Robert Jordan - Srdce zimy

„...naprostá hloupost!“ vrčel Bayle a šťoural do polen hořících v cihlovém krbu. „Ať se picnu, Mořský orel dokáže plout rychle jako vítr, je rychlejší než všechny seanchanský lodě. Ale taky budou bouřky a...“ Poslouchala jenom na půl ucha, zjistila jen, že přestal remcat kvůli pokoji a pustil se do starého sporu. Komnata s tmavým deštěním nebyla u Tulačky nejlepší, ani zdaleka ne, ale odpovídala jeho požadavkům s výjimkou výhledu. Obě okna vedla na dvůr u stájí. Kapitán zelených odpovídal hodností praporovému generálovi, ale na tomto místě byla většina těch s nižší hodností pobočníky nebo tajemníky starších důstojníků Vždy vítězného vojska. V armádě, stejně jako na moři, být urozený moc neznamenalo, pokud člověk nebyl vysoce urozený.

Lak na malíčcích v barvě mořské zeleně se třpytil. Vždycky doufala, že povýší, nakonec možná až na kapitána zlatých, velitele flotily, jako kdysi její matka. Jako malá dokonce snila o tom, že bude jmenována rukou císařovny na moři, právě jako její matka, a bude stát po levé ruce Křišťálového trůnu, só’džin samotné císařovny, kéž žije věčně. Mladé dívky mívají hloupé sny. A ona musela přiznat, že jakmile byla vybrána mezi Předběžníky, zvážila možnost, že obdrží nové jméno. Rozhodně v to nedoufala – tím by se příliš vyvyšovala – ale každý věděl, že získání ukradených zemí bude znamenat nové přírůstky mezi urozené. Nyní byla kapitánem zelených, o deset let dřív, než v to doufala, a stála na svazích té příkré hory, která se zvedala skrze mraky k úplnému vrcholu, jímž byla císařovna, kéž žije věčně.

Pochybovala však, že by dostala velení jediné velkolodi, natož eskadry. Suroth tvrdila, že její příběh přijala, ale pokud ano, proč ji nechala sedět v Cantorinu? Proč, když konečně dorazily rozkazy, se měla hlásit tady a ne na lodi? Pochopitelně byl volný jen určitý počet lodí, dokonce i pro kapitána zelených. Mohlo to být tím. Mohla být dokonce vybrána pro postavení poblíž Suroth, i když její rozkazy říkaly, že se má co nejdříve dostavit do Ebú Daru a vyčkat na další rozkazy. Možná. Vysoce urození mohli mluvit k níže postaveným bez zásahu hlasu, ale Egeanin měla dojem, že na ni Suroth zapomněla, jakmile ji propustila poté, co přijala svou odměnu. Což také mohlo znamenat, že Suroth má podezření. Tyto argumenty běhaly v kruzích. V každém případě mohla žít o mořské vodě, kdyby ten hledač někomu sdělil svoje podezření. Víc neměl, jinak by už křičela v žaláři, ale pokud byl také ve městě, určitě ji sledoval a čekal na její uklouznutí. Nyní nesměl prolít ani jedinou kapku její krve, ale hledači měli zkušenosti a takovou drobnost dokázali přejít. Ale dokud zůstane jen u pozorování, mohl ji sledovat, dokud se mu oči nesvraští. Opět měla pod nohama pevnou palubu a odteď si bude dávat moc dobrý pozor, kam šlápne. Kapitán zlatých už možná byl mimo dosah, ale odejít do výslužby jako kapitán zelených bylo čestné.

„No?“ chtěl vědět Bayle. „Tak co s tím?"

Byl velký, flegmatický a silný, přesně ten druh muže, který se jí vždycky líbil, stál u postele jen v košili a s rukama v bok se na ni mračil. Takhle by se só’džin neměl dívat na svou paní. S povzdechem si položila ruce na břicho. Bayle se prostě odmítal naučit, jak se má só’džin chovat. Všechno to bral jako vtip nebo hru, jako by nic z toho nebylo skutečné. Občas dokonce tvrdil, že chce být jejím hlasem, i když mu pořád vysvětlovala, že ona není vysoce urozená. Kdysi ho nechala zpráskat a on pak odmítal spát v její posteli, dokud se neomluvila. Neomluvila!

