Robert Jordan - Srdce zimy

Osan’gar se zamračil při „pitomcích“ a „slepých hlupácích", což mohl, rychle však zase vyhladil svou prostou, vrásčitou tvář, tolik nepodobnou té, s níž se narodil. Ať si říkal jakkoliv, vždycky věděl, koho se odváží vyzvat a koho ne. „Věc náhody,“ utrousil klidně, třebaže si začal mnout ruce. Starý zvyk. Byl oblečený jako nějaký vládce tohoto věku, v kabátě s tak hustou zlatou výšivkou, že skoro zakrývala červenou látku, a na holínkách měl zlaté střapce. Kolem krku a zápěstí měl dost zlaté krajky, že by stačila dítěti na šaty. Nikdy nepochopil, co to je přehánění. Nebýt jeho umění, nikdy by nepatřil k Vyvoleným. Když si Osan’gar uvědomil, co dělá, sebral z kulatého stolku u svého křesla vysokou sklenku z cuendillaru a zhluboka přivoněl k tmavému vínu. „Pravděpodobnosti,“ zamumlal a snažil se mluvit nedbale. „Příště bude zabit nebo zajat. Náhoda ho nemůže chránit věčně.“

„Tak ty se chceš spoléhat na náhodu?“ Aran’gar ležela natažená v dlouhém křesle, jako by to byla postel. Vrhla po Osan’garovi smyslný úsměv a pozvedla bosou nohu, takže se v rozstřižených, jasně červených sukních objevila celá. Při každém nadechnutí hrozilo, že jí plná ňadra vypadnou z červeného saténu živůtku. Od chvíle, co se z ní stala žena, se její chování úplně změnilo, ale ne to, co bylo v jádru ženského těla. Demandred neopovrhoval tělesným potěšením, ale jednou jí ty její chutě přivodí smrt. Jako už jednou. Ne že by mu nějak vadilo, kdyby to příště bylo napořád. „To tys měl na starosti ho sledovat, Osan’gare,“ pokračovala Aran’gar a laskala se s každou slabikou. „Ty a Demandred.“ Osan’gar sebou trhl a olízl si rty a ona se hrdelně zasmála. „Můj svěřenec je...“ Položila palec na křeslo, jako by něco přitiskla, a zasmála se.

„Myslel bych si, že si budeš dělat větší starosti, Aran’gar,“ zamumlala Graendal nad svým vínem. Své opovržení zakrývala asi stejně, jako téměř průsvitná, stříbřitá mlha jejích šatů ze streithu její bohaté křivky. „Ty, Osan’gar i Demandred. A Moridin, ať je kdekoliv. Možná byste se měli obávat al’Thorova úspěchu stejně jako jeho prohry."

Aran’gar se smíchem chytila stojící ženu za ruku. „A možná bys mohla vysvětlit, co tím myslíš, lépe, když budeme samy.“

Graendalin šat začal černat. S kletbou vytrhla ruku z Aran’gařina sevření a odešla od křesla. Aran’gar se... zahihňala.

„Co tím myslíš?“ vyjel ostře Osan’gar a vyskočil z křesla. Když stál, zaujal učitelskou pózu, uchopil se za klopy kabátu a hlas měl pedantický. „Za prvé, má drahá Graendal, pochybuji, že bych dokonce i já dokázal vymyslet způsob, jak ze saidinu odstranit stín Velikého pána. Al’Thor je primitiv. Ať se pokusí o cokoliv, nebude to stačit, a já například nemohu uvěřit, že vůbec tuší, kde začít. Na každý pád mu to zarazíme, protože to Veliký pán přikazuje. Já znám strach z nelibosti Velikého pána, kdybychom nějak neuspěli, jakkoliv to není možné, ale proč by ti z nás, které jsi jmenovala, měli mít nějaký zvláštní strach?“

„Slepý jako vždy a suchý jako vždy,“ zamumlala Graendal. Jak se zase uklidnila, její šaty se opět změnily v čistou mlhu, byť rudou. Možná nebyla tak klidná, jak předstírala. Nebo možná chtěla, aby si mysleli, že potlačuje nějaké podráždění. Kromě streithu všechny její ozdoby pocházely z tohoto věku, ve zlatých vlasech měla ohnivé opály, mezi prsy velký rubín a na obou rukou zlaté náramky. A něco divného, až si Demandred říkal, jestli si toho všimli i ostatní. Prostý zlatý kroužek na malíku levé ruky. Prosté věci si s Graendal nikdy nespojoval. „Jestli ten mladý muž nějak odstraní stín, no... Vy, kteří usměrňujete saidín , nebudete potřebovat zvláštní ochranu Velikého pána. Bude dál věřit ve vaši... věrnost?“ S líbezným úsměvem se napila vína.

