Robert Jordan - Srdce zimy

A zřejmě tu ani neměl co na práci. Jeho velký stan – jeho a Failein – už byl stržený a naložený i s obsahem. Basel Gill procházel dlouhý seznam nákladu. Stal se z něj shambayan a Faileinu domácnost, Perrinovu, vedl usilovně jako veverka běhající v kole. Byl zvyklý spíš na městský život než na cestování po venkově, trpěl zimou a měl nejen plášť, ale i silný šátek kolem krku, měkký klobouk a vlněné rukavice. Z nějakého důvodu se při pohledu na něj zacukal a cosi zamumlal o vozech, než rychle odběhl. Zvláštní.

Perrina cosi napadlo, tak šel najít Dannila a dal mu rozkaz každou hodinu muže na kopci střídat a zajistit všem teplé jídlo.

„Nejdřív se postarej o muže a koně,“ ozval se kdosi. „Ale potom se musíš postarat i o sebe. V kotlíku je polívka a vedle nějaký chleba a přinesla jsem šunku. S plným žaludkem nebudeš vypadat jako vražda na pochodu.“

„Děkuju, Lini,“ opáčil. Vražda na pochodu? Světlo, cítil se spíš jako mrtvý než vraždychtivý. „Za chvíli se najím.“

Faileina vrchní komorná byla křehce vypadající žena s kůží jako pergamen a bílými vlasy staženými do uzlu na temeni, ale záda měla rovná a oči jasné a bystré. Teď však starostmi nakrčila čelo a zaťala ruce do pláště. Určitě si dělala starosti kvůli Faile, ale...

„Byla s ní Maighdin,“ uhádl, ani nemusela kývat. Maighdin asi byla vždy s Faile. Poklad, tak jí Faile říkala. A Lini ji zjevně považovala za dceru, i když se to Maighdin občas nelíbilo tolik jako Lini. „Dostanu je zpátky,“ sliboval. „Všechny.“ Málem se mu zlomil hlas. „Jdi si po své práci,“ pokračoval honem drsně. „Najím se. Musíme dohlídnout na... na...“ Odešel.

Nemusel na nic dohlížet. Nemohl myslet na nic jiného než na Faile. Ani pořádně nevěděl, kam jde, dokud ho kroky nezavedly mimo kruh vozů.

Sto kroků za řadou koní vyčníval ze sněhu kamenný hřeben. Odsud mohl vidět stopy, které zanechal Elyas a ostatní. Odsud je uvidí, až se budou vracet.

Jeho nos mu prozradil, že tu není sám, ještě než tam došel, a taky mu prozradil, kdo tu je. Druhý muž neposlouchal, protože když Perrin došel na kopec, vyskočil. Tallanvor svíral jílec meče a nejistě se po Perrinovi díval. Byl vysoký, zřejmě toho dost prožil, a obvykle byl dost sebejistý. Možná čekal tirádu, že tam nebyl, když Faile chytili, třebaže ona ho jako osobního strážce odmítla, odmítla každého osobního strážce. Kromě Bain a Chiad, jež se očividně nepočítaly. Nebo si možná myslel, že ho Perrin pošle pryč, zpátky k vozům, aby mohl být sám. Perrin se snažil tvářit méně jako – jak to Lini říkala? – vražda na pochodu? Tallanvor byl zamilovaný do Maighdin, a pokud bylo Faileino podezření správné, brzy se s ní ožení. Měl právo být na stráži.

Stáli tu a soumrak padal a nikde v zasněženém lese se nic nehýbalo. Setmělo se, aniž by se objevil Masema, ale Perrin po něm ani nevzdechl. Na bílý sníh svítil dorůstající měsíc a světlo bylo jako při úplňku. Nakonec ho zakryly mraky a na sněhu se šířily stále hustší stíny. Znovu začalo sněžit. Sníh zakryje všechny stopy. Oba muži tam mlčky stáli, dívali se do sněhu, čekali, doufali.

Od první hodiny zajetí, cestou zasněženými lesy, se Faile bála omrzlin. Občas zavál větřík. Některé stromy ještě měly listí, ale většinou zhnědlé a suché. Vítr vál lesem bez toho, aby se mu něco stavělo do cesty, a v závanech byl cítit led. Na Perrina si skoro nevzpomněla, jen doufala, že se nějak dozví o Masemových tajných jednáních. A samozřejmě taky o Shaidech. I když ta běhna Berelain byla jediná, kdo mu to nyní mohl povědět. Doufala, že Berelain z léčky unikla a všechno Perrinovi poví. A pak spadne do díry a srazí si vaz. Ale měla mnohem naléhavější starosti, než byl její manžel.

