Robert Jordan - Srdce zimy

„Aha,“ řekla Elain po chvíli. Ano, aha. „Ločidlo, abych nemohla usměrňovat, vlastně ani vstát, a dva muži, aby mě udrželi na nohou, zatímco do mě třetí vrazí otrávenou dýku. To je dost složitý plán.“

„Mokřiňané mají rádi složité plány,“ podotkla Aviendha, nejistě se podívala na Birgitte, poposedla si a dodala: „Někteří.“

„Svým způsobem to bylo prostý,“ namítla Birgitte a znovu nůž pečlivě zabalila. „Bylo snadný se k tobě dostat. Každej ví, že oběd jíš sama.“ Cop jí zavlál, jak hodila hlavou. „Naštěstí první chlap, co se k tobě dostal, neměl tohle. Jedno bodnutí a bylo by po tobě. A Mellar šel naštěstí kolem a slyšel ve tvým pokoji klít muže. To je dost štěstí i na ta’veren .“

Nyneiva frkla. „Zabilo by tě i hlubší říznutí do ruky . Jádro je z broskve ta nejjedovatější část. Dyelin by neměla naději, kdyby byly otrávený všechny nože.“

Elain se podívala na své kamarádky a z hluboka si povzdechla. Velmi komplikovaný plán. Jako by špehové v paláci nestačili. „Tak malou osobní stráž, Birgitte,“ řekla nakonec. „Něco... nenápadného.“ Měla vědět, že ta ženská bude připravená. Birgitte ani v nejmenším nezměnila výraz, avšak poutem projela jiskřička uspokojení.

„Pro začátek ty ženy, který tě hlídaly dneska,“ navrhla, aniž by aspoň předstírala , že přemýšlí, „a pár dalších, co vyberu. Dohromady tak dvacet. Kdyby jich bylo málo, nemohly by tě chránit ve dne v noci, a to zatraceně musí,“ pravila rázně, třebaže Elain nic nenamítala. „Ženy tě můžou hlídat i tam, kde by muži nemohli, a budou diskrétní už jen proto, čím jsou. Většina lidí to bude považovat za formální – tvý vlastní Děvy oštěpu – a dáme jim něco, možná šerpu, aby to vypadalo ještě líp.“ Tím si od Aviendhy vysloužila ostrý pohled, o kterém předstírala, že ho nevidí. „Potíž je, kdo bude velet,“ pokračovala, zamyšleně se mračíc. „Dvě tři šlechtičny, hledačky, se už hádají kvůli hodnosti ‚vhodný pro jejich postavení‘. Ty prokletý ženský vědí, jak dávat rozkazy, ale nejsem si jistá, jestli vědí, jaký zatracený rozkazy dávat. Mohla bych Caseille povýšit na poručíka, ale ona je podle mě v srdci spíš korouhevník.“ Pokrčila rameny. „Některá z dalších možná bude slibná, ale podle mýho jsou spíš lepší podřízený než velitelé.“

Aha, ano. Všechno měla promyšlené. Asi dvacet? Bude na ni muset dohlédnout, aby se to nevyšplhalo k padesátce. Nebo víc. Můžou hlídat tam, kde muži ne. Elain sebou trhla. To nejspíš znamenalo i koupelnu. „Caseille bude určitě dobrá. Korouhevník dvacítku zvládne.“ Byla si jistá, že Caseille umluví, aby to bylo hodně nenápadné. A aby držely stráž venku, až se bude koupat. „Ten muž, který dorazil právě včas. Mellar? Co o něm víš, Birgitte?“

„Doilin Mellar,“ upřesnila Birgitte pomalu a svraštila obočí. „Je studený jako psí čumák, i když se hodně usmívá. Hlavně na ženy. Štípe služebný, a co vím, za čtyři dny tři složil – rád o svejch ‚úspěších‘ mluví – ale na žádnou, co odmítla, netlačil. Tvrdí, že býval u kupecký stráže a pak žoldnéř, a teď je hledačem rohu. Rozhodně je dobrej. Dost na to, abych ho povýšila na poručíka. Je Andořan, někde ze západu, od Baerlonu, a tvrdí, že během bojů o nástupnictví bojoval za tvou matku, i když tenkrát musel bejt ještě kluk. Ale zná správný odpovědi – prověřila jsem ho – takže u toho možná byl. Žoldnéři o svý minulosti lžou bez mrknutí.“

Elain složila ruce na břiše a zamyslela se nad Doilinem Mellarem. Vzpomínala si jen na šlachovitého muže s ostrými rysy, dusícího jednoho z útočníků, když se rvali o otrávenou dýku. Byl dost dobrý voják, aby z něj Birgitte udělala důstojníka. Snažila se zajistit, aby aspoň co nejvíc důstojníků bylo z Andoru. Záchrana v pravý čas, jeden muž proti třem a meč vržený přes místnost jako oštěp jako v kejklířské povídačce. „Zaslouží si vhodnou odměnu. Povýšení na kapitána a velení mé osobní stráže, Birgitte. Caseille může být jeho zástupce.“

„Copak ses zbláznila?“ vyjela Nyneiva, ale Elain ji umlčela.