Osan’gar se neusmál. Zbledl a přejel si rukou přes ústa. Aran’gar se posadila na kraj křesla a už se nesnažila vypadat smyslně. Její ruce připomínaly spáry a na Graendal se mračila, jako kdyby jí hodlala skočit po krku.

Demandred uvolnil pěsti. Konečně to bylo venku. Doufal, že al’Thor bude mrtvý – nebo aspoň zajatý – než tohle podezření zvedne hlavu. Za války jediné síly víc než desítka Vyvolených zemřela pro pouhé podezření Velikého pána.

„Veliký pán si je jistý, že jste mu všichni věrní,“ oznámil Moridin a vstoupil, jako by byl samotným Velikým pánem Temnoty. Zřejmě si často myslel, že jím je, a chlapecká tvář, kterou nyní nosil, na tom nic nezměnila. Přes svá slova se tvářil ponuře a ve svém černém odění se pro své jméno, Smrt, dokonale hodil. „Nemusíte si dělat starosti, dokud si nepřestane být jistý.“ To děvče, Cyndane, za ním klusalo jako prsatý stříbrovlasý mazlíček v červenočerné. Z nějakého důvodu měl Moridin na rameni krysu, jež větřila ve vzduchu a černýma očima ostražitě sledovala okolí. Nebo k tomu možná neměl žádný důvod. Mladistvá tvář mu nepřidávala ani na duševním zdraví.

„Proč jsi nás sem zavolal?“ chtěl vědět Demandred. „Mám hodně práce a nemám čas na plané řeči.“ Mimoděk se narovnal, jak se snažil druhému muži vyrovnat.

„Mesaana opět chybí?“ řekl Moridin místo odpovědi. „Škoda. Měla by slyšet, co chci říct.“ Sundal krysu za ocásek a díval se, jak marně mává tlapkami. Jako by pro něj neexistovalo nic jiného než ta krysa. „Malé, na pohled nedůležité záležitosti mohou být velice důležité,“ zamumlal. „Tahle krysa. Jestli se Isamovi podaří najít a zabít toho druhého červa, Faina. Slůvko zašeptané do nesprávného ucha, nebo nezašeptané vůbec. Motýl na větvi zatřepe křidélky a na druhém konci světa spadne hora.“ Náhle se krysa stočila a pokusila se mu zahryznout do zápěstí. Nedbale ji odhodil. Ve vzduchu vyšlehl plamen, něco teplejšího než plamen, a krysa byla pryč. Moridin se usmál.

Demandred sebou proti své vůli trhl. To byla pravá síla. Vůbec nic necítil. Moridinovi přejela přes modré oči černá vločka, potom další, celý proud. Ten muž musel od posledního setkání používat pravou sílu hodně, když získal tolik saa tak rychle. On sám se pravé síly nedotkl, pokud to nebylo nevyhnutelné. Naprosto nevyhnutelné. Pochopitelně teď měl tuto výsadu pouze Moridin od svého... pomazání. Ten člověk musel být opravdu blázen, když ji používal tak volně. Byla to droga návykovější než saidín , nebezpečnější než jed.

Moridin došel k Osan’garovi a položil mu ruku na rameno. Jeho úsměv vypadal hrozivěji než saa . Menší muž polkl a roztřeseně se usmál. „Je dobře, že tě nikdy nenapadlo, jak odstranit stín Velikého pána,“ podotkl Moridin tiše. Jak dlouho poslouchal? Osan’gar se usmíval stále příšerněji. „Al’Thor není tak moudrý jako ty. Pověz jim to, Cyndane.“

Malá žena se narovnala. Obličejem a tělem byla šťavnatou švestkou vhodnou k utržení, ale velké modré oči měla jako ledovec. Nebo možná broskvičkou. Broskve občas bývaly jedovaté. „Asi si vzpomínáte na Choedan Kal.“ Sebevětší úsilí nemohlo změnit ten smyslný hlas, ale podařilo se jí do něj dostat kus jízlivosti. „Luis Therin měl dva přístupové klíče, jeden pro každý z nich. A zná ženu dost silnou, aby mohla použít ženskou část. Hodlá pro svůj pokus použít Choedan Kal.“

Skoro všichni začali mluvit naráz.