Robert Jordan - Srdce zimy

„Ty jsi bojoval proti nám?“ vyjela. „Složil jsi přísahy?“

„Přísahal jsem,“ zamumlal. „A s tím druhým jsem neměl moc na vybranou.“

„To jsi neměl,“ zamumlala. Pomalu ho obešla a dál ho studovala, dotkla se krajky na jeho manžetě i černého hedvábného šátku na krku a nazvedla mu okraj pláště, aby si prohlédla výšivku. Strpěl to, odmítal přešlápnout, a mračil se stejně jako Tylin. Světlo, ani když kupoval koně, tak důkladně je neprohlížel! Ještě se mu bude chtít podívat na zuby!

„Chlapec ti řekl, jak přišel ke svému zranění,“ ozvala se mrazivým, velitelským tónem Anath. „Jestli ho chceš, tak si ho kup. Byl to dlouhý den a ty už bys měla jít do postele.“

Tuon se zarazila a prohlédla si pečetní prsten na jeho prstě. Byl vyřezaný na zkoušku, aby řezbář předvedl, co umí, byla na něm běžící liška a dva letící krkavci, obklopení půlměsíci, a on jej koupil čirou náhodou, třebaže ho pak začal mít v oblibě. Napadlo ho, jestli ho snad nechce. Narovnala se a podívala se mu do obličeje. „Dobrá rada, Anath,“ pravila. „Kolik za něj chceš, Tylin? Jestli je tvůj favorit, řekni cenu a já ji zdvojnásobím.“

Tylin se začala dávit vínem. Mat skoro upadl na svou hůl. Ta holka ho chce koupit? No, podle toho, jak se tvářila, mohla obhlížet koně.

„Je to svobodný muž, vznešená paní,“ vypravila ze sebe Tylin nejistě, když zase mohla mluvit. „Já ho... nemůžu prodat.“ Mat by se byl zasmál, kdyby Tylin nemluvila, jako by měla plno práce, aby jí necvakaly zuby, a kdyby se ta zatracená Tuon právě nezeptala, jakou má cenu. Svobodný muž! Cha!

Dívka se otočila, jako by ho pustila z hlavy. „Ty se bojíš, Tylin, a pod Světlem, to bys neměla.“ Připlula k Tylinině křeslu, oběma rukama si zvedla závoj a odhalila spodní půlku obličeje, naklonila se a zlehka Tylin políbila na oči a na rty. Tylin se tvářila ohromeně. „Jsi má i Surothina sestra,“ pronesla Tuon překvapivě laskavým hlasem. „Já sama zapíšu tvé jméno mezi urozené. Budeš vznešená paní Tylin, jakož i královna Altary a víc, jak ti bylo přislíbeno.“

Anath zafrkala, hlasitě.

„Ano, Anath, já vím,“ povzdechla si dívka, narovnala se a spustila závoj. „Byl to dlouhý a únavný den a jsem unavená. Ale ukážu Tylin, jaké země chci, aby jí patřily, takže to bude vědět a bude klidná. V mých komnatách jsou mapy, Tylin. Poctíš mě a doprovodíš mě tam? Mám výtečné masérky.“

„Bude mi ctí,“ řekla Tylin a nemluvila o moc klidněji než dřív.

Só’džin kývla a žlutovlasý muž se rozběhl ke dveřím, otevřel je a poklekl, ale ženy si ještě musely uhladit a upravit šaty, než se mohly někam vydat, ať byly Seanchanky či Altařanky nebo kdokoliv jiný. I když to pro Tuon a Suroth udělala rusovlasá da’covale . Mat využil příležitosti a odtáhl Tylin trochu stranou, aby ho nebylo slyšet. Só’džin na něho upírala modré oči, avšak aspoň Tuon, přijímající pozornosti štíhlé da’covale , zřejmě zapomněla, že existuje.

„Já jenom neupad,“ sděloval Tylin tiše. „Ani ne před hodinou se mě snažil zabít gholam . Nejlepší asi bude, když odjedu. Ten tvor mě chce a zabije taky každýho, kdo bude se mnou.“ Právě ho to napadlo, ale usoudil, že by ten plán mohl uspět.

Tylin frkla. „On tě nedostane, prasátko.“ Podívala se na Tuon s výrazem, při němž by ta holka mohla zapomenout, že chce být Tylininou sestrou, kdyby ho viděla. „A ona taky ne.“ Měla aspoň dost rozumu, aby šeptala.

„Kdo je to?“ zeptal se. No, byla to jen chabá naděje.

„Vznešená paní Tuon, a víš tolik, co já,“ odpověděla Tylin stejně tiše. „Suroth skočí, když ta promluví, a ona skočí, když promluví Anath, ale já bych skoro přísahala, že Anath je nějaká služka. Jsou to vážně divní lidé, cukrouši.“ Náhle mu prstem odloupla kus bláta z tváře. Neuvědomil si, že má bláto i na obličeji. A náhle se taky tvářila jako orel. „Vzpomínáš na ty růžové stužky, cukrouši? Až se vrátím, zjistíme, jak vypadáš v růžové.“

Odplula z místnosti s Tuon a Suroth, s Anath, só’džin a da’covale v závěsu, takže Mat zůstal jen s babičkovskou služebnou, která začala poklízet džbány a poháry. Mat se svezl do křesla a složil hlavu do dlaní.

