Robert Jordan - Srdce zimy

„Vím, kde Reanne je,“ pravila Nyneiva a shrnula si šátek k loktům. „Pojď se mnou. Zavedu tě za ní.“

Elain věděla přesně, kde Reanne bude, protože nebyla zavřená s Nyneivou, ale znovu se ovládla a nechala se vést. Konala pokání za to, že se prve hádala, když se měla snažit všechno urovnat. Lan šel za nimi a sledoval okolí. Sloužící, které míjeli, sebou při pohledu do jeho ledových očí škubali. Jakási mladá, světlovlasá žena si zvedla sukně a utekla a cestou vrazila do kandelábru, až se rozhoupal. To Elain připomnělo, že má Nyneivě povědět o Elenii, Naean a špezích. Nyneiva to vzala klidně. Souhlasila s Elain, že brzy zjistí, kdo ty dvě zachránil, a nad Sareitžinými pochybnostmi jen zafrkala. Vlastně vyjádřila překvapení, že je neunesli z Aringillu už dávno. „Nemůžu uvěřit, že tam byly, ještě když jsme dorazili do Caemlynu. Každý hlupák mohl vidět, že je dřív či později přivezeme sem. Mnohem snazší bylo dostat je z malého města.“ Malého města. Aringill by jí kdysi připadal docela velký. „A špehové...“ Zamračila se na hubeného, šedivého muže dolévajícího olej do zlaceného kandelábru a zavrtěla hlavou. „Jasně že tu jsou špehové. Věděla jsem od začátku, že tady být musí. Jenom si dávej pozor na pusu, Elain. Neříkej nic nikomu, koho dobře neznáš, pokud nebudeš chtít, aby to věděl každý.“

Kdy mluvit a kdy mlčet , říkala si Elain a našpulila rty. S Nyneivou to občas bylo skutečné pokání.

Nyneiva měla také informace. Osmnáct žen z rodinky, které je doprovodily do Caemlynu, již nebylo v paláci. Ale neutekly. Poněvadž žádná nebyla dost silná, aby mohla cestovat, Nyneiva jim průchody spletla sama a poslala je hluboko do Altary, Amadicie a Tarabonu, do zemí držených Seanchany, kde se pokusí najít ženy z rodinky, které ještě neuprchly, a přivést je do Caemlynu.

Bylo by hezké, kdyby se o tom Nyneiva zmínila včera, když odcházely, nebo ještě lépe, když se s Reanne rozhodly, že je odešlou, ale Elain se o tom neobtěžovala říci. Místo toho řekla: „To je od nich velice odvážné. Vyhnout se zajetí nebude snadné.“

„Odvážné ano,“ pravila Nyneiva podrážděně a znovu se chytila za cop. „Ale proto jsme je nevybraly. Alise si myslela, že nejspíš utečou, když nebudou mít co dělat.“ Ohlédla se na Lana a odtáhla ruku od copu. „Nechápu, jak to Egwain hodlá udělat,“ povzdechla si. „Je moc hezký říct, že každá z rodinky bude nějak ‚ve spojení‘ s Věží, ale jak? Většina není dost silná, aby si vysloužila šátek. Spousta jich dokonce nedojde ani k přijaté. A rozhodně nesnesou dělat po zbytek života mladší nebo přijatý novicky.“

Tentokrát Elain neříkala nic, protože nevěděla, co by měla říci. Slib bylo třeba dodržet. Sama ho dala. Egwaininým jménem, pravda, a na Egwainin rozkaz, ale ta slova vyslovila sama a své slovo neporuší. Jenomže nevěděla, jak ho dodržet, pokud Egwain nevymyslí něco vážně báječného.

Reanne Corlyová byla právě tam, kde Elain celou dobu věděla, že bude, v malé místnosti se dvěma úzkými okny nad nádvořím s fontánami hluboko v paláci. Fontány byly v této roční době vyschlé a díky skleněným oknům se tu špatně větralo. Podlaha byla z tmavých dlaždic, nebyl tu koberec, a stál tu jen úzký stůl a dvě křesla. Když Elain vstoupila, byli tu s Reanne dva lidé. Alise Tenjileová, v prostých šedých šatech s vysokým límcem, stála na konci stolu. Vypadala na ženu ve středních letech, byla příjemná, nijak zajímavá na pohled, ve skutečnosti však velmi zajímavá, když ji člověk lépe poznal, a když bylo třeba, uměla být dost nepříjemná. Stačil jeden pohled, a hned se vrátila k tomu, co studovala na stole. Aes Sedai, strážci ani dědičky na Alise už nedělali dojem. Reanne sama seděla u stolu, s vrásčitou tváří a silně prošedivělými vlasy, v zelených, vyšívaných šatech. Z Věže ji vyhodily, když neudělala zkoušky na přijatou, a když dostala druhou šanci, hned přijala barvy svého vybraného adžah. Naproti ní seděla kyprá žena v hnědém suknu, která se tvářila umíněně a vzdorovitě a tmavé oči upírala na Reanne, vyhýbajíc se pohledu na stříbrný, článkovaný a’dam , ležící mezi nimi na stole jako had. Ale hladila povrch stolu a Reanne se sebevědomě usmívala, až se jí prohloubily vrásky v koutcích očí.

