Robert Jordan - Srdce zimy

„Reanne, prý máš dobré zprávy,“ řekla. „Jestli sul’dam nezačaly povolovat, tak co to je?“ Alise se zamračila na Lana, mlčky stojícího na stráži u dveří – ale neříkala nic.

„Chviličku, prosím,“ zamumlala Reanne. Nebyla to žádost. Nyneiva opravdu odvedla dobrou práci. „Ona to nemusí slyšet.“ Náhle kolem ní zazářil saidar . Při usměrňování pohybovala prsty, jako by vedla prameny vzduchu, které připoutaly Marii ke křeslu, zavázala je a sepjala ruce, jako by před očima splétala ochranu před zvuky, kterou spletla kolem té ženy. Gesta samozřejmě nebyla součástí usměrňování, nicméně pro ni byla nezbytná, neboť se naučila usměrňovat tímto způsobem. Sul’dam pohrdlivě zkřivila rty. Jediná síla ji vůbec neděsila.

„Dej si načas,“ řekla jedovatě Nyneiva a dala si ruce v bok. „Není spěch.“ Reanne ji nezastrašovala tak jako Alise.

Ale ona zase Nyneiva nezastrašovala Reanne. Reanne si dávala načas, prohlížela své dílo, a pak spokojeně kývla, než vstala. Rodinka se vždycky snažila usměrňovat co nejméně, a ji velice těšila svoboda používat saidar tak často, jak chtěla, a také byla hrdá, že tak dobře plete.

„Dobrá zpráva,“ začala, „je, že tři damane jsou zřejmě připravené zbavit se obojků. Možná.“

Elain zvedla obočí a vyměnila si překvapený pohled s Nyneivou. Z pěti damane , které jim Taim předal, jednu chytili Seanchané na Tomově Hlavě a další v Tanchiku. Ostatní pocházely ze Seanchanu.

„Dvě Seanchanky, Marille a Jillari, pořád tvrdí, že si zaslouží být na vodítku, že je nutné , aby nosily obojek.“ Reanne znechuceně zkřivila rty, ale jen na chvilku. „Představa svobody je zřejmě skutečně děsí. Alivia s tím přestala. Teď říká, že se předtím jenom bála, že ji zase chytí. Říká, že nenávidí všechny sul’dam , a rozhodně to dává najevo, prská na ně a nadává jim, ale...“ Pochybovačně vrtěla hlavou. „Uvázali ji ve třinácti nebo čtrnáctí, Elain, prý si tím není jistá, a damane byla čtyři sta let! A kromě toho je... je... Alivia je o hodně silnější než Nyneiva,“ dokončila chvatně. O věku se v rodince mohly bavit otevřeně, ale stejně jako Aes Sedai, i ony se zdráhaly probírat sílu v jediné síle. „Odvážíme se ji pustit? Seanchanskou divoženku, která by mohla rozervat celý palác na kusy?“ Rodinka sdílela i názory Aes Sedai na divoženky. Aspoň většinou.

Sestry, jež znaly Nyneivu, se naučily dávat si před ní na to slovo pozor. Když ho někdo použil pohrdlivě, uměla být dost nedůtklivá. Teď jen na Reanne koukala. Možná se snažila najít odpověď. Elain věděla, jaká ta odpověď bude, ale nemělo to nic společného s trůnem ani Andorem. Bylo to rozhodnutí pro Aes Sedai, a to znamenalo, že to musí rozhodnout Nyneiva.

„Jestli to neuděláte,“ ozval se ode dveří Lan, „tak ji můžete stejně dobře vrátit Seanchanům.“ Temné pohledy, které po něm čtveřice žen, jež v jeho hlase slyšely pohřební gong, vrhla, ho nijak nezastrašily. „Budete ji muset hlídat, avšak držte ji na vodítku, když chce být volná, a nejste o nic lepší než ona.“

„Rozhodnutí není na tobě, strážce,“ vyjela Alise. On její přísný pohled klidně opětoval a ona zavrčela a rozhodila rukama. „Až s ním budeš sama, měla bys mu promluvit do duše, Nyneivo.“

Nyneiva se té ženy musela bát obzvlášť silně, poněvadž zrudla. „Nemysli, že to neudělám,“ prohodila nedbale. Na Lana se vůbec nepodívala. Nakonec uznala, že si všimne okolního chladu, přitáhla si šátek na ramena a odkašlala si. „Ale má pravdu. Aspoň si nemusíme lámat hlavu s těmi druhými dvěma. Jenom se divím, že jim trvalo tak dlouho, přestat napodobovat ty hloupé Seanchany.“

