Robert Jordan - Srdce zimy

Náhle si vzpomněl, jak Tom mumlal cosi o „nebezpečném podniku". Znal Toma a znal Beslana. Olver na Seanchany civěl stejně jako oni na všechno okolo. Pokusil se odběhnout, aby měl lepší výhled, ale Mat ho ještě včas popadl za rameno a postrčil ho, vzpírajícího se, Tomovi do rukou. „Odveď kluka zpátky do paláce, a až s ním Riselle skončí, dej mu pár lekcí. A zapomeňte na ten váš šílenej nápad, ať je jakejkoliv. Jinak by mohly vaše hlavy skončit na těch kůlech před bránou a Tylinina taky.“ I jeho. Na to nesměl zapomínat!

Oba muži na něj bezvýrazně hleděli, což bohatě stačilo potvrdit jeho podezření.

„Možná že bych se měl trochu projít s tebou,“ poznamenal Tom nakonec. „Mohli bychom si promluvit. Máš pozoruhodný štěstí, Mate, a máš jistej cit pro, řekněme, dobrodružství.“ Beslan kývl. Olver se Tomovi kroutil v rukou a snažil se naráz vidět všechny ty podivné lidi. Vůbec mu nezáleželo na tom, o čem starší muži hovoří.

Mat kysele zabručel. Proč po něm lidi vždycky chtějí, aby byl hrdina? Dřív nebo později ho to zabije. „Já o ničem mluvit nepotřebuju. Jsou tady, Beslane. Jestli jim nedokážeš zabránit sem vlízt, což je jistý jako ráno, tak je nedokážeš vyhnat. Rand to s nima vyřídí, jestli se dá věřit klepům.“ Před očima mu opět zavířily barvy a na okamžik skoro utlumily zvuk kostek. „Složil jsi tu zatracenou přísahu, že budeš čekat na návrat. My všichni jsme to udělali.“ Odmítnout znamenalo, že člověka strčili do řetězů a poslali pracovat do přístavu nebo čistit kanály v Rahadu. Takže to podle něj vlastně žádná přísaha nebyla. „Počkejte na Randa.“ Barvy se znovu objevily a zase zmizely. Krev a popel! Musí přestat myslet na... Na jisté lidi. Barvy. „Ještě by to mohlo vyjít, když tomu dáte čas.“

„Ty to nechápeš, Mate,“ vyhrkl Beslan ohnivě. „Matka stále sedí na trůně a Suroth řekla, že povládne celé Altaře, ne jenom tomu, co držíme kolem Ebú Daru, a možná i většímu území, ale musela si lehnout na břicho a přísahat věrnost nějaké ženské z druhé strany Arythského oceánu. Suroth řekla, že bych se měl oženit s někým z jejich urozených a oholit si půlku hlavy, a matka ji poslouchá. Suroth může předstírat, že si jsou rovny, avšak matka musí poslouchat, když Suroth mluví. A ať už Suroth říká cokoliv, Ebú Dar nám už nepatří a to ostatní nám ani patřit nebude. Možná je nedokážeme vytlačit silou zbraní, ale mohli bychom jim kraj hodně zošklivit. Bělokabátníci to zažili. Zeptej se jich, co myslí výrazem ‚altarské poledne‘.“

Mat se ani ptát nemusel. Kousl se do jazyka, aby nepověděl, že v Ebú Daru je mnohem víc seanchanských vojáků než bělokabátníků v celé Altaře během bělokabátnické války. Ulice plná Seanchanů nebyla vhodným místem, aby si tu pouštěl pusu na špacír, i když to většinou byli sedláci a řemeslníci. „Já vidím, že ty se nemůžeš dočkat, až tvoje hlava skončí na kůlu,“ podotkl tiše, ale tak, aby ho bylo stále slyšet přes vzrušené hlasy, bučení dobytka a kejhání husí. „Víš o jejich naslouchačích. Ten chlapík támhle, co vypadá jako štolba, by mohl být jedním z nich, nebo támhle ta hubená ženská s rancem na zádech.“

Beslan se na ty dva zamračil tak, že kdyby to opravdu byli naslouchači, mohli by ho ohlásit už jenom za ten výraz. „Až dorazí do Andoru, budeš možná zpívat jinou písničku,“ zavrčel a začal se tlačit davem, nehledě napravo nalevo. Mata by nepřekvapilo, kdyby vypukla nějaká pranice. Tušil, že právě tohle mladý muž hledá.

