Robert Jordan - Srdce zimy

Náhle jí došlo, že tam jen tak stojí a civí do prázdna. Sluhové cestou kolem ní váhali a klopili zrak, jako by se báli, že by se na ně mohla zamračit. Rychle se zatvářila vyrovnaně a kývla na vytáhlého, pihovatého kluka. Ten se uklonil tak neohrabaně a hluboce, až zakopl a málem upadl.

„Najdi paní Harforovou a požádej ji, ať za mnou okamžitě přijde do mých komnat,“ přikázala mu a pak laskavě dodala: „A měl by sis zapamatovat, že tví nadřízení nebudou rádi, když tě uvidí, jak očumuješ palác, když bys měl pracovat.“ Chlapci spadla brada, jako by mu četla myšlenky. Možná si myslel, že to umí. Vykulenýma očima zalétl k prstenu s Velkým hadem, pak vykvíkl a poklonil se ještě hlouběji, než tryskem vyrazil pryč.

Proti své vůli se Elain usmála. Byla to rána naslepo, ale on byl příliš mladý, aby byl něčí špeh, a příliš nervózní, aby měl v plánu něco, co by dělat neměl. Na druhou stranu... Přestala se usmívat. Na druhou stranu nebyl o tolik mladší než ona.

Elain nijak nepřekvapilo, když první panskou potkala dřív, než se dostala do svých komnat. Nakonec obě mířily na totéž místo. Paní Harforová udělala pukrle a přidala se k Elain. Pod paží nesla pouzdro z tlačené kůže. Určitě vstávala stejně časně jako Elain, pokud ne dříve, ale její šarlatový tabard vypadal čerstvě vyžehlený a stříbrný lev na prsou byl čistý jako padlý sníh. Když ji uviděli sloužící, hned zrychlili krok či přitlačili při leštění. Reene Harforová nebyla přísná, ale v paláci udržovala stejně tuhou disciplínu jako Gareth Bryne v gardě.

„Obávám se, že jsem zatím žádné špehy nechytila, má paní,“ přiznala v odpověď na Elaininu otázku tak potichu, aby ji slyšela jenom Elain, „ale myslím, že jsem dva odhalila. Ženu a muže, oba vstoupili do služby v posledních měsících vlády tvé zesnulé matky. Opustili palác, jakmile se rozneslo, že každého vyslýchám. Ani nepočkali, aby si vzali své věci, ani pláště ne. To je podle mě stejně dobré jako přiznání. Ledaže by se báli, že vyjde najevo nějaká jiná neplecha,“ dodala váhavě. „Obávám se, že došlo k několika krádežím.“

Elain zamyšleně kývla. Naean a Elenia v posledních měsících vlády její matky strávily v paláci hodně času. Měly spoustu příležitostí nasadit sem špehy. Ty dvě byly v paláci, i další, které nesouhlasily s nárokem Morgasy z rodu Trakandů na trůn, přijaly její amnestii, když trůn získala, a pak ji zradily. Elain neudělá stejnou chybu. Ach, amnestie se musely vyhlašovat, kdykoliv to bylo možné – cokoliv jiného selo semena pro občanskou válku – ale na ty, již její milost přijmou, hodlala dohlížet. Jako kočka sledující krysu, která tvrdí, že už ji sýpky vůbec nezajímají. „Byli to špehové,“ prohlásila. „A můžou tu být i další. A nejen pro rody. Sestry u Stříbrné labutě si jich taky mohly pár zaplatit.“

„Budu hledat dál, má paní,“ slíbila Reene a lehce sklonila hlavu. Mluvila zcela uctivě, dokonce ani nezvedla obočí, ale Elain si připadala, jako kdyby učila svou bábu plést. Kdyby jenom Birgitte zvládala věci stejně dobře jako paní Harforová.

„Dobře že ses vrátila tak brzy,“ pokračovala baculatá žena. „Bojím se, že budeš mít velice rušné odpoledne. Pro začátek s tebou chce mluvit pan Norry. Tvrdí, že je to naléhavé.“ Stiskla rty. Vždy chtěla vědět, proč lidé chtějí mluvit s Elain, aby mohla oddělit zrno od plev a Elain to tak nezavalilo, ale první úředník nikdy nepovažoval za nutné něco alespoň naznačit. Stejně jako ona se nesvěřovala jemu. Oba byli na svoje hájemství jaksepatří žárliví. První panská potřásla hlavou a pustila Halwina Norryho z hlavy. „Po něm požádala o návštěvu delegace obchodníků s tabákem a potom delegace tkalců, obě žádají odpuštění daní kvůli těžkým časům. Má paní nepotřebuje mou radu, aby jim řekla, že časy jsou těžké pro každého. Čeká tu i skupinka cizích obchodníků. Vlastně dost velká skupina. Jen aby ti popřáli zdraví způsobem, který by tě nezatížil – chtějí s námi být zadobře, aniž by si znepřátelili ostatní – ale radím je na chvíli přijmout.“ Položila tlusté prsty na složku. „A také palácové účty vyžadují tvůj podpis, než mohou jít k panu Norrymu. Bojím se, že z nich nebude mít velkou radost. V zimě bych to nečekala, ale máme v mouce červy a moly a zkazila se polovina šunek a také většina uzených ryb.“ Docela uctivá. A velmi rázná.

