Robert Jordan - Srdce zimy

Bez čekání na odpověď spěchal před Gaula a zastavil ho, když mu položil ruku na prsa. Gaul z nějakého důvodu mhouřil zelené oči. Sulin a ostatní Děvy za ním se postavily na špičky.

„Najděte ji pro mě, Gaule,“ požádal Perrin. „Prosím, zjistěte, kdo ji unesl. Jestli někdo dokáže vystopovat Aiela, jste to vy.“

Napětí Gaulovi zmizelo z očí stejně náhle, jako se tam objevilo, a Děvy se rovněž uvolnily. Tedy pokud se Aielové mohli uvolnit. Bylo to zvláštní. Přece si nemohli myslet, že by jim to dával za vinu.

„Všichni se jednou probudíme ze sna,“ poznamenal Gaul mírně, „ale pokud ještě sní, najdeme ji. Jestli ji ale unesli Aielové, musíme jít. Půjdou rychle. I v... tomhle.“ Vložil do toho značnou nechuť a vykopl spršku sněhu.

Perrin kývl a chvatně ustoupil, aby mohli Aielové odklusat. Pochyboval, že tohle tempo udrží dlouho, ale byl si jistý, že to bude déle, než by to dokázal kdokoliv jiný. Když ho Děvy míjely, každá si přitiskla prsty přes závoj na rty a pak se dotkla jeho ramene. Sulin, hned za Gaulem, na něj kývla, žádná však neřekla ani slovo. Faile by věděla, co ten přenesený polibek znamená.

Když ho minula poslední Děva, uvědomil si, že na jejich odchodu je ještě něco divného. Nechaly Gaula v čele. Normálně by do něj vrazily oštěp, než by mu to dovolily. Proč...? Možná... Chiad a Bain byly s Faile. Na Bain Gaulovi ani zbla nezáleželo, ale Chiad byla něco zhola jiného. Děvy by rozhodně nepovzbuzovaly Gaulovy naděje, že se Chiad vzdá oštěpu a vezme si ho – cokoliv jen to ne! – ale možná to bylo ono.

Perrin znechuceně zabručel. Chiad a Bain a kdo ještě? I když byl strachy o Faile bez sebe, měl se zeptat aspoň na tohle. Jestli ji má získat zpět, bude muset ten strach udusit a dívat se . Ale bylo to jako pokoušet se uškrtit strom.

Na plochém vršku zavládla činnost. Někdo už odvedl Loudu pryč a dvouříčtí muži odcházeli z kruhu, spěchali do tábora u potoka a pokřikovali na sebe, co by byli udělali s těmi kopiníky, pokud by byli zaútočili. Občas se někdo zeptal na Faile, jestli někdo neví, zda je urozená paní v pořádku, a jestli se po ní půjdou podívat, ale ostatní ho honem umlčeli a ustaraně pokukovali po Perrinovi. Uprostřed všeho toho shonu se gai’šainové klidně věnovali své práci. Pokud by nedostali jiný rozkaz, dělali by totéž i uprostřed bitvy a nezvedli by ruku, aby někomu pomohli či mu bránili. Moudré se všechny slezly do stanu se Seonid a Masuri a nejenomže spustily chlopně, ale ještě je pevně zavázaly. Nechtěly být rušeny. Určitě budou probírat Masemu. Nejspíš se radily, jak ho zabít, aby on ani Rand nezjistili, že to udělaly.

Perrin se podrážděně udeřil pěstí do dlaně. Do této chvíle po Masemovi ani nevzdechl. Ten muž měl přijít před setměním s čestnou gardou čítající sto mužů. S trochou štěstí se do té doby vrátí mayenerští zvědové a Elyas a ostatní brzy po nich.

„Můj pane Perrine?“ ozval se za ním Grady. Perrin se otočil. Oba asha’mani stáli před svými koňmi a nejistě si pohrávali s otěžemi. Grady se nadechl a pokračoval. Neald jen přikyvoval na souhlas. „My dva bychom s cestováním mohli prohlídnout velký kus země. A pokud najdeme tu bandu, co ji unesla, no, pochybuju, že by i pár set Aielů zabránilo dvěma asha’manům dostat ji zpátky.“

Perrin otevřel ústa, aby mu řekl, že mají okamžitě začít, a pak je zase zavřel. Grady byl sedlák, pravda, ale ne lovec nebo zálesák. Možná nepoznali stopu od dubu, ale pokud by nějakou našli, nejspíš by nevěděli, kterým směrem vede. Samozřejmě mohl jít s nimi. Nebyl tak dobrý jako Jondyn, ale... Mohl by jít a nechat Dannila, ať to s Argandou vyřídí on. A s Masemou rovněž. Nemluvě o piklech moudrých.

