Robert Jordan - Srdce zimy

„Snad v malých dávkách po šestnáct let,“ navrhla. Zahlédla se v zrcadle a usmála se na dost dlouho, aby bylo jasné, že v jejích slovech není osten, a pak se zatvářila přísně. Rozhodně cítila větší náklonnost k ženě, která ji vychovala, než k matce, již před dospělostí vídala jen dvakrát za rok, či k bratrům a sestrám, s nimiž se již od prvních krůčků učila bojovat o matčinu náklonnost. Dva sourozenci v těch bojích zahynuli, zatím, a tři se ji pokusili zabít. Z jedné sestry a bratra se stali da’covale a jejich jména byla vymazána z rodinných záznamů, jako kdyby bylo odhaleno, že mohou usměrňovat. Její místo nebylo ani teď bezpečné. Stačil jediný špatný krok a mohla by zemřít, nebo hůř, mohli by ji zbavit hodnosti a prodat na veřejné dražbě. Požehnání Světla, když se usmála, stále vypadala na šestnáct! Nejvýš!

Selucia se se smíchem otočila a z lakovaného stojánku na toaletním stolku vzala těsnou čapku ze zlaté krajky. Řídká krajka odhalí větší část vyholené hlavy a označí ji Krkavcem a růžemi. Možná nebyla sei’mosiev , ale kvůli corenne se musela zase ovládnout. Mohla požádat Anath, svou Soe’feia , aby jí určila pokání, ale od Neferiiny nečekané smrti uběhly už skoro dva roky a jí se náhradnice stále nějak nelíbila. Něco jí říkalo, že tohle musí zvládnout sama. Možná uviděla nějaké znamení, které vědomě nepoznala. Na lodi nejspíš nebyli mravenci, ale mohlo tu být několik druhů horšího hmyzu.

„Ne, Selucio,“ řekla tiše. „Závoj.“

Selucia nesouhlasně stiskla rty, ale beze slova čapku vrátila na stojánek. V soukromí, jako teď, měla svolení hovořit volně, ale věděla, co lze vyslovit a co ne. Tuon ji musela nechat potrestat pouze dvakrát, a pro pravdu Světla, litovala toho stejně tolik jako Selucia. Oblékačka vytáhla dlouhý tenký závoj, přehodila ho Tuon přes hlavu a zajistila jej úzkým zlatým pletencem s rubíny. Byl ještě průhlednější než šaty da’covale a vůbec jí nezakrýval tvář. Ale zakrýval to, co bylo nejdůležitější.

Selucia položila Tuon na ramena dlouhou, zlatem vyšívanou modrou pláštěnku, couvla a hluboko se uklonila, až se zlatým copem dotkla koberce. Klečící da’covale položily obličeje na podlahu. Soukromí skončí. Tuon odešla z kajuty sama.

V druhé kajutě stálo šest jejích sul’dam , tři na každé straně, a jejich svěřenkyně klečely před nimi na leštěné palubě. Sul’dam se narovnaly, když ji uviděly, pyšné jako ty stříbrné blesky na rudých štítcích, co měly na sukních. Šedě oděné damane klečely vzpřímeně, plné vlastní pýchy. Až na chudinku Lidyu, jež se krčila a snažila se vtisknout uslzenou tvář do podlahy. Ianelle, držící vodítko rudovlasé damane , se na ni mračila.

Tuon si zhluboka povzdechla. Lidya byla zodpovědná za její včerejší hněv. Vlastně ne, ona ho sice vyvolala, ale za své pocity Tuon zodpovídala sama. Přikázala damane , aby jí přečetla budoucnost, a nemohla nařídit, aby ji zpráskali, poněvadž se jí nelíbilo, co slyšela.

Sklonila se, vzala Lidyinu bradu do dlaně, dlouhé, rudě nalakované nehty jí položila na pihovatou tvář a donutila ji sednout si na paty. Což vyvolalo trhnutí a další slzy, které Tuon pečlivě setřela prsty, když damane vytáhla na kolena. „Lidya je dobrá damane , Ianelle,“ řekla. „Natři jí podlitiny tinkturou ze sorry a dávej jí lví srdce na bolest, dokud podlitiny nezmizí. A než zmizí , dostane ke každému jídlu sladký krém.“

„Jak vznešená paní přikazuje,“ odpověděla Ianelle formálně, ale zlehka se usmála. Všechny sul’dam měly Lidyu rády a jí se nelíbilo trestání damane . „Jestli ztloustne, vezmu si ji zaběhat, vznešená paní."

