Robert Jordan - Srdce zimy

Dobré zprávy jakéhokoliv druhu byly lepší než procházet účty, a ona tušila, co by to mohlo být. Nechala složku první panské a pravila: „Nechej mi to na psacím stole, prosím. A vyřiď panu Norrymu, že ho brzy přijmu.“

Vydala se směrem, kterým rodinka vedla zajatkyni, a přes sukně šla dost rychle. Dobré nebo špatné zprávy, Norryho a kupce musela přijmout, nemluvě o účtech, které musela projít a podepsat. Vládnutí znamenalo nekonečnou lopotu, kdy člověk mohl jenom málokdy dělat, co opravdu chtěl. Moc málokdy. Birgitte jí ležela v hlavě, koule nejčistšího podráždění a rozčilení. Nepochybně se prohrabávala hromadou papírů na svém stole. No, ona se dneska uvolní, až se bude moci převléknout z jezdeckých šatů a honem něco sníst. Šla rychle, ztracená v myšlenkách a nevnímající, co se děje kolem. Co Norry považoval za naléhavé? Určitě ne opravu ulic. Kolik špehů? Nebyla moc velká naděje, že je paní Harforová pochytá všechny.

Když zahnula za roh, jen to, jak si náhle uvědomila další ženy, které dokážou usměrňovat, ji zachránilo, aby nevrazila do Vandene, přicházející z drahé strany. Obě polekaně ucukly. Zelená byla očividně zamyšlená. Její dvě společnice zvedly nad Elain obočí.

Kirstian a Zarya měly prosté bílé šaty a zůstávaly krok za Vandene, s rukama pokorně složenýma v pase. Vlasy měly stažené do ohonu a neměly žádné šperky. Novicky šperky nosit nesměly. Bývaly z rodinky – Kirstian byla ve skutečnosti členkou šicího kroužku – ale byly to uprchlice z Věže a jednání s nimi bylo předepsáno věžovým zákonem, jakkoliv dlouho byly pryč. Navrácené uprchlice musely být naprosto dokonalé ve všem, co dělaly, vzorem iniciativní ženy usilující o šátek, a i malé uklouznutí, které bylo možné přehlédnout u jiných, tu bylo rychle a tvrdě trestáno. Až se vrátí do Věže, čeká je navíc mnohem tvrdší trest, veřejné tlučení březovými metlami, a i pak je budou nejméně rok držet pěkně u huby. Navrácená uprchlice musela vědět, že už nikdy nebude chtít utéci. Nikdy! Zpola vycvičené ženy bylo nebezpečné nechat volně pobíhat po světě.

Elain se snažila být shovívavá – rodinka nebyla zpola vycvičená, ty ženy měly s jedinou silou stejné zkušenosti jako Aes Sedai, i když ne tak důkladný výcvik – snažila se, jenom aby zjistila, že to neschvaluje ani většina ostatních členek rodinky. Když dostaly ještě jednu šanci stát se Aes Sedai – aspoň ty, které mohly – přijaly Věžový zákon a zvyky s děsivou horlivostí. Nepřekvapila ji potlačená dychtivost v očích obou žen, ani to, jak zdánlivě vyzařovaly příslib dobrého chování – chtěly tu šanci stejně jako kdokoliv jiný – hlavně že byly s Vandene. Až doteď si jich zelená sestra nevšímala.

„Hledala jsem tě, Elain,“ prohlásila Vandene bez úvodu. Bílé vlasy, sepjaté v týle tmavě zelenou stuhou, jí vždycky propůjčovaly zdání vysokého věku, i když měla hladké líce. Vražda její sestry jí přidala ponurost, jež jí prosákla do kostí, takže vypadala jako nesmiřitelný soudce. Bývala štíhlá, nyní byla hubená a tváře měla propadlé. „Tyhle děti –“ Odmlčela se a zaškaredila se.

To byl správný způsob, jak mluvit o novickách – nejhorší chvíle pro ženu, přišedší do Věže, nebylo, když zjistila, že ji nebudou považovat za plně dospělou, dokud nezíská šátek, jenomže když si uvědomila, že dokud nosí bílý šat novicky, skutečně je dítě, které by mohlo ublížit sobě či jiným svou nevědomostí nebo omylem – správný způsob musel tady i Vandene připadat divný. Většina novicek do Věže přicházela v patnácti či šestnácti, a donedávna nebylo žádné víc než osmnáct, až na hrstku, které prošla lež. Na rozdíl od Aes Sedai používala rodinka věk k určení hierarchie a Zarya – říkala si Garenia Rosoindová, ale v knize novicek bylo zapsáno Zarya Alkaese a na Zaryu Alkaese také reagovala – Zarya, se silným nosem a širokými ústy, měla přes devadesát, i když vypadala na střední věk. Ani jedna neměla bezvěkost, i když celá léta používaly jedinou sílu, a hezká, černooká Kirstian vypadala o něco starší, tak na třicet. Ve skutečnosti jí bylo přes tři sta, byla starší než sama Vandene, tím si byla Elain jistá. Kirstian byla pryč z Věže tak dlouho, že začala opět používat své pravé jméno, aspoň částečně. Nebyla to běžná várka uprchlých novicek.