Rychle si prošla to, o čem mluvil. Ano, pořád tytéž argumenty. Nic nového. Posadila se a odpočítávala mu na prstech. Dělala to tak často, že se na to ani nemusela soustředit. „Kdyby ses pokusil utéct, damane na druhé lodi by ti zpřelámaly stěžně jako třísky. Nezastavili tě náhodou, Bayle, a ty to víš. Už při prvním zavolání chtěli vědět, jestli jsi Mořský orel . Tím, že jsem tě otočila proti větru a ohlásila, že plujeme do Cantorinu s darem pro císařovnu, kéž žije věčně, jsem jejich podezření odvrátila. Cokoliv jiného – cokoliv! – a skončili bychom v řetězech v podpalubí, a jakmile bychom se dostali do Cantorinu, prodali by nás. Pochybuju, že bychom měli takové štěstí, aby nás místo toho předali katovi.“ Zvedla palec. „A nakonec, kdybys zůstal klidný, jak jsem ti říkala, nemusel jsi skončit v dražbě. Stál jsi mě hodně!“ Několik dalších žen v Cantorinu mělo očividně stejný vkus. Přehnaně nabídku vyhnaly.

Jak už byl umíněný, zamračil se a podrážděně se škrábal v krátkém vousu. „Pořád říkám, že jsme to všechno měli hodit přes palubu,“ zamumlal. „Ten hledač neměl žádný důkaz, že jsem to měl na palubě."

„Hledači nepotřebují žádné důkazy,“ řekla a posměšně napodobila jeho přízvuk. „Hledači hledají důkazy a hledání bývá bolestné.“ Jestliže už přicházel s tím, co už sám dávno uznal, možná se konečně blížili ke konci celé věci. „V každém případě, Bayle, už jsi sám přiznal, že nijak neuškodí, když Suroth dostane ten obojek a náramky. Nedají se mu nasadit, dokud se někdo nedostane dost blízko, a já neslyšela, že by to někdo dokázal.“ Nedodala, že by na tom nezáleželo, i kdyby to někdo dokázal. Bayle moc neznal ani ty verze Proroctví, které měli na této straně Světového moře, ale umíněně trval na tom, že ani v jedné nestojí, že by měl Drak Znovuzrozený pokleknout před Křišťálovým trůnem. Možná bude nutné vybavit ho tímto mužským a’damem , ale Bayle to neuvidí. „Co se stalo, stalo se, Bayle. Bude-li na nás svítit Světlo, budeme ve službě říši žít dlouho. A teď, říkal jsi, že tohle město znáš. Co je tu k vidění, co se tu dá dělat?“

„Pořád se tu něco slaví,“ přiznával neochotně. Nerad se vzdával svých argumentů, jakkoliv to bylo marné. „Některý oslavy by se ti mohly líbit. Některý asi ne, řekl bych. Jsi dost... vybíravá.“ Co tím myslel? Náhle se zazubil. „Mohli bychom najít nějakou moudrou ženu. Ty tady poslouchají manželské přísahy.“ Přejel si po vyholené polovině lebky a vyvrátil oči nahoru, jako kdyby se snažil na to místo dohlédnout. „Ovšem pokud si vzpomínám na lekci o ‚právech a výsadách‘ mýho postavení, kterou jsi mi dala, tak só’džin se můžou brát jen mezi sebou, takže mě nejdřív musíš osvobodit. Ať se picnu, zatím nemáš ani kousek z toho slíbenýho panství. Mohl bych se znovu pustit do svýho starýho obchodování a panství budeš mít hned.“

Spadla jí brada. Tohle bylo něco nového. Velice velmi nového. Vždycky se pyšnila tím, že je chladnokrevná. K velení se pozvedla skrze své schopnosti a odvahu, byla veteránem z mnoha námořních bitev, bouří a ztroskotání. A právě v této chvíli se cítila jako pulec na své první plavbě, shlížející z vrcholku stěžně, vyděšený a se závratí, kdy se kolem něj točí celý svět a pád do moře mu připadá nevyhnutelný.

„Není to tak snadné,“ namítla a vyskočila, takže musel couvnout. Pravda Světla, jak nesnášela, když jí došel dech! „Propuštění na svobodu vyžaduje, abych ti jako svobodnému muži opatřila živobytí, abych zařídila, že se dokážeš o sebe postarat.“ Světlo! Slova se z ní jenom hrnula, což bylo stejně zlé, jako když mluvila udýchaně. Představila si, jak stojí na palubě. Pomohlo to, trochu. „V tvém případě by to asi znamenalo koupit ti loď,“ pokračovala a konečně mluvila klidněji, „a jak jsi mi připomněl, zatím nemám žádné statky. Kromě toho ti nemůžu dovolit vrátit se k pašování a ty to víš.“ To byla prostá pravda a zbytek vlastně nebyl lež. Za léta na moři dost vydělávala, a i když zlato, jež vlastnila, bylo pro jednoho z urozených jen paběrkem, mohla by za ně koupit loď, pokud by nechtěl přímo velkoloď, a ve skutečnosti nepopřela, že by si ji nemohla dovolit.