Robert Jordan - Srdce zimy

Arganda pobídl vysokého prokvetlého bělouše kolem Gallennova mohutného vraníka a nevšímal si Mayenerova rozčileného mračení. První kapitán rozzlobeně pohyboval rty, jenže Perrin nic neslyšel. Měl plnou hlavu Faile. Ach, Světlo, Faile! Měl pocit, že mu hruď svírají železné obruče. Málem panikařil, zdravého rozumu se držel jen zuby nehty.

Zoufale se natáhl, pátral po vlcích. Elyas to již musel udělat – Elyas při té zprávě určitě nezpanikařil – ale Perrin to musel zkusit sám.

Po chvíli je našel, smečky Tříprsťáka, Chladné vody, Šírání, Jaroroha a dalších. S jeho prosbou o pomoc se nesla bolest, která se stále zvětšovala. Slyšeli Mladého býka a politovali ho, že ztratil svou družku, ale od dvounožců se drželi dál, protože ti zahnali veškerou kořist a každého vlka, jehož chytili samotného, zabili. Kolem bylo tolik smeček dvounožců, pěších i jezdících na čtyřnohých tvrdotlapcích, že ani nemohli říci, zda ten dvounožec, jehož hledá je vskutku ten, které potkali. Dvounožci pro ně byli prostě dvounožci, nerozlišitelní, kromě těch, kteří dokázali usměrňovat, a těch několika málo, kteří s nimi dokázali mluvit. Truchli, sdělili mu, a jdi dál a setkáš se s ní znovu ve vlčím snu.

Obrazy, které si v duchu překládal do slov, se pomalu vytrácely, až zůstal jen jeden. Truchli a setkáš se s ní znovu ve vlčím snu. Pak zmizel i ten.

„Posloucháš?“ vyjel drsně Arganda. Nebyl to žádný uhlazený šlechtic a přes své hedvábí a zlatem vykládaný kyrys vypadal na to, čím byl – prošedivělý voják, který poprvé zvedl kopí jako kluk a nejspíš měl po těle pár desítek jizev. Tmavé oči měl skoro stejně rozpálené jako Masemovi muži. Byl cítit vzteky a strachy. „Ti divoši sebrali i královnu Alliandre!“

„Najdeme tvou královnu, až najdeme mou ženu,“ pronesl Perrin hlasem chladným a tvrdým jako ostří sekery. Musí být naživu. „Asi mi řekneš, o co tu jde, zřejmě jsi připravený zaútočit. A navíc na moje lidi.“ Měl i další povinnosti. Uznat to bylo hořké sousto. Na ničem kromě Faile nezáleželo. Na ničem! Ale Dvouříčtí byli jeho lidé.

Arganda pobodl koně blíž a popadl Perrina za rukáv. „Poslouchej mě! První paní Berelain říká, že královnu Alliandre zajali Aielové, a Aielové se schovávají za těmi tvými lučištníky. Mám tady chlapy, kteří by je moc rádi vyslechli.“ Rozohněným pohledem zaletěl k Edaře a Carelle. Možná si myslel, že to jsou Aielové, které žádní lučištníci nechrání.

„První kapitán je... velice rozčilený,“ zamumlala Berelain a položila Perrinovi dlaň na druhou ruku. „Vysvětlila jsem mu, že se toho žádný ze zdejších Aielů neúčastnil. Jsem si jistá, že ho přesvědčím –“

Perrin ji setřásl a vyrval ruku i z Ghealdaňanova sevření. „Alliandre mi přísahala věrnost, Argando. A ty jsi přísahal věrnost jí, takže jsi můj leník. Řekl jsem, že Alliandre najdu, až najdu Faile.“ Ostří sekery. Je naživu. „Nebudeš nikoho vyslýchat, nikoho se ani nedotkneš , pokud já neřeknu. Ty teď odvedeš své muže zpátky do vašeho tábora, okamžitě , a budete připravení vyrazit, jakmile vydám rozkaz. Jestli nebudete připravení na zavolání, nechám vás tady.“

Arganda na něho zíral a ztěžka dýchal. Znovu zabloudil pohledem stranou, tentokrát ke Gradymu a Nealdovi, a pak se zase vrátil k Perrinovi. „Jak přikazuješ, můj pane,“ pravil škrobeně. Otočil bělouše a zařval rozkazy na své důstojníky. Odcválal dřív, než je oni stačili předat dále. Ghealdaňané odjížděli po zástupech za svým prvním kapitánem. Směrem k jejich táboru, ale zda tam hodlal Arganda zůstat, to mohl každý jen hádat. A zda nakonec nebude horší, když to udělá.

„To jsi zvládl skvěle, Perrine,“ poznamenala Berelain. „Situace je složitá a doba je pro tebe bolestná.“ Teď vůbec nebyla formální. Jenom žena plná lítosti, se soucitným úsměvem. Ach, měla tisíc převleků, tahleta Berelain.