Tohle počasí bylo podzimní, ale v saldejském podzimu už pár lidí taky zmrzlo, a jí ze šatů zůstaly jen tmavé vlněné punčochy. Jedna jí poutala lokty za zády a druhou měla kolem krku jako vodítko. Chrabrá slova ji moc nezahřála. Bylo jí příliš velké chladno, než aby se potila, brzy ji však začaly bolet nohy, jak je natahovala, aby stačila svým věznitelům. Zástup Shaidů, zahalených mužů a Děv, zpomalil, když jim sníh stoupl ke kolenům, ale jakmile jim sahal jen ke kotníkům, okamžitě zase zrychlili a zřejmě se nikdy neunavili. Celá se třesouc supěla na vodítku a snažila se, aby jí necvakaly zuby.

Shaidů bylo méně, než odhadovala během útoku, jen asi sto padesát, a skoro všichni měli oštěpy a luky připravené k okamžitému použití. Nebyla moc velká naděje, že by je překvapila. Neustále se měli na pozoru a tiše se hnali krajinou. Bylo slyšet jen tiché křupání sněhu pod jejich měkkými holínkami. Zelené, šedé a hnědé barvy jejich oděvů však s krajinou příliš nesplývaly. Zelenou ke svým cadin’sorům přidali, co přešli přes Dračí stěnu, jak jí sdělily Bain a Chiad, aby se lépe maskovali v zelené krajině. Proč si tedy tihle lidé nepřidali bílou pro zimu? Takhle je bylo vidět i z dálky. Snažila se všímat si všeho, všechno si zapamatovat pro případ, že by se to později hodilo, až přijde čas uniknout. Doufala, že ostatním zajatcům se vede alespoň tak dobře jako jí. Perrin ji bude určitě hledat, ale pomyšlení na záchranu do svých výpočtů nezahrnula. Pokud by čekala na záchranu, mohla by taky čekat navěky. Kromě toho potřebovali uniknout co nejrychleji, než se jejich věznitelé připojí k ostatním Shaidům. Zatím netušila jak, ale nějaký způsob musel existovat. Jediné štěstí bylo, že hlavní shaidský oddíl musel být celé dny daleko. V této části Amadicie panoval chaos, ale tisíce Shaidů by se nemohly přiblížit, aniž by se o nich nedoslechli.

Jednou, hned ze začátku, se ohlédla na ženy, které zajali s ní, ale jediným výsledkem bylo, že spadla do závěje. Zapadla do prašanu a vyjekla z toho, jak ji rozrazila zima, a znovu, když ji obrovský Shaido, jenž ji vedl na vodítku, zvedl na nohy. Rolan byl rozložitý jako Perrin a o hlavu vyšší a prostě ji zvedl za vlasy a plácnutím přes zadek ji postrčil, načež opět vyrazil dlouhými kroky a ji táhl za sebou. Z toho plácnutí by se pohnul i osel. Přes její nahotu se na ni Rolan nedíval, jako se muž dívá na ženu. Jedna její část byla vděčná. Jiná jaksi... zaražená. Rozhodně nechtěla, aby se na ni díval chtivě či se zájmem, ale ty bezvýrazné modré oči byly skoro urážlivé! Pak už si dávala pozor, aby neupadla, i když pochodovali bez přestávky dlouhé hodiny a udržet se na nohou bylo stále namáhavější.

Zpočátku se bála, co jí omrzne první, ale jak se dopoledne překulilo v odpoledne, aniž by zastavili, soustředila se na své nohy. Rolan a ti před ním jí udupávali stezku, ale ledový škraloup na krajích zůstával a ona za sebou zanechávala krvavé otisky. Horší byla sama zima. Už viděla omrzliny. Za jak dlouho jí začnou černat prsty? Potácejíc se ohýbala při každém kroku nohy v kotnících a zatínala pěsti. Prsty byly nejohroženější, ale nebezpečí hrozilo jakékoli odhalené kůži. U té na obličeji a zbytku těla mohla jen doufat. Pohyb bolel a řezné rány na chodidlech pálily, ale alespoň v nich měla ještě cit. Až přestane vnímat, nebude jí už zbývat moc času. Myslela jedině na to, jak dát jednu nohu před druhou. Šla a snažila se, aby jí chodidla a ruce neomrzly. Šla dál.

Náhle vrazila do Rolana a odrazila se od jeho široké hrudi. Jak byla omámená, ani si neuvědomila, že zastavil. Stejně tak ostatní vepředu, pár se jich ohlíželo a zbytek se ostražitě díval před sebe, zbraně v rukou, jako by čekali útok. Víc toho neuviděla, než ji Rolan zase popadl za vlasy a sklonil se, aby jí mohl zvednout nohu. Světlo, opravdu s ní zacházel jako s koněm!