Robert Jordan - Srdce zimy

„Hbitá reakce, má paní,“ řekl Norry a ohnul ramena v nápodobě úklony. „Zařídím to. Smím-li se zeptat, má paní, měla jsi už čas podepsat účty? Aha. No, to nevadí. Pošlu pro ně někoho později.“ Slušně se uklonil, i když stejně neohrabaně jako předtím, připravil se k odchodu, avšak ještě se zastavil. „Odpusť, že jsem tak smělý, má paní, ale velmi mi připomínáš zesnulou královnu, svou matku.“

Elain se dívala, jak se za ním zavírají dveře, a napadlo ji, může-li ho počítat do svého tábora. Řídit Caemlyn bez úředníků, natož Andor, bylo nemožné, a první úředník měl moc dostat královnu na kolena, pokud by si na něj nedávala pozor. Poklona nebyla totéž jako slib věrnosti.

Neměla čas nad tím hloubat dlouho, protože chvíli po jeho odchodu vstoupily tři olivrejované komorné se stříbrnými podnosy, které postavily do řady na boční stolek u zdi.

„První panská říkala, že má paní si zapomněla poslat pro polední jídlo,“ hlásila tlustá, šedovlasá žena a udělala pukrle, načež kývla na své mladší společnice, aby sundaly poklopy, „a tak mé paní posílá na vybranou.“

Na vybranou. Elain nad tou přehlídkou kroutila hlavou. Připomnělo jí to, jak je to dlouho od snídaně. Byly zde plátky skopového v hořčičné omáčce a kapoun pečený se sušenými fíky, perníčky s piniovými jádry, pórek na smetaně a bramboračka, zelný list s hrozinkami a feferonkami a dýňový koláč, nemluvě o jablečných taštičkách a dortu se šlehačkou. Ze dvou stříbrných džbánů s vínem stoupala pára pro případ, že by měla jedno koření raději než druhé. Ve třetím džbánu byl horký čaj. A v rohu bylo opovržlivě strčené jídlo, které si vždycky v poledne objednávala, vývar a chleba. Reene Harforová to neschvalovala. Tvrdila, že je Elain „hubená jako tyčka".

První panská měla vůbec spoustu názorů. Ta prošedivělá služebná se zatvářila káravě, když na stůl uprostřed místnosti vedle bílého plátěného ubrousku dávala chleba, vývar a čaj, hrnek a šálek z tenkého modrého porcelánu a stříbrnou misku s medem. A suché fíky na talířku. Když se člověk nacpe uprostřed dne, odpoledne mu to nemyslí, říkávala Lini. Ale její názory tady nesdíleli. Komorné byly obtloustlé ženské, a dokonce i ty mladší se tvářily zklamaně, když odnášely zbytek jídla.

Byl to velmi dobrý vývar, horký a málo kořeněný, a čaj byl mátový, ale dlouho u jídla sama, jen s myšlenkou, že kousek toho dortu si mohla dát, nezůstala. Než snědla dvě sousta, vrazila do místnosti supící Dyelin jako smršť v zelených jezdeckých šatech. Elain odložila lžíci a nabídla jí čaj, než si uvědomila, že tu je jen jeden šálek, který už použila. Dyelin ale mávla odmítavě rukou a jen se mračila.

„V Brémském lese táboří vojsko,“ hlásila, „jaké nebylo k vidění od aielské války. Kupec z Nových Brém tu zprávu přinesl dnes ráno. Je to spolehlivý člověk, jmenuje se Tormon a je z Illianu, nepotrpí si na hlouposti a hned tak něčeho se nelekne. Tvrdil, že tam viděl Arafellany, Kandořany a Shienarce. Dohromady jich prý byly tisíce. Desítky tisíc.“ Zhroutila se do křesla a ovívala se rukou. Líce měla rudé, jako by utíkala. „Co, pod Světlem, dělají Hraničáři u hranic s Andorem?“

„Vsadím se, že to je Rand,“ prohlásila Elain. Potlačila zívnutí, dopila čaj a nalila si další. Dopoledne bylo únavné, ale když vypije dost čaje, vydrží i odpoledne.

Dyelin se přestala ovívat a narovnala se. „Myslíš, že je poslal on? Aby... ti pomohli?“

Tato možnost Elain nenapadla. Občas litovala, že starší ženě prozradila své city k Randovi. „Nemyslím, že je... totiž, že by byl... tak hloupý.“

Světlo, byla utahaná! Občas se Rand choval, jako by byl králem světa, ale určitě by ne... Ne... To, co by neudělal, jí uklouzlo.

