Robert Jordan - Srdce zimy

Tuon se urozeným lehce uklonila a se dvěma smrtonoši v závěsu vyšla na zadní palubu. Ve větru měla potíže udržet pláštěnku a závoj se jí jednu chvíli otíral o obličej a vzápětí vlál nad hlavou. Nezáleželo na tom, stačilo, že ho má. Na zádi, nad šesti kormidelníky opírajícími se do kormidelního vesla, vlál její osobní praporec, dva zlatí lvi zapřažení do starobylého válečného vozu. Krkavec a růže byly sbaleny, jakmile první lodník spatřil její závoj a předal zprávu. Kidronu velela obtloustlá, vrásčitá žena s bílými vlasy a neuvěřitelně zelenýma očima, která se uklonila, jakmile se Tuon dotkla paluby, a vzápětí už zase věnovala pozornost lodi.

Anath stála u zábradlí, celá v černém hedvábí, a studený vítr jí zřejmě nevadil, i když neměla plášť ani pláštěnku. Byla štíhlá a byla by vysoká dokonce i na muže. Měla překrásnou, jako uhel černou tvář, ale velké černé oči měla pronikavé jako nebozezy. Byla to Tuonina Soe’feia , pravdomluvčí, již císařovna, kéž žije věčně, jmenovala po smrti Neferi. Což bylo překvapivé, když Neferina levá ruka byla vycvičená a připravená ji nahradit, ale když císařovna promluví ze svého Křišťálového trůnu, její slovo je zákon. Člověk se rozhodně neměl své Soe’feia bát , ale Tuon se jí trošku obávala. Připojila se k ní a zaťala ruce do zábradlí. Musela je uvolnit, než si zlomí nalakovaný nehet. To by znamenalo velikou smůlu.

„Nuže,“ začala Anath a to slovo se Tuon zarazilo do hlavy jako hřebík. Vyšší žena se na ni zamračila a z hlasu jí čišelo opovržení. „Zakryla sis tvář – jistým způsobem – a nyní jsi jen vznešená paní Tuon. Až na to, že každý stejně ví, kdo doopravdy jsi, i když se o tom nezmíní. Jak dlouho hodláš v té frašce pokračovat?“ Ohrnula plné rty a odmítavě mávla štíhlou rukou. „Asi je to kvůli té pitomosti, jak jsi nechala zbít holí damane . Jsi hloupá, když si myslíš, že musíš sklopit oči kvůli takové maličkosti. Co ti řekla, že tě to rozzlobilo? Zřejmě to nikdo neví, jen to, že jsi dostala hrozný záchvat vzteku, o nějž jsem naneštěstí přišla.“

Tuon se přinutila držet ruce na zábradlí klidně. Málem se jí roztřásly. Přinutila se zachovat i vážný výraz. „Budu závoj nosit, dokud mi znamení neřeknou, že přišel čas ho sundat, Anath,“ pravila nuceně chladným hlasem. Jenom štěstí ostatním zabránilo zaslechnout Lidyina záhadná slova. Všichni dobře věděli, že damane dokáže předpovídat budoucnost, a pokud by to zaslechl někdo z urozených, všichni už by si šuškali o jejím osudu.

Anath se hrubě zasmála a začala jí znovu vykládat, jak je hloupá, tentokrát podrobněji. Mnohem podrobněji. A nenamáhala se ztišit hlas. Kapitán Tehan stále hleděla před sebe, ale oči jí málem vypadly z důlků. Tuon pozorně poslouchala, i když jí líce žhnuly stále víc, až se začínala bát, že jí závoj chytí plamenem.

Mnoho urozených nazývalo své hlasy Soe’feia , ale hlasy urozených byly só’džin , takže věděly, že mohou být potrestány za to, co řeknou, i když se jim bude říkat Soe’feia . Mluvčí pravdy nesměl být nijak nucen nebo trestán. Od pravdomluvčího se vyžadovalo hovořit pouhou pravdu, ať už ji člověk chtěl slyšet nebo nikoliv, a zajistit, aby ji slyšel. Ti urození, kteří svoje hlasy nazývali Soe’feia , si mysleli, že Algwyn, poslední muž, který před téměř tisícem let usedl na Křišťálový trůn, byl šílený, protože dovolil své Soe’feia žít a setrvat v úřadě i poté, co ho před celým dvorem udeřila do tváře. Nechápali tradice její rodiny o nic víc než ten vykulený kapitán. Výrazy smrtonošů pod přilbami se nezměnily. Oni to chápali.

