Robert Jordan - Srdce zimy

Pospěš si, Birgitte , pomyslela si Elain otupěle. Prosím, pohni .

Pak ji pohltila temnota.

Elain otevřela oči do tmy, uviděla matné stíny tančící v mlžné bledosti. Obličej měla studený, zbytek těla horký a zpocený a něco jí drželo ruce a nohy. Zachvátila ji panika. Pak v místnosti vycítila Aviendžinu přítomnost, prostou a uklidňující, i Birgittinu, zaťatou pěst klidu a ovládaného hněvu v hlavě. Uklidnily ji už jenom tím, že tu byly s ní. Byla ve své vlastní ložnici, ležela ve své vlastní posteli a zírala na napnutý baldachýn a kolem sebe měla nacpané ohřívací láhve. Těžké zimní závěsy byly přivázané k vyřezávaným sloupkům u postele a jediné světlo v místnosti poskytoval oheň v krbu, který stíny jen pohyboval, ale nerozháněl je.

Bez přemýšlení sáhla pro pravý zdroj a našla ho. Dotýkala se saidaru , nádherného, aniž by z něj natáhla. Nesmírně po tom toužila, přesto se ho neochotně vzdala. Velmi neochotně, a ne jenom proto, že přání naplnit se cele životem saidaru byla často neukojitelná potřeba, kterou bylo třeba ovládat. Během těch nekonečných minut hrůzy se nebála smrti, nýbrž toho, že se pravého zdroje už nikdy nedotkne. Kdysi by jí to připadalo divné.

Náhle se jí vzpomínky vrátily. Nejistě se posadila a pokrývky jí sklouzly k pasu. Okamžitě si je přitáhla zpátky. Na kůži kluzké potem ji vzduch studil . Nenechali jí ani spodničku, a jakkoliv se snažila napodobit Aviendžinu nonšalantnost, když byla nahá před jinými lidmi, nedařilo se jí to. „Dyelin,“ vyhrkla úzkostně a přitáhla si pokrývky k tělu. Bylo to neohrabané. Cítila se jako vymačkaná a nemálo nejistá. „A ten gardista. Jsou...?“

„Ten muž neutrpěl ani škrábnutí,“ prohlásila Nyneiva a vystoupila ze stínů, sama jen stín. Položila Elain ruku na čelo a spokojeně zabručela, že je studené. „Dyelin jsem vyléčila. Bude ale potřebovat trochu času, než se úplně vzpamatuje. Ztratila hodně krve. Ty jsi na tom dobře. Chvíli jsem se bála, že dostaneš horečku. To může přijít, když se vzbudíš.“

„Místo léčení ti dala bylinky,“ hlásila kysele Birgitte z křesla v nohou lože. V šeru byla jen přisedlým, hrozivým stínem.

„Nyneiva z al’Mearů je dost moudrá, aby věděla, co nedokáže,“ pronesla Aviendha vyrovnaně. Vidět byla jen její bílá halena a kus leštěného stříbra dole u stěny. Jako obvykle seděla na podlaze. „Poznala chuť toho ločidla v čaji a nevěděla, jak zpracovat tkaniva proti němu, tak raději neriskovala.“

Nyneiva ostře frkla. Nepochybně kvůli tomu, jak ji Aviendha bránila, i kvůli tomu, jak byla Birgitte jedovatá. To možná spíš. Jelikož Nyneiva byla Nyneiva, nejspíš by byla raději, kdyby se o tom, co neumí a nedokáže, nemluvilo. A poslední dobou byla kvůli léčení ještě naježenější než obvykle. Od chvíle, kdy začalo být jasné, že několik žen z rodinky je v léčení již teď lepší než ona. „Měla jsi to poznat sama, Elain,“ vyjela rázně. „V každým případě zelenobýl a kozí pysk tě možná uspí, ale na žaludeční křeče nenajdeš nic lepšího. Myslela jsem, že by ses radši vyspala.“

Elain vylovila kožené ohřívací láhve a hodila je na koberec, aby se nezačala zase smažit, a otřásla se. Dny poté, co je s Nyneivou Ronda Macurová nalila ločidlem, byly mizerií, na niž se snažila zapomenout. Ať už jí Nyneiva dala cokoliv, necítila se slabší než po ločidle. Myslela si, že by mohla i vstát, pokud nebude muset jít někam daleko nebo dlouho stát. A jasně jí to myslelo. V oknech bylo vidět slabé měsíční světlo. Jak dalece již noc pokročila?

