Robert Jordan - Srdce zimy

„Byl bych moc rád, kdybys nikdy nezačala číst ty Felovy knížky,“ zabručel kysele a vyškrábal se do sedla. Hlava se mu zatočila jen maloučko. „Vypátrala jsi toho až moc. Dokážu teď před tebou udržet aspoň něco v tajnosti?“

„To jsi nikdy nedokázal, tupá hlavo,“ zasmála se a pak si oponovala: „A co máš vlastně v plánu? Teda kromě zabití Dashivy a ostatních? Mám právo to vědět, když mám jet s tebou.“ Jako by ona netrvala na tom, že s ním pojede.

„Hodlám očistit mužskou polovinu pravého zdroje,“ pověděl jí bezvýrazně. Důležité prohlášení. Velkolepý plán, víc než velkolepý. Vznešený, řekla by většina lidí. Podle toho, jak se Min tvářila, mohl klidně tvrdit, že si hodlá vyjít na odpolední procházku. Ona se na něj jen dívala, ruce položené na sedlové hrušce, a čekala, až bude pokračovat.

„Nevím, jak dlouho to bude trvat, a jak jednou začnu, tak nejspíš každý na tisíc mil okolo, kdo dokáže usměrňovat, zjistí, že se něco děje. Pochybuju, že dokážu přestat, jestli se Dashiva a ostatní nebo nějací Zaprodanci najedou objeví, aby zjistili, co se děje. Se Zaprodanci nic nezmůžu, ale ostatní s trochou štěstí vyřídím.“

Snad mu to, že je ta’veren , poskytne výhodu, kterou tak zoufale potřeboval.

„Spolíhej na štěstí a Corlan Dashiva nebo Zaprodanci si tě dají k snídani,“ pronesla a pobídla koně z palouku. „Třeba mě napadne něco lepšího. Tak pojeď. V tý krčmě je teplo. Doufám, že nám dají něco teplýho k jídlu, než odjedeme.“

Rand za ní nevěřícně zíral. Člověk by si myslel, že pro ni je pět odpadlých asha’manů, nemluvě o Zaprodancích, menší potíž než bolavý zub. Pobídl šimla do běhu, až mu od kopyt odletoval sníh, dojel ji a pak pokračovali mlčky. Stále před ní měl několik tajemství, například tu nevolnost, jež se ho zmocňovala, když usměrňoval. To byl skutečný důvod, proč musel nejdřív vyřídit Dashivu a ostatní. Poskytne mu to čas vyrovnat se s nevolností. Pokud to bude možné. Pokud ne, tak si nebyl jistý, že i dva ter’angrialy , které si vezl na sedle, mu budou k něčemu dobré.

Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce za sebou vzpomínky, které se stanou pověstmi. Pověsti vyblednou do mýtů a dokonce i ty jsou dávno zapomenuty, když věk, který ji zrodil, opět nastane. V jednom věku, některými nazývaném třetím věkem, který má přijít, věkem dávno minulým, se nad Arythským oceánem zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá začátky ani konce. Ale byl to nějaký začátek.

Na východ ten vítr vál, nad chladnými, šedozelenými vlnami, směrem k Tarabonu, kde se již vykládaly lodě, a další kotvily na míle podél pobřeží a čekaly, až přijdou na řadu u mola v přístavu Tanchiko. Přístav byl plný lodí, větších i menších, a čluny přepravovaly lidi a náklad na břeh, protože v celém přístavu nebylo volné jediné kotviště. Obyvatelé Tanchika byli ustrašení, když město padlo do rukou jeho nových pánů s jejich prapodivnými zvyky a podivnými tvory a ženami, které mohly usměrňovat, na vodítcích, a vyděsili se ještě víc, když dorazila tato flotila, děsivě veliká, a nezačala vykládat jen vojáky, ale také bystré kupce a řemeslníky s nástroji svého obchodu, a dokonce i rodiny s vozy plnými hospodářského náčiní a neznámých rostlin. Byl tu nový král i nová panarcha, kteří vydávali zákony, a i když král a panarcha složili slib věrnosti nějaké daleké císařovně, i když seanchanští šlechtici zabrali velice mnoho paláců a vyžadovali hlubší projevy úcty než kterýkoliv tarabonský pán či paní před nimi, život se pro většinu lidí příliš nezměnil, a pokud ano, tak spíš k lepšímu. Seanchanští urození se s obyčejnými lidmi příliš nestýkali a s divnými zvyky se dalo žít. Anarchie, která rozervala krajinu na kusy, už byla jen vzpomínkou, stejně jako hlad, který ji doprovázel. Vzbouřenci, bandité a Dračí spřísahanci, kteří zamořovali zemí, byli mrtví, zajatí či vyhnaní na sever na Almothskou planinu, tedy ti, kteří se nevzdali, a obchod opět kvetl. Hordy hladovějících uprchlíků, ucpávající ulice města, byly zpátky ve svých vesnicích a na svých statcích. A v Tanchiku zůstalo jen tolik nových lidí, kolik jich město snadno uživilo. Přes sníh se vojáci, kupci, řemeslníci a sedláci rozešli do vnitrozemí po tisících a desetitisících, ale ledový vítr Tanchiko uklidnil a po několika potížích bylo město více méně spokojené.

