Robert Jordan - Srdce zimy

Elain se pobaveně usmála. O Lvím trůně snily dokonce i kuchtičky. Doufala, že se ta mladá žena neprobudila děsem nebo že aspoň potom se jí zdálo něco příjemného. Bezpečnějšího než o Tel’aran’rhiodu .

V trůnním sále se změnily další věci. Složité kandelábry stojící v řadách jako by vibrovaly o sloupy. Vysoké klenuté dveře se otevíraly a zavíraly. Jedině věci, které stály na jednom místě dlouhý čas, měly ve světě snů skutečně trvalý odraz.

Elain si představila stojací zrcadlo a bylo tu, odráželo ji v zeleném hedvábí s vysokým límcem a stříbrnou výšivkou na živůtku, se smaragdy v uších a menšími v rudozlatých kudrnách. Nechala je z vlasů zmizet a kývla. Pro dědičku vhodné, ale ne příliš okaté. Musela být opatrná, jak si tu sebe představovala, jinak... Slušné zelené hedvábí náhle bylo obtažené, spíš tarabonského střihu, a pak se změnilo v tmavé, široké kalhoty Mořského národa, bosé nohy a zlaté náušnice a kroužek v nose, s řetízkem plným medailonků, a dokonce s tmavým tetováním na rukou. Ale bez haleny, jak Atha’an Miere chodily na moři. Rudá jako rak všechno zase vrátila a pak vyměnila smaragdové náušnice za prosté stříbrné kroužky. Čím prostší šaty si představila, tím snazší bylo je udržet.

Nechala zrcadlo zmizet – stačilo jen přestat se na něj soustředit – a podívala se na přísné tváře v oknech. „Ženy už trůn získaly i v mém věku,“ sdělila jim. Ale nebylo jich moc. Sedmi se podařilo nosit korunu delší čas. „Ženy mladší než já.“ Tři. A jedna vydržela stěží rok. „Netvrdím, že budu tak skvělá jako vy, ale ani vás nezahanbím. Budu dobrou královnou.“

„Ty už mluvíš s okny? “ řekla Nyneiva, až Elain polekaně nadskočila. Používala kopii prstenu, jejž Elain nosila na kůži, a vypadala zamlženě, skoro průsvitně. Zamračila se a chtěla dojít k Elain, ale klopýtla a skoro upadla, jak si šlápla na sukni tmavomodrých tarabonských šatů, jež byly mnohem obepnutější, než si Elain představila na sobě. Nyneiva na ně zírala a náhle měla andorské šaty ze smetanového hedvábí se zlatou výšivkou na rukávech a živůtku. Pořád mlela, že „dobrý pevný dvouříčský sukno“ je pro ni dost dobré, ale i tady, kde se v něm mohla objevit, kdyby chtěla, to skoro nikdy nedělala.

„Co jsi dala do toho vína, Nyneivo?“ zeptala se Elain. „Zhasla jsem jako svíčka.“

„Nesnaž se měnit téma. Jestli mluvíš s okny, měla bys opravdu spát a ne být tady. Skoro jsem ti chtěla nařídit –“

„Prosím, ne. Nejsem Vandene, Nyneivo. Světlo, já ani neznám polovinu zvyků, které Vandene a ostatní berou za dané. Ale nerada bych tě neposlechla, tak to, prosím, nedělej.“

Nyneiva se na ni zamračila a zatahala se za cop. Podrobnosti na šatech se změnily, sukně se trochu nabrala, výšivka se přesunula, vysoký límec klesl a potom se zase zvedl a vyskočila na něm krajka. Soustředění jí moc nešlo. Ale rudá tečka na čele se jí ani nezachvěla.

„Tak dobrá,“ souhlasila nakonec a přestala se mračit. Na ramenou se jí objevil šátek se žlutými třásněmi a na tváři se jí objevila aessedaiovská bezvěkost. Na spáncích se jí objevily bílé prameny. Ale její slova byla v protikladu s jejím vzhledem a klidem. „Až sem Egwain dorazí, nech mluvit mě. Teda o tom, co se dneska stalo. Vy vždycky klevetíte, jako byste si navzájem česaly vlasy před spaním. Světlo! Nechci, aby dělala amyrlin na mě , a víš, že to udělá na nás obě, jestli to zjistí.“

„Jestli zjistím co?“ zeptala se Egwain a Nyneiva se vytřeštěně otočila a šátek a hedvábí na chvíli nahradila bílá s pruhy přijaté. Dokonce i ki’sain zmizela. Vzápětí však byla zpátky, jen ta bílá se jí z vlasů ztratila, nicméně to stačilo, aby se Egwain zatvářila žalostně. Znala Nyneivu moc dobře. „Jestli zjistím co, Nyneivo?“ zeptala se rázně.