„Tyto děti ,“ pokračovala Vandene rázněji a zamračila se ještě víc, „přemýšlely o událostech v Harlonském Mostě.“ Tam byla zavražděna její sestra. A Ispan Shefar, ale co se Vandene týkalo, smrt černé sestry se rovnala smrti prašivého psa. „Naneštěstí, místo aby si své závěry nechaly pro sebe, přišly za mnou. Aspoň to nevykdákaly každému v doslechu.“

Elain se zamračila. Každý v paláci už o těch vraždách musel slyšet. „Tomu nerozumím,“ řekla opatrně. Nechtěla těm dvěma poskytnout nějakou stopu, pokud už vážně nevykutaly pečlivě ukrývaná tajemství. „Přišly na to, že to byli temní druzi a ne lupiči?“ Tenhle příběh rozšířily, dvě ženy v osamělém domě, zabité kvůli šperkům. Pouze ona, Vandene, Nyneiva a Lan znali pravdu. Zřejmě jen doteď. Musely se dobrat až sem, jinak by je Vandene poslala pryč s pár štulci.

„Hůř.“ Vandene se rozhlédla a pak popošla doprostřed křižovatky chodeb, takže Elain musela jít za ní. Odsud by viděly každého, kdo by přicházel. Novicky se pozorně postavily za zelenou. Možná už ten štulec dostaly, přese všechnu svou dychtivost. V dohledu byla spousta sluhů, jenže žádný se nepřiblížil, nikdo nebyl dost blízko, aby je slyšel. Vandene přesto ztišila hlas, i když to nezakrylo její nelibost. „Přišly na to, že zabíjet musela Merilille, Sareitha nebo Careane. Z jejich strany je to asi dobrý přístup, ale hlavně o tom vůbec neměly přemýšlet. Měly by být držené u svých lekcí tak přísně, že by neměly čas na přemýšlení o čemkoliv.“ Přes to, jak se na ně mračila, obě novicky zářily potěšením. V tom plísnění byla skrytá poklona, a těmi Vandene šetřila jako šafránem.

Elain by nevadilo, kdyby měly trochu víc práce, pokud se Vandene těch lekcí ujme sama. Elain i Nyneiva měly příliš mnoho jiných povinností, a jelikož přidaly každodenní lekce pro hledačky větru – aspoň všechny kromě Nyneivy – nikdo neměl energii na dvě novicky. Učit ženy Atha’an Miere bylo jako nechat se protáhnout mandlem! K Aes Sedai chovaly pramalou úctu a ještě menší pro hodnosti mezi „suchozemci".

„Aspoň to neřekly nikomu jinému,“ zamumlala. Požehnání, byť malé.

Když našli Adeleas a Ispan, bylo zcela jasné, že vraždit musela Aes Sedai. Byly ochromené rudotrnem, než byly zabity, a hledačky větru zcela jistě nemohly znát bylinu rostoucí tak daleko od moře. A dokonce i Vandene si byla jistá, že v rodince žádné temné družky nejsou. Ispan sama utekla jako novicka a dostala se až do Ebú Daru, ale chytily ji dřív, než před ní rodinka odhalila, že nejsou jen hrstka žen vyhozených z Věže, která se z rozmaru rozhodla jí pomoci. Vandene a Adeleas ji vyslýchaly a odhalily hodně věcí. Nějak se jí dařilo neříci nic o černém adžah samotném kromě odhalení starých, dávno provedených piklů, ale jakmile s ní Vandene a její sestra jednou skončily, o všem ostatní hovořila velmi ochotně. Nebyly milé a propátraly její hlubiny, ale o rodince nevěděla víc než jiné Aes Sedai. Pokud by v rodince byly nějaké temné družky, čemá sestra by to věděla jistě. Jakkoliv by si přály, aby to bylo jinak, vraždit musela jedna ze tří žen, které začaly mít všechny rády. Černá sestra v jejich středu. Nebo víc než jedna. Všechny se horlivě snažily tuto informaci utajit, alespoň dokud nebude vražedkyně odhalena. Ta zpráva by způsobila paniku v celém paláci, možná i v celém městě. Světlo, kdo ještě přemýšlel o událostech u Harlonského Mostu? Kéž by měl dost rozumu, aby si to nechal pro sebe.