Potlačila další zívnutí a náhle vykulila oči do šálku. Chladivá máta. Opatrně šálek postavila, nebo se o to pokusila. Ani se netrefila na podšálek, šálek se převrhl a čaj se rozlil na stůl. Čaj plný ločidla. I když věděla, že to nemá smysl, natáhla se pro pravý zdroj, snažila se naplnit životem a radostí saidaru , ale stejně dobře by se mohla pokoušet chytit do sítě vítr. Stále cítila Birgittino podráždění, ale méně žhavě. Zoufale se snažila přivolat strach, paniku. Hlavu jako by měla plnou vlny, všechno bylo otupělé. Pomoz mi, Birgitte! myslela si. Pomoz mi!

„Co se děje?“ chtěla vědět Dyelin a prudce se předklonila. „Něco tě napadlo, a podle toho, jak se tváříš, to je hrozné.“

Elain na ni zamrkala. Úplně na ni zapomněla. „Běž!“ zamumlala a pak polkla a snažila se odkašlat si. Jazyk měla dvakrát větší než obvykle. „Běž pro pomoc! Oni mě... otrávili!“ Vysvětlování by zabralo moc času. „Běž!“

Dyelin na ni civěla jako přimražená a pak vyskočila a popadla nůž u pasu.

Dveře se otevřely a dovnitř váhavě strčil hlavu jeden sluha. Elain se ulevilo. Dyelin by ji před svědkem nebodla. Muž si lehce olízl rty a přelétl pohledem obě ženy. Potom vstoupil. A od pasu vytáhl dlouhý nůž. Následovali další dva muži v rudobílé livreji a oba také tasili nože.

Neumřu jako kotě v pytli , říkala si Elain hořce. S námahou vstala. Podlomila se jí kolena a musela se opřít o stůl, ale druhou rukou vytáhla dýku. Vzorovaná čepel byla dlouhá jen jako dlaň, ale bude stačit. Stačila by, kdyby neměla pocit, že má prsty úplně dřevěné. I dítě by jí ji sebralo. Ne bez boje , myslela si. Bylo to jako pohybovat se v sirupu, ale stejně byla odhodlaná. Ne bez boje!

Uplynulo zřejmě jenom málo času. Dyelin se ještě obracela ke svým pohůnkům a poslední teprve zavíral dveře.

„Vražda!“ zaječela Dyelin, popadla křeslo a hodila jím po mužích. „Stráže! Vražda! Stráže!“

Ti tři se snažili vyhnout letícímu křeslu, ale jeden byl příliš pomalý a kus nábytku ho zasáhl do nohou. S výkřikem spadl na muže vedle sebe a oba šli k zemi. Třetí, štíhlý vysoký mladík s jasně modrýma očima, kolem prošel a blížil se s taseným nožem.

Dyelin se mu postavila a bodla, ale on se pohnul jako fretka a jejímu útoku se snadno vyhnul. Sám sekl a Dyelin s výkřikem couvla a držela se za břicho. Mladík hbitě přešlápl a bodl a ona zavřískla a zhroutila se jako hadrová panenka. Mladík ji překročil a zamířil k Elain.

Nic na světě neexistovalo kromě něj a jeho nože. Nespěchal. Velkýma modrýma očima si ji pozorně prohlížel a šel stále blíž. Jistě. Věděl, že je Aes Sedai. Musel si říkat, zda ten lektvar vykonal, co měl. Snažila se narovnat a mračit se na něj, získat ještě chvíli, ale on kývl a potěžkal nůž. Kdyby mohla něco udělat, už by to byla udělala. Netvářil se potěšeně. Byl to prostě člověk, který měl práci.

Náhle se zastavil a užasle se zadíval na sebe. Elain zírala též. Na půl lokte oceli, jež mu trčela z hrudi. V ústech mu zabublala krev, když přepadl na stůl a převrátil ho.

Elain padla na kolena a stačila se jen chytit stolu, aby nespadla na obličej. Užasle civěla na muže, který jí krvácel na koberec. Ze zad mu trčel jílec meče. Moc jí to nemyslelo. Koberce nepůjdou vyčistit, krve bylo příliš. Pomalu zvedla oči nad nehybně ležící Dyelin. Zřejmě nedýchala. Elain se zadívala na dveře. Na otevřené dveře. Před nimi ležel další vrah s hlavou v divném úhlu, jenom zpola držící na krku. Druhý zápolil s dalším mužem v červeném kabátě a oba chrčeli a váleli se po podlaze. Oba se snažili dosáhnout na stejnou dýku. Rádobyvrah se pokoušel volnou rukou vypáčit prsty druhému muži ze svého krku. Druhému muži, muži s ostrými rysy. V kabátě gardisty s bílým límcem.