Natáhla ruku v rudé rukavičce a Perrin zacouval dřív, než se ho mohla dotknout. „Vzdej to, Světlo tě spal!“ vyjel na ni. „Zajali mou ženu! Nemám na ty tvé dětinské hry náladu!“

Trhla sebou, jako by ji udeřil. Do lící jí vystoupila barva a vzápětí se znovu změnila, byla pružná jako proutek. „Nejsou dětinské, Perrine,“ pravila zvučným, pobaveným hlasem. „Dvě ženy o tebe soupeří a ty jsi cena. Myslela bych si, že ti to zalichotí. Za mnou, pane kapitáne Gallenne. My bychom asi taky měli být připraveni na rozkaz vyrazit.“

Jednooký muž zajel zpět k okřídlené gardě po jejím boku a koně ve sněhu naklusali. Gallenne se předkláněl, jako by poslouchal, co mu přikazuje. Annoura zůstala na místě a pohrávala si s hnědčinými otěžemi. Pod orlím nosem měla rty stisknuté do tenoučké čárky. „Občas jsi skutečně velký hňup, Perrine Aybaro. Vlastně docela často.“

Nevěděl, co tím míní, a ani mu na tom nezáleželo. Občas na to, jak Berelain honila ženaté muže, rezignovala, jindy ji to pobavilo a dokonce pomáhala zařídit, aby s ním mohla být Berelain o samotě. Právě teď ho obě znechutily. Pobídl Loudu a odklusal, aniž by jí cokoliv řekl.

Muži na kopci se rozestoupili, aby mohl projet, něco si mumlali a pozorovali kopiníky, kteří dole pod kopcem mířili do svých táborů, a potom udělali místo i moudrým, Aes Sedai a asha’manům. Ale neporušili řady a neshlukli se kolem něj, což čekal, a on jim za to byl vděčný. Celý kopce byl cítit ostražitostí. Hlavně ostražitostí.

Sníh na kopci byl udusaný až na několik míst, kde byl led. Čtyři moudré, které prve zůstaly v táboře, když ostatní jely do Abily, nyní stály před jedním z nízkých aielských stanů. Vysoké nevzrušené ženy v tmavých loktuších přes ramena pozorovaly, jak sestry s Carelle a Edarrou sesedají, a zdánlivě se nestaraly o nic, co se dělo kolem. Gai’šainové , kteří jim sloužili místo sluhů, se mlčky věnovali svým povinnostem, s tvářemi schovanými hluboko v bílých kapucích. Jeden dokonce prášil koberec pověšený na provaze mezi dvěma stromy! Jedinou známkou, že by se Aielové chystali do boje, byl Gaul a Děvy. Dřepěli na patách, šufy kolem hlavy, a černé závoje jim zakrývaly celý obličej kromě očí. V rukou drželi krátké oštěpy a puklíře. Když Perrin seskočil ze sedla, vstali.

Přiklusal Dannil Lewin a ustaraně si hryzal hustý knír, díky němuž vypadal jeho nos mnohem větší. V ruce držel luk a vracel do toulce u pasu šíp. „Nevěděl jsem, co mám dělat, Perrine,“ vyhrkl roztřeseně. Dannil byl u Dumajských studní a doma bojoval s trolloky, ale tohle sahalo mimo jeho zkušenosti. „Než jsme zjistili, co se stalo, ti ghealdanští panáci už vyrazili sem, tak jsem poslal Jondyna Barrana a pár dalších, Hu Marwina a Geta Ayliahu, a Cairhieňanům a tvým sluhům jsem řekl, ať udělají z vozů kruh a zůstanou v něm – málem jsem musel svázat ty maníky, co se pořád courají za urozenou paní Faile. Chtěli hned vyrazit za ní a ani jeden z nich nepozná stopu od dubu – a pak jsem všecky přivedl sem. Myslel jsem si, že by na nás ti Ghealdaňani mohli zaútočit, dokud se sem nedostal první se svými muži. Museli se zbláznit, myslet si, že by naši Aielové ublížili urozený paní Faile.“ I když jemu Dvouříčtí říkali Perrine, u Faile vždycky přidávali uctivý titul.

„Vedl sis dobře, Dannile,“ sdělil mu Perrin a hodil mu Loudovy otěže. Hu a Get byli dobří zálesáci a Jondyn Barran by dokázal vystopovat i včerejší vítr. Gaul a Děvy odcházeli v zástupu. Stále měli závoje. „Ať tu zůstane každý třetí muž,“ nařídil Perrin Dannilovi spěšně. To, že Argandu zastrašil, ještě neznamenalo, že ten muž nezmění názor, „a zbytek pošli balit. Chci vyjet, jakmile dostaneme zprávu.“