„Jděte se sbalit,“ přikázal tiše. Kde je Balwer? Nebyl nikde vidět. Nebylo moc pravděpodobné, že by za Faile vyrazil také on . „Možná vás budeme potřebovat tady.“

Grady překvapeně zamrkal a Nealdovi spadla brada.

Perrin jim nedal příležitost se hádat. Vyrazil k nízkému, zašněrovanému stanu. Zvenčí se rozvázat nedal. Když moudré chtěly, aby je nikdo nerušil, chtěly, aby je nerušili ani kmenoví náčelníci či kdokoliv jiný. Včetně mokřiňana obtíženého titulem urozeného pána z Dvouříčí. Vytáhl od pasu nůž a začal tkanice přeřezávat, ale než dostal nůž do škvíry, chlopně se zatřásly, jako by je někdo rozvazoval zevnitř. Narovnal se tedy a čekal.

Stan se otevřel a ven vyklouzla Nevarin. Loktuši měla ovázanou kolem pasu, avšak kromě páry, která jí stoupala od úst, na ní zima nebyla nijak vidět. Zelenýma očima zalétla k noži, jejž držel, a s chřestěním náramků se rozkročila s rukama v bok. Byla vyzáblá, dlouhé pískové vlasy jí držel tmavý šátek, a byla o dlaň vyšší než Nyneiva, ale právě ji mu vždycky připomínala. Stála tam a zahrazovala mu cestu do stanu.

„Jsi drzý, Perrine Aybaro.“ Mluvila klidně, ale on z ní měl dojem, že mu chce dát pár pohlavků. Jako Nyneiva. „I když to je za daných okolností celkem pochopitelné. Co chceš?“

„Jak...?“ Musel se odmlčet, aby mohl polknout. „Jak s ní budou zacházet?“

„To já nevím, Perrine Aybaro.“ Netvářila se sebeméně soucitně. Aielové v tom mohli dávat lekce i Aes Sedai. „Chytat mokřinské zajatce je proti všem zvyklostem, výjimkou jsou Zabijáci stromů, i když i to se změnilo. Stejně tak nemáme ve zvyku zbytečné zabíjení. Ale mnoho odmítlo přijmout pravdu, kterou Car’a’carn vyjevil. Některé posedla bezútěšnost a oni odhodili oštěpy, ale mohli je zase zvednout. Jiní prostě odešli, aby žili tak, jak je podle nich správné. Nevím, jaké zvyky mohou zachovávat ti, kteří opustili své klany a kmeny.“

„Světlo, ženská, musíš něco vědět! Určitě můžeš aspoň hádat –“

„Nebuď iracionální,“ vyjela na něj ostře. „Muži to v takové situaci dělají často, jenže my tě potřebujeme. Myslím, že by tvému vztahu k ostatním mokřiňanům neprospělo, kdybychom tě musely svázat, dokud se neuklidníš. Jdi do svého stanu. Jestli nedokážeš ovládat své myšlenky, pij, až nebudeš moct myslet. A neobtěžuj nás, když se radíme.“ Vrátila se do stanu a vchod se zavřel.

Perrin se na stan díval a palcem hladil nůž, pak ho ale vrátil do pochvy. Mohly by udělat to, čím mu Nevarin vyhrožovala, kdyby se dral dál. A nemohly mu povědět nic z toho, co chtěl slyšet. Nemyslel si, že by před ním v takové chvíli měly tajnosti. Alespoň ne ohledně Faile.

Většina Dvouříčských odešla a na kopci zavládl klid. Zbytek mužů stále sledoval ghealdanský tábor dole. Muži podupávali, jak jim bylo zima, ale nemluvili spolu. Pobíhající gai’šainové nevydali ani hlásku. Části ghealdanského a mayenerského tábora zakrývaly stromy, ale Perrin viděl, že v obou se nakládají vozy. Přesto nechal muže na stráži. Arganda se ho možná pokouší ukolébat. Muž, který byl takhle cítit, mohl být... iracionální , dokončil suše.

Na kopci už neměl co dělat, a tak se vydal ke svému stanu. Stanu, kde bydlel s Faile. Cestou klopýtal, sníh mu překážel v cestě. Plášť si držel u těla, aby se mu neplácal ve větru. Žádné teplo nebylo.

Dvouříčský tábor se hemžil činností. Vozy stále stály v kruhu a lidé z Dobrainova panství v Cairhienu je nakládali a ostatní sedlali koně. V tak hlubokém sněhu byla kola k ničemu, a tak je přivazovali na povozy a nahrazovali širokými sanicemi ze dřeva. Většina lidí vypadala větší než ve skutečnosti, jak byli navlečení proti chladu. Cairhieňané mu nevěnovali zvláštní pozornost, ale Dvouříčtí, kteří ho zahlédli, na něj civěli, dokud do nich někdo nestrčil, aby si šli po své práci. Perrin byl rád, že mu nikdo nevyjadřuje soucit, protože jinak by se mohl zlomit a rozplakat se.