Robert Jordan - Srdce zimy

„Někdo je bude muset vzít pěkně zkrátka,“ prohlásila Vandene, „aby dál nekuly neplechy. Potřebují pravidelné lekce a tvrdou práci.“ Obě novicky se tvářily skoro blazeovaně, ale teď je to trochu přešlo. Lekcí dostaly pár, ale velmi tvrdých, a disciplína byla velmi přísná. „To znamená ty, Elain, nebo Nyneiva.“

Elain rozčileně mlaskla. „Vandene, já nemám ani chvilku, abych myslela na sebe. Už teď mám co dělat, abych jim tu a tam dala hodinku. Bude to muset být Nyneiva.“

„Co bude muset být Nyneiva?“ ozvala se vesele nositelka toho jména a připojila se k nim. Někde sebrala dlouhý šátek se žlutými třásněmi, s vyšitým listím a květinami, ale měla ho přehozený přes lokty. Přes okolní teplotu měla na modrých šatech na Andor dost hluboký výstřih, i když měla mezi prsa přehozený silný tmavý cop, takže vyloženě nemrzla. Malá červená tečka, ki’sain , na čele nevypadala divně. Podle malkierského zvyku červená ki’sain označovala vdanou ženu, a ona trvala na tom, že ji bude nosit, jakmile to zjistila. Nedbale si pohrávala s copem a vypadala... spokojená... což se obvykle k Nyneivě z al’Mearů moc nehodilo.

Elain sebou trhla, když o kus dál uviděla Lana. Obcházel je a sledoval obě chodby. Byl vysoký jako Aiel, měl tmavě zelený kabátec, ramena jako kovář a tvrdou tvář a stále se mu dařilo pohybovat se jako duch. U pasu měl meč i tady v paláci. Elain z něj vždy dostávala mrazení. V chladných modrých očích mu číhala smrt. Tedy pokud se nedíval na Nyneivu.

Jakmile Nyneiva zjistila, co ji čeká, spokojenost zmizela. Přestala si hladit cop a zaťala do něj prsty. „Teď mě poslouchej. Elain se možná může flákat a hrát si na politiku, ale já mám plný ruce práce. Víc než polovina rodinky by se už vypařila, kdyby je Alise nedržela pod krkem, a jelikož sama nedoufá, že získá šátek, tak nevím, jak dlouho ještě někoho udrží. Zbytek si myslí, že se se mnou může hádat! Včera mi Sumeko řekla... holka! “

Vycenila zuby, ale stejně to všechno byla její chyba. Nakonec to byla ona, kdo do těch žen vtloukal, že by měly narovnat páteř, místo aby se před Aes Sedai plazily. Plazit se tedy rozhodně přestaly. Místo toho byly připravené nutit sestry dodržovat zásady jejich Řádu. A sestry to chtěly! Možná to nebyla tak úplně Nyneivina chyba, že vypadala na něco málo přes dvacet – začala zpomalovat brzy – ale věk byl u rodinky důležitý a ona se rozhodla trávit většinu času s ní. Ještě se za cop neškubala, jen za něj tahala, jako by si ho chtěla vytrhnout.

„A ten zatracenej Mořskej národ! Příšerný ženský! Příšerný, příšerný, příšerný! Nebýt tý prokletý dohody...! Poslední, co potřebuju, je mít na krku párek ukňučenejch, blekotajících novicek!“ Kirstian stiskla rty a Zaryi se v tmavých očích podrážděně zablýsklo, než se znovu začala tvářit poníženě. Trochu. Měly však dost rozumu, aby věděly, že novicky na Aes Sedai nemluví.

Elain potlačila přání všechno urovnat. Chtěla oběma vrazit pár facek. Všechno zkomplikovaly, když nedržely zobáky. Chtěla vrazit facku i Nyneivě. Takže ji hledačky větru konečně zahnaly do kouta, co? Tím si žádný soucit nevysloužila. „Já si na nic nehraju , Nyneivo, a ty to dobře víš! Mockrát jsem se tě ptala na radu!“ Nadechla se a snažila se uklidnit. Sloužící, jež viděla za Vandene a oběma novickami, se zastavovali a civěli na ně. Pochybovala, že by se dívali na Lana, jakkoliv byl působivý. Hádající se Aes Sedai bylo něco k pohledání, a taky se od nich každý držel co nejdál. „Někdo si je musí vzít na starost,“ prohlásila tišeji. „Nebo jim podle tebe můžeme prostě přikázat, aby na všechno zapomněly? Podívej se na ně, Nyneivo. Když je necháš být, okamžitě se pokusí zjistit, kdo to byl. Nešly by za Vandene, kdyby si nemyslely, že je nechá pomáhat.“ Obě se tvářily úplně nevinně, hotový vzor mladší novicky, jen s náznakem urážky nad nespravedlivým obviněním. Elain jim nevěřila. Měly spoustu času naučit se maskovat.

