Robert Jordan - Srdce zimy

Aviendha se otočila k Birgitte, ještě než ta domluvila, a ani nepočkala, než dokončí. „Neměla bys s ní takhle mluvit, Birgitte Trahelion,“ řekla a narovnala se, aby využila svou výšku. Vzhledem k tomu, jaké Birgitte nosila podpatky, to příliš nepomohlo, ale jak měla loktuši utaženou kolem prsou, vypadala jako moudrá, ne jako učednice. „Jsi její strážce. Zeptej se aan’alleina, jak se máš chovat. On je velký muž, a přesto poslechne, co mu Nyneiva řekne.“ Aan’allein byl Lan, osamělý muž, jehož příběh byl mezi Aiely dost dobře znám a obdivován.

Birgitte si ji prohlédla od hlavy k patě, jako by si ji přeměřovala, a zaujala nedbalou pozici, kdy přišla o výhodu svých podpatků. S posměšným úsměvem otevřela pusu, připravená Aviendze tu její bublinu propíchnout, pokud to dokáže. Obvykle to dokázala. Ale než řekla jediné slovo, Nyneiva promluvila, tiše a přísně.

„Ach, pro lásku Světla, vzdej to, Birgitte. Jestliže Elain říká, že půjde, tak půjde. A už ani slovo.“ Ukázala na ni prstem. „Nebo si později promluvíme.“

Birgitte na ni zírala a pohybovala ústy. Z pouta se nesla divná směs podráždění a rozčilení. Nakonec se zase vrhla do křesla, roztáhla nohy a vybalancovala je na ostruhách se lví hlavou. Pak si začala mrzutě mumlat. Kdyby ji Elain neznala, byla by přísahala, že trucuje. Moc ráda by věděla, jak to Nyneiva dokázala. Kdysi cítila Nyneiva k Birgitte úctu stejně jako Aviendha, ale to se změnilo. Úplně. Teď ji zastrašovala stejně jako kohokoliv jiného. A docela úspěšně. Je to ženská jako každá jiná , prohlásila Nyneiva. Sama mi to řekla, a já si uvědomila, že má pravdu . Jako by tohle něco vysvětlovalo. Birgitte byla pořád Birgitte.

„Můj váček?“ zopakovala Elain, a ze všech lidí pro něj do oblékárny došla právě Birgitte. No, strážcové takové věci dělali, ale Birgitte vždycky měla spoustu připomínek. I když její návrat možná byl jednou z nich. Podala Elain měšec s rozmáchlou úklonou. A na Nyneivu a Aviendhu se zašklebila. Elain si povzdechla. Ne že by se neměly rády, vlastně spolu vycházely skvěle, když si člověk nevšímal jejich slabších stránek. Jenom to mezi nimi občas vřelo.

Na dně měšce pod mincemi vedle pečlivě složeného kapesníku plného peří, které považovala za svůj největší poklad, byl divně kroucený kamenný prsten na koženém řemínku. Ter’angrial aspoň vypadal jako z kamene, měl na sobě modré, červené a hnědé flíčky, ale na pohmat byl tvrdý a hladký jako ocel, a navíc příliš těžký. Elain si přetáhla řemínek přes hlavu a prsten strčila mezi prsa. Zatáhla tkanice a odložila měšec na noční stolek. Pak si vzala stříbrný pohár. Bylo z něj cítit prostě dobré víno, ale ona stejně zvedla obočí a usmála se na Nyneivu.

„Půjdu k sobě,“ zabručela Nyneiva škrobeně, vstala a přísně se podívala na Birgitte a Aviendhu. Ki’sain na jejím čele vypadala jaksi ještě méně poddajně. „Vy dvě zůstanete vzhůru a budete mít oči otevřený! Dokud tu nebudou ty ženský, je pořád v nebezpečí. A potom taky, doufám, že vám to nemusím připomínat.“

„Myslíš, že to nevím?“ vyjela Aviendha a Birgitte zavrčela: „Nejsem hloupá, Nyneivo!“

„Jak říkáte,“ opáčila Nyneiva. „Kvůli Elain v to doufám. I kvůli vám.“ Sebrala šátek a odplula z místnosti, majestátně jako Aes Sedai. V tom byla vážně moc dobrá.

„To ona je příliš pyšná, Birgitte Trahelion,“ zavrčela Aviendha. „Pyšná jako Shaido s jednou kozou.“ V dokonalé shodě na sebe kývly.

Ovšem Elain si všimla, že to řekly, teprve když se za Nyneivou zavřely dveře. Žena, která tolik popírala, že chce být Aes Sedai, se jí stávala. Možná s tím měl něco společného Lan. Učil ji ze svých zkušeností. Občas sice měla spoustu práce, aby se ovládla, ale od její prazvláštní svatby to pro ni zřejmě bylo stále snazší.

