Robert Jordan - Srdce zimy

Egwain zamrkala. „Ty to jméno znáš?“

Nyneiva vstala a zírala na své šaty. Zvedla levou ruku a téměř váhavě se dotkla zlatého prstenu. Kupodivu nechala vše, jak bylo. „Možná to není stejná žena,“ zamumlala. „Nemůže být!“ Udělala si další křeslo jako Egwain a zamračila se, jako by se ho snažila donutit zůstat, ale stejně mělo vysoké opěradlo a řezby, když dosedla. „Byla tam Sharina Melloyová... Když jsem dělala zkoušku na přijatou,“ vyletělo z ní, „nemusím o tom mluvit, to je pravidlo!“

„Ovšemže nemusíš,“ uklidňovala ji Egwain, i když se na ni dívala stejně divně jako Elain. Přesto se nedalo nic dělat. Když chtěla být Nyneiva umanutá, mohla učit mezky.

„Když už jsi začala o rodince, Egwain,“ ozvala se Elain, „už jsi myslela na hůl přísah?“

Ewgain zvedla ruku, jako kdyby ji chtěla zastavit, ale odpověděla klidně a vyrovnaně. „Není nutný o tom dál přemýšlet, Elain. Tři přísahy, složené na holi přísah, z nás dělají Aes Sedai. Nejdřív jsem to nechápala, ale už ano. Jakmile získáme Věž, složím tři přísahy na hůl přísah.“

„To je šílený!“ vybuchla Nyneiva a předklonila se. Křeslo kupodivu zůstalo stejné. A šaty rovněž. Velmi překvapivé. Ruce zatínala do pěstí. „Víš, co to udělá. Rodinka je důkazem! Kolik Aes Sedai se dožije víc než tří set let? Nebo aspoň těch tří stovek? A neříkej mi, že bych neměla mluvit o věku. Je to směšnej zvyk a ty to víš. Egwain, Reanne se říká nejstarší, poněvadž je nejstarší z rodinky v Ebú Daru. Úplně nejstarší žena se jmenuje Aloisia Nemosniová, v Tearu obchoduje s olejem. Egwain, je jí skoro šest... set... let! Až to uslyší sněmovna, vsadím se, že hůl strčí do šuplíku.“

„Světlo ví, že tři sta let je dlouhá doba,“ ozvala se Elain, „ale nemůžu říct, že se mi líbí vyhlídka na to, že si o polovinu zkrátím život, Egwain. A co hůl přísah a tvůj slib rodince? Reanne chce být Aes Sedai, ale co se stane, až tu přísahu složí? Co Aloisia? Padne mrtvá? Nemůžeš po nich chtít, aby přísahaly a nevěděly to.“

„Já po nikom nic nechci .“ Egwain měla stále klidný výraz, ale narovnala se a hlas jí ochladl. A ztvrdl. Zavrtávala se do Elain pohledem. „Každá žena, která chce být sestrou, bude přísahat. A každá , která odmítne a bude si dál říkat Aes Sedai, pocítí plnou váhu věžové spravedlnosti.“

Elain ztěžka polkla a Nyneiva zbledla. Teď nemluvila kamarádka, ale amyrlin, a amyrlin nemá žádné kamarádky, když přijde čas vyhlašovat soudy.

Zřejmě ji uspokojilo, co vidí, a uvolnila se. „O tom problému vím,“ pronesla normálnějším tónem, nicméně přesto nepřipouštějícím námitky. „Očekávám, že každá žena, jejíž jméno je v knize novicek, dojde tak daleko, jak bude moct, získá šátek, pokud bude moct, a bude sloužit jako Aes Sedai, ale nechci, aby někdo umřel, když by mohl žít. Jakmile se sněmovna dozví o rodince – jakmile přestane vyvádět – myslím, že je můžu donutit, aby souhlasily, že sestra, která bude chtít odejít na odpočinek, bude moct. A přísahy se odstraní.“ Už dávno přišly na to, že hůl lze použít k vázání i rozvazování, protože jak jinak by mohly černé sestry lhát?

„To asi bude v pořádku,“ přiznala Nyneiva uvážlivě. Elain prostě kývla. Byla si jistá, že toho je víc.

