Robert Jordan - Srdce zimy

Muži, jež nechal u koní, hráli v kostky, nebo to aspoň předstírali, na kousku dlažby, který očistili od sněhu a břečky. Perrin Masemovi nevěřil natolik, aby riskoval svého ryzáka, a oni taky ne. Větší pozornost věnovali domu a strážím než své hře. Jakmile se objevil, tři strážci vyskočili na nohy a pohledem zalétli k jeho společníkům. Věděli, jak se jejich Aes Sedai cítily uvnitř. Neald byl pomalejší, posbíral kostky a mince. Asha’man byl hejsek, pořád si uhlazoval nakroucené kníry, naparoval se a uculoval se na ženy, ale teď stál na špičkách, ostražitý jako kočka.

„Chvíli jsem si myslel, že se ven budem muset probojovat,“ zamumlal vedle Perrina Elyas. Zlaté oči měl klidné. Byl to hubený stařík v širokém klobouku, s dlouhými, prošedivělými vlasy do pasu a plnovousem až na prsa. Za pasem měl tesák, ne meč, ale býval strážcem. Jistým způsobem jím stále byl.

„To jediné šlo dobře,“ řekl mu Perrin a vzal si od Nealda Loudovy otěže. Asha’man zvedl tázavě obočí, ale Perrin zavrtěl hlavou, aniž by se staral, nač se chtěl Neald zeptat, a ten jen zkřivil rty a podal Elyasovi otěže jeho myšáka, než vylezl na svého strakáče.

Perrin neměl na Muranďanovo škarohlídství náladu. Rand ho sem poslal, aby mu přivedl Masemu, a Masema hodlal přijít. Jako vždycky, když poslední dobou pomyslel na Randa, zavířily mu před očima barvy, ale on si toho jako vždycky nevšímal. Ten zatracený chlap považoval za rouhačství, aby se kdokoli kromě Randa dotýkal jediné síly. Rand zřejmě podle něj nebyl obyčejný smrtelník, byl ztělesněné Světlo! Takže nebude žádné cestování, žádný rychlý skok průchodem do Cairhienu, třebaže se ho Perrin snažil přesvědčit. Budou muset celých těch čtyři sta leguí či víc jet na koních skrz Světlo ví co. A utajit, kdo jsou, i Masema. Tak zněly Randovy rozkazy.

„Podle mě existuje jen jeden způsob, jak to dokázat, chlapče,“ prohlásil Elyas, jako by byl Perrin promluvil nahlas. „Je to ale jen mizivá šance. Větší naději bychom měli, kdybychom ho praštili po hlavě a probojovali se ven.“

„Já vím,“ zavrčel Perrin. Nejednou během těch hodin dohadová ní ho to napadlo. S asha’many, Aes Sedai a moudrými, kteří všich ni dokázali usměrňovat, by to mohlo vyjít. Ale on viděl bitvy vybojované s pomocí jediné síly, lidi ve chvilce rozervané na krvavé cáry a hořící hlínu. Abila by se změnila v jatka, než by skončili. Už nikdy nechtěl nic podobného vidět, pokud bude po jeho.

„Co si z toho ten prorok podle tebe vybere?“ zeptal se Elyas.

Perrin vyhnal vzpomínku na Dumajské studny a představu stejně vypadající Abily a teprve pak se mohl zamyslet nad tím, o čem Elyas mluví. Aha. Jak dokáže nemožné. „Je mi jedno, co si z toho vybere.“ Ten chlap bude dělat potíže, to bylo jisté.

Podrážděně si přetřel bradu. Potřeboval přistřihnout vousy. Nebo spíš nechat si je přistřihnout. Kdyby vzal nůžky do ruky, Faile by mu je sebrala a dala by je Lamželezovi. Stále mu připadalo neuvěřitelné, že ten hromotluk se zapadlými klouby je skvělý komorník. Světlo! Komorník. Snažil se najít k Faile a jejím podivným saldejským způsobům cestu, ale čím pevnější byl v kramflekách, tím častěji se jí dařilo obrátit všechno tak, aby to vyhovovalo jí. Ženy to ostatně dělaly vždycky, avšak občas měl dojem, že vyměnil jeden vír za druhý. Třeba by se mohl pokusit o nějaké to panské ječení, jež se jí zřejmě tolik líbilo. Muž by měl být schopný ostříhat si vousy sám, když chce. Ale pochyboval, že to udělá. Křičet na ni bylo dost těžké, když ona začala vřeštět první. A stejně bylo hloupé o něčem takovém teď uvažovat.