„Děkuji, ale já pokání nepotřebuji,“ sdělila Anath zdvořile, když černoška skončila s výtkami.

Kdysi, poté co proklela Neferi, že zemřela na něco tak pitomého jako pád ze schodů, požádala svou novou Soe’feia o tuto službu. Proklínat mrtvé nestačilo, aby z vás udělalo na celé měsíce sei’mosiev . Ta žena přitom byla skoro něžná – jistým způsobem – třebaže Tuon pak probrečela celé dny a nemohla si obléknout ani spodničku. Proto ale nabídku neodmítla. Pokání muselo být přísné, jinak nemohlo nastolit rovnováhu. Ne, nepůjde snazší cestou, protože se rozhodla. A musela si přiznat, že to udělala proto, aby mohla neposlechnout radu Soe’feia . Nechtěla ji vůbec poslouchat. Jak řekla Selucia, Tuon byla odjakživa umíněná. Odmítnout poslouchat pravdomluvčí bylo odporné. Možná to měla nakonec přece jenom přijmout, aby znovu získala rovnováhu. Vedle lodi se vynořily dvě dlouhé šedé plískavice a zapískaly. Tři, a už se znovu nevynořily. Drž se zvoleného kursu.

„Až budeme na břehu,“ pravila, „je třeba pochválit vznešenou paní Suroth.“ Drž se zvoleného kursu. „A je třeba dohlédnout na její ctižádost. Vykonala s Předběžníky víc, než o čem císařovna, kéž žije věčně, snila, ale tak velký úspěch často vyvolává odpovídající ctižádost.“

Anath, rozmrzelá kvůli změně tématu, se narovnala a stiskla rty. Oči se jí zaleskly. „Jsem si jistá, že jedinou ctižádostí Suroth jsou nejlepší zájmy císařství,“ ucedila stroze.

Tuon kývla. Ona si tím nebyla vůbec jistá. Taková jistota by i ji mohla dovést do Věže krkavců. A možná zvlášť ji. „Musím najít způsob, jak se co nejdříve spojit s Drakem Znovuzrozeným. Musí pokleknout před Křišťálovým trůnem před Tarmon Gai’donem, nebo je vše ztraceno.“ Dračí proroctví to říkala jasně.

Anath se bleskurychle změnila nálada. S úsměvem položila Tuon ruku na rameno, téměř majetnicky. Zacházela trochu daleko, ale byla Soe’feia a majetnicky pocit mohla mít pouze Tuon. „Musíš být opatrná,“ předla Anath. „Nesmíš dovolit, aby zjistil, jak jsi nebezpečná, dokud nebude příliš pozdě, aby unikl.“

Měla další rady, ale Tuon ji poslouchala jenom na půl ucha. Poslouchala natolik, aby slyšela, ale nebylo to nic, co už neslyšela aspoň stokrát. Před lodí rozeznala ústí velkého přístavu. Ebú Dar, odkud se corenne rozšíří, jako se šířilo z Tanchika. Ta představa v ní vzbudila radost z dobře vykonané práce. Za závojem byla pouhá vznešená paní Tuon, se stejnou hodností jako mnoho dalších urozených, ale v srdci bude vždy Tuon Athaem Kore Pendrag, Dcera Devíti měsíců, a přišla si vyžádat zpět to, co bylo ukradeno jejímu předkovi.

Pevný povoz Matovi připomínal cikánské vozy, jež viděl, malé domky na kolech, třebaže tento, plný skříněk a stolků zabudovaných do stěn, nebyl vyroben k obývání. Mat nakrčil nos nad podivným, ostrým pachem a nejistě si poposedl na trojnožce, což bylo jediné místo, kde se dalo sedět. Zlomená noha i žebra se mu již téměř zahojily, stejně jako šrámy, jež utrpěl, když na něj spadl celý dům, ale rány ho stále chvílemi pobolívaly. Kromě toho doufal v soucit. Ženy moc rády předváděly soucit, pokud to na ně dobře zahrál. Přinutil se přestat kroutit s pečetním prstenem na prstě. Dáte ženě najevo, že jste nervózní, a ona si to nějak vyloží a soucit vyletí komínem.

„Poslyš, Aludro,“ pronesl se svým nejpodmanivějším úsměvem, „touhle dobou už musíš vědět, že Seanchané se na ohňostroje nedívají. Ty jejich damane dělají něco, čemu říkají nebeský světla, vedle kterejch i tvoje nejlepší rachejtle vypadají jako jiskry letící z komína. Bez urážky.“