Vítr vál celé legue na východ, zesiloval a slábl, rozděloval se, ale neutichal, stále mířil na východ a trochu na jih, přes lesy a pláně sevřené krunýřem zimy, mezi stromy s hnědými větvemi a nad zahnědlou trávou, a konečně překonal místo, kudy kdysi vedla hranice mezi Tarabonem a Amadicií. Stále to byla hranice, ale jenom podle jména, hraniční kameny byly odstraněny a stráže pryč. Na jihovýchod vál ten vítr, kolem nejjižnějších výběžků pohoří Oparů, a překonal i vysoké hradby Amadoru. Porobeného Amadoru. Praporec na obrovské Pevnosti Světla pleskal ve větru a zlatý jestřáb, který na něm byl vyobrazen, jako by skutečně letěl s blesky v drápech. Jen málo domorodců opouštělo své domovy, pokud nemuselo, a těch pár spěchalo zamrzlými ulicemi, zabaleno v pláštích a se sklopenýma očima. Dívali se na zem nejen proto, aby neuklouzli na dláždění, ale také aby se vyhnuli pohledu na Seanchany, kteří občas projížděli kolem na zvířatech, která vypadala jako kočky s bronzovými šupinami, velké jako koně, nebo Taraboňany v oceli, strážící skupinky bývalých dětí Světla, nyní v řetězech a pracující jako zvířata, zapřažené do vozů, vyvážející z města výkaly. Po necelém měsíci a půl v seanchanském stádě lidé v hlavním městě Amadicie pociťovali studený vítr jako metlu, a ti, kteří neproklínali svůj osud, přemýšleli, jaké hříchy tímto splácejí.

Vítr zamířil na východ přes pustinu, kde bylo mnoho vesnic a statků vypáleno. Sníh pokrýval ohořelé trámy a opuštěné stodoly a zmírňoval tu scénu, třebaže k hladovění přidával ještě mrznutí. Meč, sekera a oštěp to tu již navštívily, a zůstaly, aby znovu zabíjely. Nakonec vítr zasténal v žalozpěvu nad neobezděnou Abilou. Nad strážními věžemi tu nevlály žádné prapory, protože tu právě dlel prorok pána Draka a prorok kromě svého jména nepotřeboval žádný praporec. V Abile se lidé třásli víc před jménem proroka než před větrem. Jinde se lidé před jeho jménem třásli také.

Z kupeckého domu, kde přebýval Masema, vyšel Perrin a vítr zachytil jeho kožišinou lemovaný plášť, zatímco si natahoval rukavice. Polední slunce nehřálo a byla hrozná zima. Perrin udržoval hladkou tvář, ale na to, aby mu byla zima, byl až příliš rozzlobený. Nepopadnout do ruky sekeru byla námaha. Masema – nehodlal tomu muži říkat prorok, alespoň ne v duchu! – Masema byl nejspíš hlupák a rozhodně byl šílený. Mocný hlupák, mocnější než většina králů, a navíc blázen.

Jeho stráže vyplnily ulici a postávaly i za rohy domů, vyzáblí chlapíci v nakradeném hedvábí, holobradí učedníci v potrhaných kabátech, kdysi tlustí kupci ve zbytcích skvělého sukna. Od úst jim stoupala pára a někteří se bez pláště třásli, ale každý svíral oštěp či kuši s nasazenou šipkou. Přesto žádný nevypadal navenek nepřátelsky. Věděli, že se prohlásil za prorokova známého, a civěli na něj, jako by čekali, že se vznese do vzduchu a odletí. Nebo aspoň začne dělat salta. Mezi pachy oddělil kouř ze dřeva. Muži na ulici byli cítit starým potem a nemytými těly, dychtivostí a strachem. A podivnou horečkou, kterou si doposud neuvědomil, odrazem Masemova šílenství. Ať už byli nepřátelští či ne, na Masemův pokyn by ho, i kohokoliv jiného, bez váhání zabili. Na jeho pokyn by vyvraždili celý národ. Jak tak větřil, cítil chlad větší než celá zima. Byl víc než kdy jindy rád, že odmítl vzít Faile s sebou.