Zadíval se na ostatní, jak se blíží ke koním, jako by studoval nástroje, které potřebuje k těžké práci. Bál se, že Masema jim tu cestu co nejvíc otráví, a jeho nástroje byly celé popraskané.

Vedle něj se zastavily Seonid a Masuri, s kapucemi staženými hluboko do čela, aby měly tvář ve stínu. Přes slabou voňavku od nich stoupalo ostré chvění, ovládaný strach. Masema by je byl zabil na místě, být po jeho. Stráže by to mohly udělat, kdyby někdo z nich poznal obličej Aes Sedai. Mezi tolika lidmi se jistě našlo pár, kteří je znali. Masuri byla z těch dvou vyšší skoro o dlaň, jenže Perrin se na obě stále díval svrchu. Sestry si nevšímaly Elyase a vyměnily si pohledy. Pak tiše promluvila Masuri.

„Už chápeš, proč musí být zabit? Ten muž je... posedlý.“ No, hnědé si málokdy hrály se slovíčky. Naštěstí nebyl žádný ze strážných dost blízko, aby ji slyšel.

„Mohla sis vybrat lepší místo, kde to říct,“ upozornil ji. Nechtěl jejich argumenty slyšet, ani teď, ani později, ale obzvlášť ne teď. A zřejmě ani nebude muset.

Edarra a Carelle stály za Aes Sedai s tmavými šátky kolem hlavy. Cípy, které jim visely na prsa a na záda, je před chladem nemohly moc chránit, ale moudrým dělal větší starosti sníh, už pouhá existence něčeho takového. Jejich sluncem osmahlé tváře jako by byly vytesané z kamene, ale jejich pach byl jako ocelový hřeb. Edařiny modré oči, obvykle tak vyrovnané, až v mladé tváři vypadaly divně, byly tvrdé jako hřeby. Její vyrovnanost pochopitelně zakrývala ocel. Ostrou ocel.

„Teď není čas na řeči,“ sdělila Aes Sedai Carelle mírně a zastrčila si pod šátek pramen ohnivě rudých vlasů. Byla vysoká jako muž a obvykle se chovala mírně. Na moudrou. Což jen znamenalo, že člověku neukousla nos, aniž by ho nejdřív varovala. „Na koně."

A menší ženy udělaly pukrle a honem nasedaly, jako by vůbec nebyly Aes Sedai. A pro moudré taky nebyly. Perrin usoudil, že na tohle si nikdy nezvykne. I kdyby Masuri a Seonid ano.

S povzdechem se vyhoupl na Loudu a moudré se vydaly za svými aessedaiovskými učednicemi. Hřebec chvíli poskakoval, jak by odpočatý, avšak Perrin ho tlakem kolen a pevnou rukou na otěži zvládl. Aielské ženy neohrabaně nasedly, třebaže to už pár týdnů cvičily, a těžké sukně se jim vyhrnuly nad kolena, až byly vidět vlněné punčochy. Ve věci Masemy se sestrami souhlasily, stejně jako moudré v táboře. To byla pěkně horká kaše, jakou měl dopravit do Cairhienu a neopařit se přitom.

Grady a Aram už seděli v sedlech a on mezi ostatními nerozeznal jejich pach. Nebylo to nutné. Vždycky si myslel, že Grady vypadá jako sedlák i přes ten svůj černý kabát a stříbrný mečík na límci, jenže ne teď. V sedle seděl nehybně jako socha a ponuře si prohlížel stráže; muž, jenž se rozhoduje, kde má seknout nejdřív. A podruhé i potřetí, kolikrát bude třeba. Aramovi vlál jedovatě zelený cikánský plášť ve větru, když tahal za otěže. Meč nosil na zádech – a tvář měl jako mapu vzrušení, až z toho Perrinovi pokleslo srdce. V Masemovi se Aram setkal s mužem, jenž dal svůj život, srdce i duši Draku Znovuzrozenému. Podle Aramova názoru stál Drak Znovuzrozený těsně za Perrinem a Faile.

Neprokázal jsi tomu chlapci vůbec žádnou laskavost , řekl Perrinovi Elyas. Pomohl jsi mu vzdát se toho, čemu věřil, a teď může věřit pouze v tebe a ten meč. A to nestačí nikomu . Elyas Arama znal, když byl chlapec ještě cikánem, než se chopil meče.

A ta kaše mohla být pro někoho otrávená.

Strážní sice na Perrina pohlíželi s údivem, ale neuhnuli, aby mu udělali místo, dokud někdo nezakřičel z okna domu. Potom ustoupili, aby jezdci mohli projet. Dostat se k prorokovi nebylo nijak snadné bez jeho svolení. Odjet bez jeho svolení bylo naprosto nemožné.