„Neříkej mi, že jsi jednu z nich přiměla k rozumu,“ řekla Nyneiva, ještě než za nimi Lan zavřel dveře. Na ženu v hnědém se mračila, jako by ji chtěla zpohlavkovat, pokud ne něco horšího, a pak se podívala na Alise. Elain si myslela, že se Nyneiva Alise trochu bojí. Ta žena nebyla moc silná v jediné síle – šátek by nikdy nezískala – ale když chtěla, uměla se ujmout vedení a všechny ostatní donutila se podřídit. Včetně Aes Sedai. Elain usoudila, že se Alise tak trochu bojí sama.

„Pořád popírají, že dokážou usměrňovat,“ mrmlala Alise, zkřížila ruce na prsou a na ženu před Reanne se zamračila. „Vlastně to neumějí, ale cítím... něco. Ne jiskru, se kterou se žena narodí, ale skoro. Jako by byla právě na hranici schopnosti usměrňovat, kdy má jednu nohu zvednutou, aby ten krok udělala. Ještě nikdy jsem něco podobného necítila. Dobrá. Aspoň na nás už neútočí pěstmi. Myslím, že přinejmenším to jsem srovnala!“ Žena v hnědém po ní vrhla mrzutý, rozzlobený pohled, ale hned ucukla a ošklivě zkřivila rty. Když Alise někoho srovnala, obvykle pak byl srovnaný. Dál však pohybovala rukama po stole. Elain si nemyslela, že si to uvědomuje.

„Pořád taky popírají, že vidí prameny, ale snaží se spíš přesvědčit samy sebe,“ řekla Reanne melodickým hlasem. Dál na druhou ženu reagovala úsměvem. Každá sestra jí mohla závidět vyrovnanost a vystupování. Byla nejstarší ze šicího kroužku, nejvyšší autoritou u rodinky. Podle jejich řádu existoval šicí kroužek jenom v Ebú Daru, ale i mezi těmi v Caemlynu byla stále nejstarší, o sto let starší než kterákoliv žijící Aes Sedai, a svým klidem se vyrovnala každé sestře. „Tvrdí, že jsme je k jediné síle dohnaly trikem, používáme ji, aby věřily, že je a’dam udrží. Dřív nebo později jim ty lži dojdou.“ Přitáhla si a’dam k sobě a obratně otevřela sponu na obojku. „Nezkusíme to znovu, Marli?“ Žena v hnědém – Marli – se stále vyhýbala pohledu na kus stříbra v Reanniných rukou, ale ztuhla a zakmitala rukama.

Elain si povzdechla. To jí Rand poslal pěkný dárek. Dárek! Devětadvacet seanchanských sul’dam , úhledně držených a’damem , a pět damane – nenáviděla to slovo. Znamenalo uvázaná, a to právě ženy byly – pět damane , jež nebylo možné zbavit obojku z toho prostého důvodu, že by se pokusily osvobodit Seanchanky, které je předtím držely v zajetí. Panteři na provázku by byli lepší dárek. Panteři aspoň nedokážou usměrňovat. Svěřily je rodince do opatrování, protože nikdo jiný neměl čas.

Přesto hned věděla, co se sul’dam udělat. Přesvědčit je, že by se mohly naučit usměrňovat, a pak je poslat zpátky k Seanchanům. Kromě Nyneivy znaly její plán jenom Egwain, Aviendha a pár žen z rodinky. Nyneiva a Egwain pochybovaly, ale jakkoliv se sul’dam budou snažit po návratu skrýt, čím jsou, nakonec jedna uklouzne. Pokud rovnou všechno neohlásí. Seanchani byli divní. Dokonce i Seanchanky mezi damane skutečně věřily, že každou ženu, již dokáže usměrňovat, je třeba pro bezpečí ostatních uvázat. Sul’dam , se svou schopností ovládat ženy nosící a’dam , byly mezi Seanchany vysoce vážené. Informace, že sul’dam samy jsou schopné usměrňovat, by mohlo Seanchany hluboce otřást, možná je dokonce zlomit. Zpočátku to vypadalo prostě.