Tom se obrátil, že za ním půjde s Olverem, ale Mat ho chytil za rukáv. „Uklidni ho, jestli to půjde, Tome. A uklidni i sebe, když už budeš v tom. Myslel bych si, že touhle dobou už máš dost toho, jak se marně honíš.“

„Já jsem klidný a jeho se uklidnit pokusím,“ utrousil Tom suše. „Ale nemůže jen tak sedět na zadku, je to jeho země.“ Pousmál se. „Říkáš, že nebudeš nic riskovat, ale stejně to uděláš. A potom bude všechno, oč bychom se s Beslanem mohli pokusit, vypadat jako procházka růžovou zahradou. Když jsi u toho, je slepý dokonce i holič. Tak pojď, chlapče,“ dodal a hodil si Olvera na ramena. „Riselle by ti možná nedovolila položit si jí hlavu na prsa, když přijdeš pozdě na hodinu.“

Mat se za ním mračil. Tom postupoval mnohem rychleji i s Olverem na ramenou než Beslan. Co tím Tom myslel? On přece nikdy neriskoval, pokud nemusel. Nikdy. Nedbale se podíval na hubenou ženu a chlapíka se zahnojenými botami. Světlo, mohli to být naslouchači. Kdokoliv to mohl být. Stačilo to, aby ho zasvědilo mezi lopatkami, jako by ho někdo pozoroval.

Dostal se hodně daleko ulicemi, které byly ve skutečnosti stále přeplněnější, jak se blížil k přístavu, tlačili se tu lidé, zvířata i vozy. Stánky na mostech přes kanály měly zavřené okenice, pouliční prodavači zvedli své plachty a žongléři a akrobati, kteří obvykle bavili chodce na každém rohu, by stejně neměli kde předvádět, i kdyby neodešli také. Bylo tu příliš mnoho Seanchanu, ať jich bylo kolik chtělo, asi tak každý pátý byl voják, což se dalo snadno poznat podle jejich tvrdých pohledů a držení ramen, tolik odlišných od sedláků a řemeslníků, i když neměli zbroj. Občas ulicí v bublině volného prostoru, dokonce větší než u vojáků, procházela skupinka sul’dam a damane . Ale prostor jim nezískával strach, aspoň ne u Seanchanů. Ti se uctivě klaněli ženám s blesky na červených štítcích na modrých šatech a pochvalně se usmívali, když je dvojice míjely. Beslan se úplně zbláznil. Seanchany nezažene nic kromě vojska s asha’many, jako bylo to, o němž se povídalo, že s nimi před týdnem na východě bojovalo. Nebo vojsko vyzbrojené tajemstvím ohňostrůjců. Co, ve Světle, mohla Aludra chtít se zvonařem?

Dal si práci, aby se k přístavu ani nepřiblížil. Už se poučil. Nejvíc ze všeho si chtěl zahrát v kostky, a aby se hra protáhla hodně do noci. Pokud možno natolik, aby Tylin už spala, až se vrátí do paláce. Jeho kostky mu sebrala s tvrzením, že nemá ráda, když hraje, třebaže to udělala poté, kdy ji umluvil, aby hráli na fanty, zatímco byl ještě upoután na lůžko. Naštěstí se kostky daly vždycky někde najít, a s jeho štěstím bylo stejně lepší používat kostky cizí. Naneštěstí, jakmile zjistil, že nehodlá splatit fant a nechat ho jít – ta ženština předstírala, že neví, o čem to mluví! – použil je, aby jí vrátil něco z její vlastní medicíny. Vážná chyba, třebaže v té chvíli to byla ohromná legrace. Když jí došly fanty, byla ještě horší než předtím.

Krčmy a šenky, kam vstoupil, byly stejně nacpané jako ulice, nebylo tu pomalu místo na zvednutí hrnku, natož na hraní. Bylo zde plno Seanchanů, smáli se a zpívali, a zachmuření Ebúdarci je mrzutě pozorovali. Přesto se poptal u hostinských a výčepních, ale všichni do jednoho jen vrtěli hlavou. Vlastně ani nic jiného nečekal. Přesto začínal mít stejně ponurou náladu jako cizí kupci, které viděl, jak koukají do svého vína a uvažují, jak dostat své zboží z města bez koní. Měl dost zlata, aby zaplatil, co si Luca řekne, i víc, ale všechno bylo v truhlici v Tarasinském paláci, a on se nehodlal pokoušet vzít si ho dost, aby mu vystačilo, ne poté, co ho palácoví sloužící odnesli z přístavu jako uloveného jelena. A on jen mluvil s lodními kapitány. Kdyby Tylin zjistila, a to by ona zjistila, že se pokouší dostat z paláce s větším množstvím zlata, než potřeboval na večer u kostek.... Ach ne! Potřeboval pokoj, komůrku někde v podkroví, stačila by mu docela malá, cokoliv, kde by mohl zlato schovávat po částech, nebo by musel mít štěstí v kostkách. Ale štěstí nebo ne, nakonec si uvědomil, že dnes nenajde ani jedno. A ty zatracené kostky se mu stále otáčely v hlavě.