„A proč ne?“ řekla Nyneiva po chvíli a trhla za šátek. „Světlo, Elain, nesmíš zapomenout, že nejsou to, co u novicek obvykle čekáme.“ Elain chtěla něco namítnout – co obvykle čekáme, to určitě! – Nyneiva možná nikdy nebyla mladší novicka, ale přijatá byla ještě docela nedávno, a taky kňučící, blekotající přijatá! – otevřela pusu a Nyneiva ji nepustila ke slovu. „Vandene je určitě dokáže nějak využít,“ prohlásila. „A když ne, může jim dávat běžné lekce. Vzpomínám si, že mi někdo říkal, že už jsi novicky učívala, Vandene. Tak. Vyřízeno.“

Obě novicky se dychtivě usmály – málem si spokojeně mnuly ruce – ale Vandene se zamračila. „Nechci, aby se mi novicky pletly pod nohy, když –“

„Jsi stejně slepá jako Elain,“ skočila jí Nyneiva do řeči. „Jsou zvyklé, že je Aes Sedai berou jako něco jiného, než jsou. Můžou pracovat pod tvým dohledem a ty budeš mít velice mnoho času jíst a spát. Nevěřím, že to děláš.“ Narovnala se a přehodila si šátek přes ramena. Bylo to slušné představení. Jak byla malá, stejně vysoká jako Zarya a o kus menší než Vandene a Kirstian, dařilo se jí vypadat zdaleka nejvyšší. Elain by to taky moc ráda uměla. I když v šatech takového střihu by to rozhodně nezkoušela. Nyneivě hrozilo, že z nich vypadne. Přesto to její vystupování neovlivňovalo. Byla esencí velení. „Uděláš to, Vandene,“ prohlásila rázně.

Vandene se pomalu přestávala mračit. Nyneiva byla v jediné síle silnější než ona, a i když na to nikdy vědomě nemyslela, dávný zvyk ji přiměl podvolit se, byť neochotně. Když se obracela k ženám v bílém, tvářila se skoro klidně. Což znamenalo, že jako soudce by rovnou nenařídila popravu. Možná později.

„Chvíli jsem novicky učila,“ přiznala. „Jen chvíli. Správkyně novicek si myslela, že jsem na své studentky příliš tvrdá.“ Těm dvěma trochu zatrnulo. „Jmenovala se Sereille Bagand.“ Zarya zbledla a Kirstian se zakymácela, jako by se jí zatočila hlava. Jako správkyně novicek a později amyrlin byla Sereille legendou. Takovou legendou, která vás uprostřed noci budí zalité ledovým potem. „Já jím,“ sdělila Vandene Nyneivě. „Ale všechno mi chutná jako popel.“ Kývla na obě novicky a odvedla je kolem Lana. Cestou se lehce kymácely.

„Umíněná ženská,“ zabručela Nyneiva zamračeně, ale v hlase jí zněl i soucit. „Znám pár bylinek, které by jí pomohly spát, ale ona se jich ani nedotkne. Skoro uvažuju, že jí něco podstrčím do večerního vína.“

Moudrý vládce , pomyslela si Elain, ví, kdy má mluvit a kdy mlčet . No, to bylo moudré u každého. Takže neřekla, že když Nyneiva někoho nazve umíněncem, je to, jako když kohout říká o bažantovi, že je nafoukaný. „Nevíš, co má Reanne?“ řekla místo toho. „Prý snad nějaké dobré zprávy.“

„Dneska jsem ji neviděla,“ zamumlala Nyneiva, stále hledící za Vandene. „Nevyšla jsem z pokoje.“ Najednou se otřásla a z nějakého důvodu se podezíravě zamračila na Elain. A pak, ze všech věcí, i na Lana. Ten stál dál nevzrušeně na stráži.

Nyneiva tvrdila, že její manželství je skvělé – před ostatními ženami dokázala být příšerně otevřená – ale Elain usoudila, že musí zakrývat zklamání. Lan byl nejspíš připravený k útoku, k boji, i ve spánku. Bylo to jako spát vedle hladového lva. Kromě toho by ta kamenná tvář dokázala zmrazit každou svatební postel. Naštěstí Nyneiva netušila, nač myslí. Vlastně se usmála. Kupodivu pobaveně. Pobaveně a... mohlo to být blahosklonně? Ovšemže ne. Představivost.