Znovu uchopila pravý zdroj a usměrnila čtyři vlákna ohně a zapálila dva kandelábry. Malé plamínky před zrcadly místnost hezky prozářily a Birgitte si musela zastínit oči. Ten generálský kabát jí skutečně moc slušel. Na kupce by udělala skvělý dojem.

„Ještě bys neměla usměrňovat,“ napomínala ji Nyneiva a mhouřila ve světle oči. Stále měla tytéž modré šaty s výstřihem málem na pupek a kolem loktů šátek se žlutými třásněmi. „Pár dní musíš nabírat síly a hodně spát.“ Zamračila se na láhve na podlaze. „A musíš zůstat v teple. Lepší se horečce vyhnout než ji muset léčit."

„Myslím, že Dyelin dnes dokázala svou věrnost,“ pravila Elain a posunula si polštář, aby se mohla opřít o čelo postele, a Nyneiva znechuceně rozhodila rukama. Na nočním stolku u postele stál stříbrný podnos s pohárem tmavého vína, na které se Elain nedůvěřivě podívala. „Dost tvrdý způsob, jak to dokázat. Myslím, Aviendho, že k ní mám toh .“

Aviendha jen pokrčila rameny. Od příjezdu do Caemlynu se se směšnou rychlostí vrátila k aielským šatům, hedvábí vyměnila za haleny z algode a bachraté vlněné sukně, jako kdyby se najednou mokřinského přepychu bála. S tmavou loktuší kolem pasu a tmavým složeným šátkem kolem dlouhých vlasů byla předobrazem učednice moudré, i když jejím jediným šperkem byl složitý stříbrný náhrdelník z propletených koleček, dar od Egwain. Elain stále nevěděla, proč s tím tak spěchala. Malein a ostatní ji zřejmě hodlaly nechat dělat, co chtěla, dokud nosila mokřinské šaty, ale teď ji měly zpátky ve spárech stejně pevně jako Aes Sedai novicku. Jediný důvod, proč jí vůbec dovolovaly zůstávat v paláci – vlastně ve městě – byl ten, že byly s Elain první sestry.

„Jestliže si myslíš, že máš, tak máš.“ Důrazný tón jí uklouzl do laskavého plísnění. „Ale malé toh , Elain. Mělas důvod pochybovat. Nemůžeš přijímat závazky za každou myšlenku, sestro.“ Zasmála se, jako by ji náhle napadl skvělý vtip. „Tím směrem leží moc pýchy a já bych na tebe musela být příliš pyšná, ale moudré ti to spočítají.“

Nyneiva okatě vyvrátila oči, ale Aviendha jenom prostě zavrtěla hlavou, unaveně se smířila s její nevědomostí. U moudrých studovala víc než jen jedinou sílu.

„No, nechtěly bychom, abyste vy dvě byly moc nafoukaný,“ utrousila Birgitte podezřele veselým tónem. Měla co dělat, aby potlačila smích.

Aviendha si ji ostražitě prohlížela. Od chvíle, kdy se s Elain navzájem adoptovaly, Birgitte ji jistým způsobem adoptovala také. Ne jako strážce, samozřejmě, ale se stejným přístupem starší sestry, jaký používala na Elain. Aviendha si nebyla jistá, jak to má brát, jak reagovat. To, že se připojila k úzkému kroužku těch, kdo věděly, co je Birgitte opravdu zač, také nepomohlo. Skákala mezi ohnivým odhodláním dokázat, že Birgitte Stříbrný luk na ni nedělá dojem, a překvapivou pokorou, s prapodivnými zastávkami mezi tím.

Birgitte se na ni usmála, pobaveně, jenomže úsměv pohasl, když zvedla úzký ranec, který měla na klíně, a začala ho opatrně rozbalovat. Když vytáhla dýku s kůží obtočeným jílcem a dlouhou čepelí, tvářila se vážně a poutem projel hněv. Elain ten nůž okamžitě poznala. Jeho dvojče naposledy viděla v ruce rádobyvraha.

„Nesnažili se tě unést, sestro,“ podotkla Aviendha.

Birgitte mluvila rázně. „Když Mellar zabil první dva – druhého tak, že přes místnost hodil meč jako oštěp, jako v nějaký zatracený kejklířský povídačce,“ zvedla dýku za koneček jílce, „sebral tohle poslednímu a zabil ho s tím. Dohromady našli čtyři stejný dýky. Tahle je otrávená.“

„Ty hnědký skvrny na čepeli jsou od šedýho fenyklu smíchanýho s rozemletýma sušenýma broskvovejma jádrama,“ hlásila Nyneiva, sedíc na posteli a šklebíc se. „Stačil jeden pohled na jeho oči a jazyk, a věděla jsem hned, že ho nezabil ten nůž.“