Jindy by se z těch růžových stužek mohl zbláznit. Neměl se snažit jí to platit. Nemyslel dokonce ani na gholama . Kostky se zastavily a... Co? Ocitl se tváří v tvář třem lidem, s nimiž se dosud neznal, ale tím to přece být nemohlo. Možná to mělo něco společného s tím, že se Tylin měla stát urozenou. Ale zatím pokaždé, když se kostky zastavily, stalo se něco jemu osobně.

Seděl tam a lámal si s tím hlavu. Služebná zatím zavolala další, aby všechno odnesly. A on tam seděl, dokud se nevrátila Tylin. Na ty růžové stužky nezapomněla a on pak na dost dlouhou dobu zapomněl na všechno ostatní.

Dny poté, co se ho gholam snažil zabít, ubíhaly v rytmu, který ho nesmírně rozčiloval. Obloha byla neměnně šedá, akorát občas pršelo a občas ne.

V ulicích se povídalo, že nedaleko města zabil kohosi vlk, rozerval mu hrdlo. Nikdo se nebál, lidé byli jen zvědaví. Vlky tak blízko Ebú Daru nikdo neviděl už celá léta. Mat se bál. Městští lidé možná věřili, že by se vlk vydal tak blízko k městu, on ale věděl svoje. Gholam neodešel. Harnan a ostatní Rudé paže umíněně odmítali odejít, tvrdíce, že mu budou hlídat záda, a Vanin to odmítal bez jakéhokoliv důvodu, jen zamumlal, že Mat má dobrý oko na rychlý koně. A když to řekl, odplivl si. Riselle, s olivovým obličejem dost hezkým, aby muž polkl, a velkýma tmavýma očima dost vědoucíma, aby mu vyschlo v hrdle, se přeptala na Olverovo stáří, a když řekl, že je mu skoro deset, zatvářila se překvapeně a zamyšleně si poklepala na plné rty, ale pokud něco na výuce změnila, on tak jako tak odcházel stejně nadšen jejími ňadry i knihami, z nichž mu předčítala. Mat usoudil, že Olver by se kvůli Riselle a knížkám možná vzdal i každovečerní hry hadi a lišky. A když vybíhal z komnat, které bývaly Matovy, často tam s harfou pod paží vklouzl Tom. Už to samo o sobě stačilo, aby Mat skřípal zuby, jenže to nebyla ani polovina toho všeho.

Tom a Beslan často vycházeli společně a jeho nepozvali. Potom byli pryč půl dne či půl noci. A neřekli mu o svých plánech ani ň, třebaže Tom měl aspoň tolik slušnosti, aby se tvářil rozpačitě. Mat doufal, že nenechají někoho zabít zbytečně, ale oni se o jeho názory příliš nezajímali. Beslan se na něj už od pohledu mračil. Juilin dál mizel nahoře, ale zahlédla ho Suroth, což mu vysloužilo, že ho pověsili za ruce na kůl u stájí a zbičovali. Mat zařídil, aby mu Vanin ošetřil podlitiny – ten chlapík tvrdil, že ošetřovat lidi je stejné jako ošetřovat koně – a varoval ho, že příště by to mohlo být horší, ale ten hlupák byl každou noc zase nahoře, i když se stále ošíval, jak se mu košile lepila na záda. Musela za tím být žena, třebaže se chytač zlodějů odmítal přiznat. Mat usoudil, že asi některá ze seanchanských dam. Palácová služebná by ho mohla navštěvovat v jeho vlastním pokoji, když byl Tom pořád pryč.

Rozhodně to nebyla Suroth ani Tuon, ale nebyly to jediné vysoce urozené Seanchanky v paláci. Většina seanchanských šlechticů si pronajala pokoje či rovnou celé domy ve městě, ale několik jich přišlo se Suroth a hrstka s holkou. Nejedna vypadala docela příjemně zaoblená, i když měly vyholené vlasy a na každého s nevyholenými spánky se dívaly svrchu. Tedy pokud člověka vůbec vzaly na vědomí. Nebylo moc pravděpodobné, že by se některá z těch povýšených žen podívala dvakrát na muže, přespávajícího v obydlí sloužících, ale Světlo ví, že pokud jde o muže, mívají ženy prapodivný vkus. Nemohl vůbec nic dělat, musel nechat Juilina být. Ať už ta žena byla kdokoli, ještě by mohla chytače zlodějů připravit o hlavu, ale taková horečka musela přejít sama, než mohl muž zase začít používat mozek. Ženy mužům dělaly divné věci s hlavou.