Lidya otočila hlavu, aby mohla Tuon políbit do dlaně, a zamumlala: „Lidyina paní je laskavá. Lidya neztloustne."

Tuon prošla mezi oběma řadami a s každou sul’dam pronesla pár slov a poplácala každou damane . Těch šest bylo jejích nejlepších a dívaly se na ní se stejnou náklonností, jakou cítila ona k nim. Draly se o to, aby je vybrala. Dali a Dani, tlusté žlutovlasé sestry, které ani nepotřebovaly příkazy sul’dam . Carral, se šedými vlasy a očima, ale při předení stále obratná. Sera, s rudými stuhami v kudrnatých černých vlasech, nejsilnější z nich a pyšná jako sul’dam . Maličká Mylen, menší než Tuon. Na Mylen byla Tuon zvlášť pyšná.

Mnozí považovali za divné, když Tuon, při dosažení dospělosti, složila zkoušku na sul’dam , třebaže jí tehdy nemohl nikdo odmítnout. Kromě matky, která k tomu dala svolení tím, že neřekla nic. Stát se sul’dam bylo pochopitelně nemyslitelné, ale ji těšilo cvičit damane stejně jako cvičit koně, a byla stejně dobrá v obojím. Mylen toho byla důkazem. Bledá malá damane byla polomrtvá šokem a strachem, odmítala jíst i pít, když ji Tuon koupila v přístavu Shon Kifar. Všechny der’sul’dam si zoufaly, tvrdily, že dlouho nepřežije, ale teď se Mylen na Tuon usmála a předklonila se, aby jí políbila ruku, ještě než ji její paní stačila pohladit. Kdysi kost a kůže, nyní začínala tloustnout. Místo aby ji Catrona, držící její vodítko, napomenula, jenom se usmála, byť byla obvykle přísná, a zamumlala, že Mylen je dokonalá damane . Byla to pravda a nyní by nikdo neuvěřil, že si kdysi říkala Aes Sedai.

Než Tuon odešla, dala několik rozkazů týkajících se diety a cvičení damane. Sul’dam věděly, co dělat, stejně jako dalších dvanáct v Tuonině družině, jinak by nebyly v jejích službách, ale věřila, že by nikdo neměl mít dovoleno vlastnit damane , pokud se o ně skutečně nezajímal. Znala všechny jejich manýry stejně dobře, jako znala svůj obličej.

Ve vnější kajutě stály podél stěn smrtonoši ve zbroji nalakované na červeno a temně zeleno. Když vstoupila, ztuhli jako sochy. Byli to tvrdí muži. Tihle a pět set dalších jako oni měli na starosti Tuonino bezpečí. Do posledního by padli, aby ji ochránili. Kdyby zemřela, zemřeli by též. Každý se přihlásil dobrovolně, požádal, aby mohl být v její gardě. Když prošedivělý kapitán Musenge uviděl závoj, poslal s ní na palubu jen dva muže. Tam stály vedle dveří dva tucty ogierských zahradníků v červenozelené, již před sebou drželi velké sekery s černými střapci a pozorně sledovali okolí. Oni by nezemřeli s ní, ale také požádali, aby mohli být v její gardě, a ona by bez váhání svěřila každému z nich svůj život.

Žebrované plachty na třech vysokých stěžních Kidronu napínal chladný vítr, jenž plavidlo hnal k pevnině ležící před nimi, kde již bylo možné rozeznat kopce a mysy. Paluba byla plná lidí, všichni urození na tomto plavidle ve svém nejlepším hedvábí, a nevšímali si větru, který jim škubal za pláště, stejně jako si nevšímali bosých lidí z posádky, kteří mezi nimi pobíhali. Několik šlechticů dávalo příliš okatě najevo, jak posádku ignoruje, jako kdyby mohli lodníci řídit loď, když by se každé dva kroky klaněli nebo klekali. Když urození, připravení padnout na zem, spatřili její závoj, provedli jen lehkou úklonu. Yuril, muž s ostrým nosem, jehož všichni považovali za jejího tajemníka, poklekl. Byl jejím tajemníkem, samozřejmě, ale také její rukou velící jejím hledačům. Ta Macurová padla na břicho a políbila palubu, než ji několik Yurilových slov přimělo znovu vstát. Byla celá rudá a honem si uhlazovala plisovanou červenou sukni. Tuon zprvu váhala vzít ji do služby, když ji v Tanchiku potkala, ale ta ženská prosila jako da’covale . Z nějakého důvodu nenáviděla Aes Sedai do morku kostí a i přes odměnu, již dostala za nesmírně cennou informaci, doufala, že jim uškodí ještě víc.