Andoru vládnu já , řekla Elain kdysi její matka, ale občas si myslím, že Reene Harforová vládne mně . Máti se smála, ale na druhou stranu to také znělo, že to myslí vážně. Když o tom tak Elain uvažovala, z paní Harforové by byl desetkrát horší strážce než z Birgitte.

Elain se nechtěla sejít s Halwinem Norrym ani s kupci. Chtěla klidně sedět a uvažovat o špezích a o tom, kdo má Naean a Elenii a jak by jim mohla zmařit plány. Jenomže... pan Norry udržoval Caemlyn naživu od smrti její matky. Vlastně podle toho, co viděla ve starých účtech, to dělal skoro ode dne, kdy její matka padla do Rahvinových spárů, i když se o tom Norry moc nešířil. Události oněch dní ho zřejmě urážely. Nemohla ho prostě přejít. Kromě toho nikdy o ničem netvrdil, že je to nutné. A nad dobrou vůlí kupců také nemohla ohrnovat nos, i když to byli cizí kupci. A účty bylo zapotřebí podepsat. Červi a moli? A zkažené šunky? V zimě? To bylo rozhodně divné.

Dorazili k vysokým dveřím s vyřezanými lvy, vedoucím do jejích komnat. Lvi byli menší než na dveřích, jež užívala její matka, i komnaty byly menší, ale ji nikdy ani nenapadlo použít královniny komnaty. To by bylo stejně troufalé jako usednout na Lví trůn, než bude uznáno její právo na Růžovou korunu.

S povzdechem sáhla pro slohu.

Na chodbě zahlédla Solain Morgeillin a Keraille Surtovni, spěchající, ale tak, aby přímo neběžely. Mrzuté ženě, kterou držely mezi sebou, se na krku blýskalo stříbro, třebaže ženy z rodinky jí kolem krku omotaly dlouhý zelený šátek, aby zakryly vodítko a’damu . To by vyvolalo poznámky a dřív či později by si toho někdo všiml. Nejlepší by bylo, kdyby ji ani ostatní nebylo třeba přemisťovat, ale nedalo se tomu vyhnout. Rodinka a hledačky větru Mořského národa potřebovaly pokoje v čeledníku, aby mělo tolik lidí kde spát, a i tak byly dvě i tři na jednu postel, a palácové sklepy byly určené pro zásoby, ne jako vězení. Jak se Randovi pokaždé podaří udělat něco špatně? To, že byl muž, nemohl být jediný důvod. Solain a Keraille zmizely se svou zajatkyní za rohem.

„Panímáma Corlyová žádala o přijetí dnes dopoledne, má paní.“ Reene mluvila příliš neurčitě. Ona si rodinky všimla též a na širokém čele jí zůstala zamračená vráska. Mořský národ byl divný, ale klanovou hledačku větru i její doprovod dokázala do svého světonázoru zařadit, i když nevěděla, co přesně ta klanová hledačka větru je. Vysoce postavená cizinka byla vysoce postavená cizinka a od cizinců se očekávalo, že budou divní. Nechápala však, proč musí Elain ubytovat skoro sto padesát obchodnic a řemeslnic. Ani „rodinka", ani „šicí kroužek“ by pro ni nic neznamenalo, kdyby to zaslechla, a nerozuměla tomu podivnému napětí mezi těmito ženami a Aes Sedai. Ani nechápala, proč ženy, které přivedli asha’mani, vlastně zajatkyně, i když nebyly zavřené v kobkách, drží stranou a nikdy jim nedovolují mluvit s kýmkoli kromě žen, jež je po chodbách doprovázely. První panská věděla, kdy se nemá ptát, ale neměla ráda, když nevěděla něco, co se týkalo paláce. Hlas se jí ani o vlásek nezměnil. „Tvrdila, že pro tebe má dobré zprávy. Jistým způsobem, říkala. Ale o audienci nepožádala.“