„Nejsem si jistá,“ povzdechla si Reanne. „Kara byla na Tomově Hlavě něco jako moudrá žena, víte. Ve své vesnici byla velice vlivná. Samozřejmě divoženka. Myslely byste si, že bude Seanchany nenávidět, ale to ona ne, aspoň ne všechny. Sul’dam , co byla chycena s ní, má velice ráda a bojí se, abychom neublížily žádné sul’dam . Lemore je jenom devatenáct, je to zhýčkaná šlechtična, která měla velikou smůlu, že se v ní ta jiskra projevila zrovna v den, kdy padlo Tanchiko. Říká, že Seanchany nenávidí a chce je všechny donutit zaplatit za to, co v Tanchiku spáchali, ale reaguje na Larie, její jméno damane , stejně ochotně jako na Lemore, a usmívá se na sul’dam a nechává se od nich hladit. Ne že bych jim nevěřila, ne tolik jako Alivii, ale pochybuji, že by se některá dokázala postavit sul’dam . Myslím, že kdyby jí některá sul’dam rozkázala, aby jí pomohla utéct, udělala by to, a bojím se, že by se ani moc nevzpírala, kdyby se jí sul’dam pokusila znovu nasadit obojek.“

Když domluvila, rozhostilo se ticho.

Nyneiva se zahleděla do svého nitra a vedla vnitřní zápas. Držela si cop, potom ho pustila a zkřížila ruce na prsou. Mračila se na ostatní ženy. Na Lana se ani nepodívala.

Konečně se nadechla a obrátila se k Reanne a Alise. „Musíme jim sundat a’dam . Ale budeme je držet, dokud si nebudeme jistý – a Lemore i pak, tu je třeba strčit do bílé! – a zajistíme, aby nikdy nebyly samy, zvlášť ne se sul’dam , ale a’dam půjde dolů!“ Mluvila ohnivě, jako by čekala odpor, ale Elain se pochvalně usmála. Tři další ženy, jimiž si nemohly být jisté, byla těžko dobrá zpráva, ale neměly na vybranou.

Reanne jen kývla – po chvíli – ale Alise s úsměvem obešla stůl a poplácala Nyneivu po rameni. Nyneiva zrudla. Snažila se to zakrýt tím, že si drsně odkašlala a zamračila se na Seanchanku v její kleci ze saidaru , ale moc to nepřeháněla a stejně to nakonec pokazil Lan.

„ Tai’šar Manetheren ,“ pronesl tiše.

Nyneiva otevřela pusu a pak se potěšeně usmála. Jak se k němu nadšeně obracela, leskly se jí v očích slzy. On její úsměv opětoval a v očích neměl chlad.

Elain se snažila necivět s otevřenou pusou. Světlo! Možná v jejich posteli není tak studený. Z toho pomyšlení se zarděla. Snažila se na ně nedívat a zrak jí padl na Marli, stále uvázanou ke křeslu. Seanchanka zírala přímo před sebe a po tvářích se jí koulely slzy. Přímo před sebe. Na tkanivo, které bránilo přístupu zvuku. Už nemohla popřít, že ho vidí. Ale když to Elain řekla, Reanne zavrtěla hlavou.

„Všechny brečí, když se musejí po delší dobu dívat na tkaniva, Elain,“ řekla unaveně. A smutně. „Ale jakmile tkanivo zmizí, přesvědčí samy sebe, že jsme je oklamaly. Musí, pochop to. Jinak by byly damane a ne sul’dam . Ne, chvíli potrvá přesvědčit správkyni psince, že je vlastně sama pes. Bojím se, že nakonec jsme ti moc dobré zprávy nepřinesly, co?“

„Moc ne,“ přiznala Elain. Opravdu ne. Jenom další problém ke všem ostatním. Kolik špatných zpráv je třeba, aby to člověka zasypalo? Potřebovala brzy slyšet něco dobrého.

Když se Elain dostala do své oblékárny, převlékla se z jezdeckého. Pomáhala jí Essande, bělovlasá důchodkyně, kterou si vybrala za komornou. Štíhlá, důstojná žena byla trochu pomalá, ale svou práci znala a neplýtvala časem na klevetění. Vlastně málokdy řekla něco, co se netýkalo šatů, a každý den řekla, že se Elain podobá své matce. Ze silných polen v širokém mramorovém krbu šlehaly plameny, ale teplo tady rozhodně nebylo. Elain si rychle oblékla modré šaty s perlami na vysokém límci a na rukávech, vzala si stříbrem vyplétaný opasek s malou dýkou ve stříbrném pouzdře a stříbrem vyšívané střevíce z modrého aksamitu. Než přijme kupce, možná už nebude mít čas se znovu převléknout, a na ně musela udělat dojem. Bude muset zajistit, aby tam byla i Birgitte. Birgitte byla v uniformě velmi působivá. Podle uzlíčku podráždění vzadu v hlavě věděla, že se hlavnímu kapitánovi královniny gardy ta hlášení moc nelíbí.