Elain se zhluboka nadechla. Vlastně nechtěla nic zamlčovat. Tedy Egwain nechtěla zamlčet nic důležitého. Ale v současné náladě byla Nyneiva schopná všechno vyblekotat nebo začít být umanutá a snažit se trvat na tom, že tu nic není. Což by Egwain přimělo jen kutat hlouběji.

„Dneska v poledne mi někdo dal ločidlo do čaje,“ řekla a stručně vypověděla o mužích s dýkami a příhodném příchodu Doilina Mellara, a jak Dyelin prokázala svou věrnost. Nádavkem ještě přihodila zprávu o Elenii a Naean, o tom, jak první panská hledá v paláci špehy, a o tom, jak byly Zarya a Kirstian přiděleny k Vandene a že Randa někdo napadl a on zmizel. Egwain ten recitál příliš nevzrušil – ale když slyšela, že Vandene zatím nezjistila, kdo ta černá sestra je, jen zavrtěla hlavou, a přitom to byla její největší starost. „Ach, a budu mít osobní stráž,“ dokončila Elain. „Dvacet žen, bude jim velet kapitán Mellar. Nemyslím, že mi Birgitte najde nějaké Děvy, ale jen o fous.“

Za Egwain se objevilo křeslo bez opěradla a ona se posadila, aniž by se podívala. Zvládala to tu mnohem lépe než Elain a Nyneiva. Měla na sobě tmavozelené vlněné jezdecké šaty, dobře střižené, ale nezdobené, jaké asi nosila i ve dne. A zůstávaly zelenými vlněnými jezdeckými šaty. „Řekla bych vám, abyste se ke mně zítra – dnes v noci – připojily v Murandy,“ řekla, „kdyby příjezd rodinky mezi přísedícími nezažehl lesní požár.“

Nyneiva se vzpamatovala, jen zatřepala sukněmi. Výšivku na šatech měla nyní stříbrnou. „Myslela jsem, že už máš věžovou sněmovnu pod palcem.“

„To je jako mít pod palcem fretku,“ podotkla Egwain docela suše. „Kroutí se a svíjí, aby se mohla otočit a hryznout tě do ruky. Ony dělají, co řeknu, když se to týká války s Elaidou – to obejít nemůžou, i když pořád remcají, kolik stojí vojáci navíc! – ale dohoda s rodinkou není součástí války, ani to, že rodinka zjistí, že o nich Věž ví už dlouho. Nebo si to aspoň myslela. Celou sněmovnu by trefil šlak, jenom kdyby zjistila, kolik toho neví. Moc se snaží přijít na způsob, jak zarazit přijímání nových novicek.“

„To nemůžou, ne?“ ujišťovala se Nyneiva. Taky si udělala křesílko, byla to kopie Egwainina, když se na něho dívala, je-li tam, a potom trojnožka, když si začala sedat, a než dosedla, objevila se selská židle se šprušlovým opěradlem. Teď měla sukně rozdělené. „Vydala jsi nařízení. Žena libovolného věku, pokud složí zkoušku. Teď už stačí vydat další výnos ohledně rodinky.“ Elain se posadila na kopii křesla ze svého obývacího pokoje. Bylo mnohem snazší ho udržet.

„Ach, a vyhlášení amyrlin je dobrý jako zákon,“ vrčela Egwain. „Dokud sněmovna nepřijde na způsob, jak ho obejít. Nejnovější stížnost se týká toho, že máme jen šestnáct přijatých. I když většina sester se k Faolain a Theodrin chová pořád jako k přijatým. Ale ani osmnáct přijatých nestačí, aby dávaly mladším novickám lekce, jaké mají. Budou se o ně muset postarat sestry. Některé podle mě doufaly, že počasí jejich počty zmenší, ale nezmenšilo.“ Náhle se usmála a v očích se jí potutelně zablýsklo. „Je tam jedna nová mladší novicka, se kterou bych tě chtěla seznámit, Nyneivo. Sharina Melloyová. Babička. Určitě budeš souhlasit, že je pozoruhodná.“

Nyneivino křeslo úplně zmizelo a ona dopadla na podlahu, až to pláclo. Zřejmě si toho nevšimla, jenom civěla na Egwain. „Sharina Melloyová?“ zopakovala roztřeseným hlasem. „Ona je novicka?“ Takové šaty, jaké měla teď, Elain dosud nikdy neviděla, s rozevlátými rukávy a hlubokým výstřihem s vyšívanými kytkami a šňůrami perel. Vlasy jí spadaly do pasu a držela jí je čapka měsíčních kamenů a safírů na zlatém drátku tenkém jako nitka. A potom zde byl prostý zlatý kroužek na levém ukazováku. Jen ki’sain a prsten s Velkým hadem zůstaly stejné.