Robert Jordan - Srdce zimy

Elainin příjezd vyvolal na dvoře překvapení. Careane ani Kosaan pochopitelně překvapení nebyli. Zelená sestra se jen zatvářila zamyšleně a Kosaan ani to ne. Jen kývl Birgitte a Yarmanovi, jeden strážce druhému. Bez dalšího otálení vyjeli z brány, jakmile ji opustil Elainin doprovod. Ale někteří gardisté se zastavili s jednou nohou ve třmeni, civěli, a i ti před prohlídkou obraceli hlavy. Nečekali ji tu nejméně ještě hodinu, a kromě těch několika málo, kteří se nestarali o nic kromě sebe, věděli, že situace je vážná. Mezi vojáky se klepy šířily rychleji než mezi obyčejnými muži a Světlo ví, že to už něco znamenalo vzhledem k tomu, jak muži rádi klevetí. Tito museli vědět, že Birgitte spěšně odjela, a teď se předčasně vrátila s Elain. Pochoduje na Caemlyn některý rod? Připravuje se k útoku? Kdy dostanou rozkaz jít na hradby, jež nemohli plně obsadit ani s muži, které tu měla Dyelin? Chvilka překvapení a starostí, potom sešlý podporučík štěkl rozkaz a všichni se postavili do pozoru a udeřili se rukama do prsou na pozdrav. Před pár dny byli na seznamu kromě bývalého korneta jen tři, ale ani jeden nebyl zelenáč.

Ze stájí vyběhli pacholci v rudých kabátech se stříbrným lvem vyšitým na rameni, i když tu vlastně neměli nic moc na práci. Gardistky na Birgittin rozkaz mlčky sesedly a odváděly koně dovnitř. Birgitte sama seskočila ze sedla a otěže hodila jednomu ze štolbů. Yarman byl stejně rychlý, když spěchal podržet Sareitze koně, aby mohla sesednout. Byl, jak to sestry nazývaly, „čerstvě chycený", pouto nosil necelý rok – ten termín pocházel z doby, když se ne všech strážců ptaly, jestli pouto chtějí – a byl velmi pilný. Birgitte tam jen stála s rukama v bok a mračila se, zdánlivě pozorovala odjíždějící muže, kteří budou příští čtyři hodiny hlídkovat ve Vnitřním Městě. Elain by však překvapilo, kdyby je skutečně vnímala.

V každém případě měla své vlastní starosti. Snažíc se nebýt příliš nápadná, studovala šlachovitou ženu držící Ohniváka za uzdu, i podsaditého chlapíka, jenž přinesl kůží potaženou stoličku a podržel jí třmen, aby mohla sesednout. Muž se neusmíval, byl netečný a rozvážný, a žena hladila koně po nose a šeptala mu. Žádný se na Elain nepodíval, jen uctivě sklonili hlavu. Zdvořilost byla až na druhém místě, nejdřív museli zajistit, aby ji neshodil kůň, kterého znejistí klanějící se lidé. Nezáleželo na tom, že ona jejich pomoc nepotřebovala. Už nebyla na venkově a bylo třeba dodržovat jisté formality. Přesto se snažila nemračit. Nechala je odvést Ohniváka, aniž by se ohlédla, ale moc ráda by to byla udělala.

Vstupní sál bez oken za sloupořadím vypadal šerý, třebaže tady svítilo několik kandelábrů se zrcadly. Byly prosté, železo vytvarované do jednoduchých spirál. Všechno tady bylo užitkové, omítnuté římsy byly bez ozdob, bílé kamenné stěny holé. Zpráva o jejich příjezdu se rozšířila, a než vstoupili dovnitř, objevilo se půl tuctu lidí. Všichni se klaněli a odebírali jim pláště a rukavice. Jejich livrej se od stájníků lišila v tom, že měla bílé límce a manžety a andorského lva měli na levé části prsou a ne na rameni. Elain dnes nikoho ve službě nepoznala. Většina služebnictva v paláci byla nová a ostatní přišli z vejminku, aby nahradili ty, kteří ve strachu uprchli, když se Rand zmocnil města. Holohlavý, naducaný muž se jí nepodíval do očí, ale možná se bál, že by to bylo příliš drzé. Štíhlá, mladá šilhající žena vložila do pukrlete i úsměvu příliš mnoho nadšení, ale možná jenom chtěla předvést ochotu. Elain odešla, s Birgitte v patách, než se na ně začne mračit. Podezření mělo hořkou příchuť.

