohy. Byl spořádaný, tělesně i povahově, ale zatínal zuby, až se mu jestřáb, hrubě vytetovaný na tváři, kroutil. „Prosím za prominutí, ale nejsi na to v pořádku. Řekni nám, jak vypadá, a my to za tebe vyřídíme.“

Poslední tři se za něj postavili s dychtivými výrazy a dva si ještě zatrkávali košile do kalhot. Metwyn, Cairhieňan chlapeckého vzhledu, jenž byl o deset let starší než Mat, místo toho sebral meč, který měl opřený o postel, a vytáhl ho z pochvy, aby zkontroloval ostří. Byl z nich s mečem nejlepší, skutečně velmi dobrý, ale Gorderan se k němu dost blížil, i když vypadal jako kovář. Gorderan nebyl zdaleka tak pomalý, jak jeho mohutná ramena napovídala. Za Matem Cauthonem se do Ebú Daru vydal tucet Rudých paží a osm z nich bylo mrtvých a zbytek uvízl tady v paláci, kde nemohli štípat komorné, porvat se nad kostkami a zpíjet se do bezvědomí, jako kdyby přebývali v hostinci, kde by věděli, že je hostinský odnese do postele, i když možná s o něco lehčími měšci.

„Tady Noal vám může povědět, co se stalo, líp než já,“ opáčil Mat a postrčil si klobouk z čela. „Bude tu spát s váma. Dneska večer mi zachránil život.“

To vyvolalo vzrušení, šok i pochvaly Noalovi. Muži ho poplácávali po zádech, až ho málem srazili na zem. Vanin zašel tak daleko, že si tlustým prstem založil knihu a posadil se.

Noal odložil ranec vedle jedné prázdné postele a vypověděl ten příběh se složitými gesty. Svou roli zlehčoval, dokonce ze sebe udělal tak trochu kašpara, jak tam klouzal v blátě a užasle pozoroval gholama , zatímco Mat bojoval jako pravý rytíř. Byl přirozeným vypravěčem, stejně dobrý jako kejklíř, člověk přímo viděl, co popisoval. Harnan a Rudé paže se od srdce smáli, věděli, o co mu jde, nesnažil se jejich kapitánovi vypálit rybník, a schvalovali to, ale smích utichl, když došlo na to, jak Matův protivník proklouzl malou dírou ve zdi. To je Noal přiměl vidět také. Vanin odložil knihu a znovu si odplivl mezi zuby. Po setkání s gholamem v Rahadu zůstali Vanin a Harnan ležet polomrtví. Polomrtví, protože šel po jiné kořisti.