První doušek vína chutnal jako víno, dobré víno, ale Elain se na pohár zamračila a zaváhala. Dokud si neuvědomila, co dělá a proč. Vzpomínka na ločidlo ukryté v čaji byla příliš silná. Co jí tam Nyneiva dala? Ločidlo samozřejmě ne, ale co? Zvednout pohár a napít se znovu bylo velmi těžké. Vzdorně víno dopila. Měla jsem žízeň, to je všechno , pomyslela si a vrátila pohár na stříbrný podnos. Rozhodně jsem se nepokoušela nic dokazovat.

Druhé dvě ženy ji pozorovaly, ale když se pohodlněji uložila, otočily se k sobě.

„Budu hlídat v obývacím pokoji,“ ohlásila Birgitte. „Mám tam luk a toulec. Ty zůstaň tady pro případ, že by něco potřebovala.“

Aviendha se nehádala. Vytáhla nůž a klekla si, připravená okamžitě vyskočit, tak aby viděla na toho, kdo by přišel, dřív, než by on uviděl ji. „Zaklepej dvakrát a pak jednou a ohlas se, než vstoupíš,“ řekla. „Jinak budu předpokládat, že je to nepřítel.“ A Birgitte kývla, jako by to byla ta nejrozumnější věc na světě.

„Tohle je hlou –“ Elain potlačila zívnutí. „Hloupé,“ dokončila, když mohla opět mluvit. „Nikdo nebude zkoušet –“ Další zívanec, mohla by si do úst nacpat celou pěst! Světlo, co jí to ta Nyneiva podstrčila? „Mě zabít – dneska v noci,“ dokončila ospale, „a vy to – obě víte –“ Víčka měla jako z olova, zavíraly se jí i přes snahu nechat oči otevřené. Opřela se do polštářů a pokoušela se dokončit větu, ale...

Ocitla se ve Velké síni, trůnním sále paláce. V odrazu Velké síně v Tel’aran’rhiodu . Tady kamenný prsten, který byl v bdělém světě příliš těžký, se jí mezi prsy vznášel. Pochopitelně tu bylo světlo, zdánlivě přicházelo odevšad i odnikud. Ne jako světlo slunce nebo lamp, ale i když tu byla noc, vždycky tu bylo vidět. Jako ve snu. Všudypřítomný pocit, že člověka pozorují neviděné oči, nebyl snový – spíš jako z noční můry – ale ona si na to zvykla.

Ve Velké síni se pořádala velká shromáždění, formálně se tu přijímala cizí poselstva, shromážděným hodnostářům se tu ohlašovaly důležité smlouvy a vyhlášení války, a místnost odpovídala svému jménu a funkci. Když tady kromě ní nikdo nebyl, vypadala obrovská. Po celé délce se táhly dvě řady tlustých, lesklých bílých sloupů, deset sáhů vysokých, a na konci stál na mramorovém stupínku Lví trůn, k němuž vedly bílé schody s rudým běhounem. Trůn byl vyroben pro ženu, ale stejně byl masivní, stál na lvích tlapách, byl celý vyřezávaný a zlacený a z opálů a rubínů byl na vysokém opěradle vyložený stříbrný lev, ohlašující, že ta, která tady sedí, vládne mocnému státu. Z velkých oken z barevných skel v klenutém stropě se dolů dívaly královny-zakladatelky Andoru, střídavě se stříbrnými lvy a bitevními výjevy. Ty královny získaly Andor v rozpadající se říši Artuše Jestřábí křídlo a vytvořily jeden stát a národ. Mnoho zemí, které vzešly ze stoleté války, už neexistovalo, ale Andor přežil tisíc let a vzkvétal. Občas měla Elain pocit, že ji ty obrazy soudí, zvažují, je-li hodna kráčet v jejich stopách.

Vzápětí co sem přibyla, objevila se ve Velké síni další žena, seděla na Lvím trůně, byla tmavovlasá, mladá, v šatech z červeného hedvábí s vyšívanými stříbrnými lvy na rukávech a lemu a šňůrou ohnivých opálů velkých jako holubí vejce kolem krku a Růžovou korunou na hlavě. Jednou rukou spočívala na lenochu křesla a vznešeně se rozhlížela po sále. Pak jí oči padly na Elain a objevilo se jí v nich poznání a zmatek. Koruna a opály a hedvábí zmizely, nahradilo je prosté sukno a dlouhá zástěra. Vzápětí zmizela i žena.