„Budu se cítit mnohem bezpečněji, když budu vědět, že tady je, Nyneivo. Mně štípat nebude, ne s Caseille a dvacítkou dalších jako ona kolem. S jeho pověstí ho budou hlídat jako ostříži. Říkala jsi dvacet, Birgitte? Beru tě za slovo.“

„Dvacet,“ opáčila Birgitte nepřítomně. „Tak asi.“ V pohledu, jejž upřela na Elain, ale nic nepřítomného nebylo. Napjatě se předklonila, ruce na kolenou. „Zřejmě víš, co děláš.“ Dobrá, pro jednou se hodlala chovat jako strážce a nehádat se. „Gardový poručík Mellar se za záchranu života dědičky stane gardovým kapitánem. Pak se bude nafukovat ještě víc. Leda si myslíš, že by bylo lepší to celý udržet v tajnosti.“

Elain zavrtěla hlavou. „Ach, ne. Vůbec ne. Ať to ví celé město. Někdo se mě pokoušel zabít a poručík – kapitán – Mellar mi zachránil život. Ten jed si ale necháme pro sebe. Čistě pro případ, že by někomu něco uklouzlo.“

Nyneiva si odkašlala a úkosem se mračila. „Jednou přechytračíš sama sebe, Elain. Budeš tak ostrá, že se sama pořežeš.“

„Je chytrá, Nyneivo z al’Mearů.“ Aviendha vstala a upravila si těžké sukně a poplácala nůž u pasu. Nebyl tak velký, jaký nosívala jako Děva, ale stále to byla slušná zbraň. „A mě nechává hlídat jí záda. Teď mám svolení s ní zůstat.“

Nyneiva rozzlobeně otevřela pusu. A kupodivu ji zase zavřela, viditelně se ovládla a uhladila si sukně i obličej. „Na co tak všechny civíte?“ zavrčela. „Jestli Elain chce mít toho chlápka u sebe, aby ji mohl štípnout, kdykoliv se mu zlíbí, tak kdo jsem já, abych něco namítala?“ Birgitte spadla brada a Elain napadlo, zda se Aviendha třeba neudáví. Oči jí rozhodně vylézaly z důlků.

Na nejvyšší věži paláce zazvonil gong, ohlašující celou, a Elain nadskočila. Bylo později, než si myslela. „Nyneivo, Egwain už na nás možná čeká.“ Nikde neviděla své šaty. „Kde mám měšec? Mám v něm prsten.“ Prsten s Velkým hadem měla na prstě, ale ten neměla na mysli.

„Navštívím Egwain sama,“ pronesla Nyneiva hlasem nepřipouštějícím námitky. „Ty nejsi ve stavu, aby ses mohla courat po Tel’aran’rhiodu . Navíc jsi právě prospala celý odpoledne. Hned tak zase neusneš, to se vsadím. A vím, že ty se do bdělýho transu dostat neumíš, takže tím to končí.“ Poťouchle se usmála, byla si jistá svým vítězstvím. Ona byla celá vykulená, když se pokoušela dostat do bdělého transu, který se je Egwain pokoušela naučit.

„Tak ty se vsadíš, co?“ zamrmlala Elain. „A o co? Poněvadž já hodlám tohle vypít,“ podívala se na pohár na nočním stolku, „a já se vsadím, že potom hned usnu. Samozřejmě kdybys do toho nic nedala , kdyby ses mě nepokoušela nalákat, abych to vypila... No ovšem, to bys ty neudělala. Tak o co se vsadíme?“

Ten nesnesitelný úsměv Nyneivě sjel ze rtů a nahradily ho rudé skvrny na tvářích.

„Skvělý,“ pronesla Birgitte a vstala. S rukama v pěst se rozkročila před postelí jako poručník. „Ona ti zachrání ten tvůj rozteklej zadek a ty na ni štěkáš jako slečna Nafoukaná. Jestli to vypiješ a usneš a zapomeneš na potulování ve světě snů, tak možná usoudím, že jsi již dost dospělá, abych tě mohla svěřit míň než stovce strážnejch. Nebo ti musím podržet nos, abys to vypila?“ Elain tedy nečekala, že by s tím čekala dlouho. Méně než stovce?