„Tak odejdeš mezi rodinku, Nyneivo,“ navrhla Egwain laskavě. „Tak bude i rodinka připoutaná k Věži. Rodinka se samozřejmě bude dál řídit svým řádem, ale budou muset souhlasit, že jejich šicí kroužek podléhá amyrlin, pokud ne sněmovně, a že ženy z rodinky stojí pod sestrami. Chci, aby byly součástí Věže, ne aby šly vlastní cestou. Ale myslím, že to přijmou.“

Nyneiva znovu kývla, spokojeně, jenže úsměv pohasl, když jí to plně došlo. Rozčileně vyprskla: „Ale...! Postavení v rodince je podle věku! Necháš sestry přijímat rozkazy od ženských, co by to nedotáhly ani na přijatou!“

„Bývalé sestry, Nyneivo.“ Egwain si pohladila prsten s Velkým hadem a povzdechla si. „Dokonce i ženy z rodinky, které si prsten vysloužily, ho nenosí. Takže i my se ho budeme muset vzdát. Budeme rodinka, Nyneivo, ne Aes Sedai.“ Mluvila, jako by ten vzdálený den již cítila, tu ztrátu, ale sundala ruku z prstenu a nadechla se. „Teď, máte ještě něco jiného? Čeká mě dlouhá noc a ráda bych se trochu prospala, než budu muset zase čelit přísedícím.“

Nyneiva se zamračila, zaťala ruku v pěst a položila ji na prsteny, avšak zřejmě byla ochotná vzdát se dohadování kvůli rodince. Prozatím. „Ještě tě bolí ta hlava? Myslela bych si, že jestli ti ty masáže prospívají, tak ty bolesti přestanou.“

„Haliminy masáže jsou hotový div, Nyneivo. Bez ní bych se vůbec nevyspala. Tak máte...?“ Odmlčela se a zadívala se na dveře do trůnního sálu. Elain se otočila.

Tam stál muž a pozoroval je, byl vysoký jako Aiel, s tmavě rudými, prokvetlými vlasy, ale jeho modrý kabát s vysokým límcem by si žádný Aiel nevzal. Vypadal svalnatý a jeho tvrdá tvář byla jaksi povědomá. Když si všiml, že se na něj dívají, otočil se a utekl na chodbu.

Elain zůstala s otevřenou pusou. On se do Tel’aran’rhiodu neprosnil náhodou, jinak by zmizel, ale ona pořád slyšela dupot na dlažbě. Buď byl snílek – což bylo podle moudrých u mužů vzácné – nebo měl vlastní ter’angrial .

Elain vyskočila a rozběhla se za ním, avšak Egwain byla ještě rychlejší. Jednu chvíli byla za ní a vzápětí už stála ve dveřích a dívala se směrem, kterým muž odběhl. Elain se snažila vmyslet do toho, jak stojí vedle ní, a už tam byla. Na chodbě teď bylo ticho a prázdno, stály tu jen truhly, tapiserie a kandelábry, mihotaly se a přesouvaly.

„Jak jste to udělaly?“ chtěla vědět Nyneiva a doběhla k nim, sukně vyhrnuté nad kolena. Punčochy měla hedvábné a červené! Když si uvědomila, že si jich Elain všimla, sukně pustila a zadívala se do chodby. „Kam se poděl? Mohl všechno slyšet! Poznaly jste ho? Někoho mi připomínal, ale nevím koho.“

„Randa,“ řekla Egwain. „Mohl to být Randův strejda.“

No ovšem , uvědomila si Elain. Kdyby měl Rand zlého strýce .

Z trůnního sálu se ozvalo kovové cvaknutí. Dveře do převlékáren za stupínkem se zavíraly. V Tel’aran’rhiodu se dveře otevíraly i zavíraly, ale nepráskaly sebou.

„Světlo!“ zamumlala Nyneiva. „Kolik lidí nás odposlouchávalo? Nemluvě o tom kdo, ale proč?“

„Ať to byl kdokoliv,“ opáčila Egwain klidně, „zřejmě zná Tel’aran’rhiod stejně dobře jako my. Nebyli to přátelé, to je jisté, jinak by neposlouchali tajně. A myslím, že nejsou přátelé ani navzájem, proč by jinak poslouchali na opačných koncích místnosti? Ten muž měl shienarský kabát. V mém vojsku jsou Shienarci, ale vy obě je dobře znáte. Žádný nepřipomíná Randa.“

Nyneiva frkla. „No, ať je to kdo chce, v rozích poslouchá příliš mnoho lidí. To si myslím já. Chci se vrátit do svýho těla, kde se musím bát jenom špehů a otrávenejch dýk.“

Shienarci , pomyslela si Elain. Hraničáři. Jak na to mohla zapomenout? No, byla tu ta věc s ločidlem. „Je tu ještě jedna věc,“ řekla nahlas, i když tak, aby se její hlas moc nenesl, a pověděla jim o zprávě Dyelin o Hraničářích v Brémském lese. Dodala i dopisy pana Norryho, a zároveň se snažila sledovat celou chodbu i sál. Nechtěla, aby ji překvapil další špeh. „Myslím, že ti vládci se zdržují v Brémském lese,“ dokončila. „Všichni čtyři."