Sareitha a její strážce je po několika krocích opustili, hnědá jenom zamumlala nějakou výmluvu o knihách, na něž se chce podívat v knihovně. Sbírka nebyla malá, i když ve srovnání s velkými knihovnami nebyla nic moc, a ona tam každý den trávila celé hodiny a často vytahovala věkem zašlé svazky, o nichž tvrdila, že je nikde jinde nemají. Yarman šel za ní, když odplouvala chodbou, tmavá, podsaditá labuť, táhnoucí za sebou zvláštně půvabného čápa. Yarman měl stále svůj znepokojivý plášť, pečlivě složený přes ruku. Strážcové je málokdy dávali na delší dobu z ruky. Kosaan měl ten svůj v sedlové brašně.

„Chtěla bys strážcovský plášť, Birgitte?“ zeptala se Elain v chůzi. Nikoliv poprvé Birgitte záviděla její pytlovité kalhoty. I v rozdělených suknicích zvládala jenom rychlejší krok. Aspoň měla jezdecké holínky místo střevíců. Holé červené a bílé dlaždice by ji ve střevíčkách studily. Nebylo tady dost koberců, aby je položili i na chodbách, nejen v komnatách. A stejně by je brzy prošlapali sluhové neustále proudící sem a tam po paláci. „Jakmile Egwain získá Věž, nechám ti jeden udělat. Měla bys ho mít.“

„Já na nějaký pitomý pláště kašlu,“ prohlásila Birgitte ponuře. Neblaze se mračila a rty měla pevně stisknuté. „Bylo po všem tak rychle, že jsem si myslela, žes jenom zakopla a praštila se do té své blbé hlavy. Krev a popel! Srazí ji pouliční rváči! Světlo ví, co se mohlo stát!“

„Nemusíš se omlouvat, Birgitte.“ Z pouta bylo cítit rozhořčení, ale Elain toho chtěla využít. Birgittino peskování bylo už dost zlé v soukromí. Nehodlala ho snášet na chodbách plných sloužících. Ti se věnovali svým úkolům, leštili dřevěné obložení a dolévali lampy, které tady už byly zlacené. Jenom se zastavili, aby se jim uklonili, ale každý se nejspíš divil, proč se hlavní kapitán tváří jako bouřkový mrak, a chytali každé slovo. „Nebyla jsi tam, protože jsem tě tam nechtěla. Vsadím se, že Sareitha s sebou Neda taky neměla.“ Nezdálo se možné, že by Birgitte mohla tvář potemnět ještě víc. Možná byla chyba zmiňovat se o Sareitze. Elain změnila téma. „S tím svým jazykem musíš vážně něco udělat. Pomalu mluvíš jako dlaždič.“

„S... jazykem,“ mrčela Birgitte nebezpečně. Dokonce také krok změnila, připomínala klidného pantera. „ Ty mluvíš o mým jazyce? Já aspoň vždycky vím, co slova, který používám, znamenají. Alespoň vím, co kam patří.“ Elain zrudla a ztuhla. Ona to věděla! Většinou. Tedy dost často. „A Yarman,“ pokračovala Birgitte stále tiše a stále nebezpečně, „je dobrej chlap, ale ještě nepřestal žasnout, že je z něj strážce. Nejspíš vyskočí, když Sareitha luskne prsty. Já nebyla nikdy vykulená a neskáču. Proto jsi na mě hodila ten titul? Myslíš, že mi to přitáhne uzdu? Nebyl by to tvůj první pitomý nápad. Na někoho, komu to většinou myslí jasně... No. Mám psací stůl plnej prokletých hlášení, kterýma se musím prohrabat, jestli máš dostat aspoň polovinu gardistů, co je chceš, ale dneska večer si pořádně promluvíme. Má paní,“ dodala příliš rázně. Její úklona byla téměř posměšná. Vyrazila pryč a dlouhý zlatý cop se jí ježil jako vzteklé kočce ocas.

Elain rozčileně dupla. Birgittin titul byl zaslouženou odměnou, vysloužila si ho desetkrát od chvíle, kdy se s ní spojila! A předtím desettisíckrát. No, napadlo ji to, jenže až potom. A stejně to bylo k ničemu. Ať to byla lenní paní či Aes Sedai, to Birgitte se rozhodovala, koho bude poslouchat a komu poroučet. Ne, když to bylo důležité – tedy ne, když si ona myslela, že je to důležité – ale u toho ostatního, zvlášť když to nazývala zbytečným rizikem nebo nevhodným chováním. Jako by Birgitte Stříbrný luk mohla s někým mluvit o riskování! A co se slušného chování týče, Birgitte chlastala po hospodách! Pila a hrála a slintala nad hezkými muži! Ráda se dívala na ty hezké, i když dávala přednost těm, kteří vypadali, jako by je příliš často tkloukli po hlavě. Elain ji nechtěla změnit – obdivovala ji, měla ji ráda, považovala ji za přítelkyni – ale přála si, aby se k ní chovala víc jako strážce k Aes Sedai. A mnohem míň jako starší sestra k rozmazlené mladší.