Robert Jordan - Srdce zimy

No tak oni zabalili vězně kvůli zimě, co? No, nikdo nebyl v nebezpečí zmrznuti kromě Rolana a ostatních. Přesto mu dlužila malou laskavost. Jenom velmi malou laskavost, když vzala v úvahu okolnosti. Možná mu jenom uřízne uši. Pokud dostane příležitost obklopená tisíci Shaidů. Tisíci? Shaidů byly stovky tisíc a desítky tisíc z nich byli algai’d’siswai . Rozzuřeně bojovala se zoufalstvím. Unikne, všichni uniknou a ona si s sebou vezme Rolanovy uši!

„ Já donutím Rolana zaplatit, jak si zaslouží,“ zamumlala, když gai’šain opět plnil hrnek. Podezíravě se na ni podíval a ona honem pokračovala. „Jak říkáš, jsem mokřiňanka. Většina z nás je. My se neřídím ji’e’toh . Podle vašich zvyků bychom vůbec neměly být gai’šainkami , není to tak?“ Muž nehnul brvou. Uvědomila si, že je příliš brzy, že ještě nezná půdu, ale jak měla myšlenky ztuhlé ledem, neudržela jazyk za zuby. „Co když se Shaidové rozhodnou porušit další zvyky? Mohli by se rozhodnout, že tě nepustí, až přijde tvůj čas.“

„Shaidové porušují mnoho zvyklostí,“ sdělil jí klidně, „ale já ne. V bílé mi zbývá ještě půl roku. Do té doby budu sloužit, jak vyžaduje zvyk. Když už ti to tolik mluví, asi už máš dost čaje.“

Faile mu neohrabaně sebrala hrnek. Zvedl obočí a ona si jednou rukou rychle upravila pokrývku a celá zrudla. On tedy rozhodně věděl, že se dívá na ženu. Světlo, plácá jako slepý vůl! Musí myslet, soustředit se. Mozek byl jedinou zbraní, kterou měla. A v této chvíli připomínal kus zmrzlého sýra. Pila horký sladký čaj a přemýšlela o způsobu, jak by mohla využít to, že je mezi tisíci Shaidy. Nic ji ale nenapadalo. Vůbec nic.

„Co to tu máme?“ ptala se nějaká žena. Faile vzhlédla a na horký čaj rázem zapomněla.

Z vánice přišly dvě Aielanky s mnohem menší gai’šainkou , a ač zapadaly do půli lýtek do bílého koberce, rázovaly si to, jako kdyby tu žádný sníh nebyl. Tedy vyšší ženy, gai’šainka klopýtala, jak se s nimi snažila udržet krok, a jedna Aielanka jí držela ruku na rameni, aby zajistila, že se neopozdí. Všechny tři stály za pohled. Žena v bílém pokorně klopila hlavu a ruce měla strčené v širokých rukávech, jak se od gai’šainů očekávalo, ale šaty měla ze všech věcí z lesklého bílého hedvábí. Gai’šainové měli zakázané šperky, ale ona měla kolem pasu opasek ze zlata a ohnivých opálů a stejný obojek byl vidět pod kápí. Něco takového si mohla dovolit jen královna. Ale jakkoliv byla zvláštní, Faileinu pozornost upoutaly druhé dvě. Něco jí říkalo, že to jsou moudré. Na cokoliv jiného se tvářily moc nafoukaně. Tyto ženy byly zvyklé dávat rozkazy, které ostatní okamžitě plnili. Kromě toho však upoutávaly pozornost i tím, jak vypadaly. Ta, která strkala gai’šainku , měla přísné modré oči a tmavošedý šátek kolem hlavy a měla na výšku nejmíň sáh, jako většina Aielů. Druhá byla aspoň o půl dlaně vyšší než Perrin! Ale nebyla tlustá. Pískově žluté vlasy jí spadaly do pasu a držel jí je tmavý šátek. Hnědou loktuši měla přes ramena a rozhrnutou, aby jí byla vidět prsa lezoucí ze světlé halenky. Jak to, že v tomhle počasí nezmrzne? Všechny ty těžké náhrdelníky ze zlata a slonoviny musely být jako ledové obruče!

Když se zastavily před klečícími zajatkyněmi, první žena se zamračila na Shaidy, kteří je chytili, a volnou rukou je zahnala. Z nějakého důvodu dál držela gai’šainku za rameno. Tři Děvy se okamžitě otočily a spěchaly k davu Shaidů. Jeden z mužů také, avšak Rolan a ostatní si vyměnili pohledy, než se vydali za nimi. Možná to něco znamenalo, možná taky ne. Faile náhle věděla, jak se cítí topící, jenž se chytá i stébla.

„Máme tady další gai’šainy pro Sevannu,“ utrousila ta vysoká pobaveně. Mohla být i hezká, jenže vedle druhé moudré vypadala měkká. „Sevanna nebude spokojená, dokud z celého světa neudělá gai’šainy , Theravo. Ne že bych proti tomu něco měla,“ dodala se smíchem.

Druhá moudrá se nezasmála. Tvář měla jako z kamene. Hlas taky. „Sevanna už má příliš mnoho gai’šainů , Someryn. My máme příliš mnoho gai’šainů . Zpomalují nás do kroku, když bychom měli běžet.“ Železným pohledem přelétla klečící řadu.

Faile sebou trhla, když se podívala na ni, a honem zabořila obličej do hrnku. Theravu sice ještě nikdy neviděla, ale z toho pohledu poznala, co je to za ženu, dychtící zdrtit každou výzvu a schopnou vidět výzvu i v nedbalém pohledu. Dost špatné bylo, když to byla jen hlupačka na královském dvoře nebo někdo, koho potkáte na cestě, ale útěk by byl mnohem těžší, kdyby se o ni tahle baba začala zajímat osobně. Přesto ji sledovala koutkem oka. Bylo to jako pozorovat zmiji, lesknoucí se na slunci jen stopu od její nohy.

Jen pokorně , říkala si. Klečím tu pokorně a nemyslím na nic jiného než na čaj. Nemusíš se na mě dívat dvakrát, ty studená krávo . Doufala, že ostatní se řídí jejím příkladem.

Alliandre se jím neřídila. Snažila se zvednout na nateklé nohy a hned zase spadla na zem. Přesto klečela s hlavou hrdě zvednutou a červeně pruhovanou pokrývku si držela, jako by to byla jemná hedvábná šála přes nádhernou róbu. Bosé nohy a rozcuchané vlasy to poněkud kazily, ale stále to byla nadutost na piedestalu.

„Jsem Alliandre Maritha Kigarin, královna Ghealdanu,“ pravila nahlas jako královna oslovující otrhané vagabundy. „Bude moudré, když se mnou a s mými společnicemi budete zacházet slušně a potrestáte ty, kteří se k nám chovali tak hrubě. Můžete za nás získat velké výkupné, větší, než si umíte představit, a milost za své zločiny. Žádám pro sebe, svou lenní paní a její komornou slušné ubytování, dokud nebude dohoda uzavřena. A něco menšího pro ostatní, pokud jim nebudete ubližovat. Pokud ublížíte některé ze služebnic mé lenní paní, žádné výkupné nezaplatím.“

Faile by byla zaúpěla – ta pitomá ženská si snad myslí, že to jsou nějací obyčejní banditi – ale neměla na to čas.

„Je to pravda, Galino? Je to mokřinská královna, ano?“ Přijela sem další žena na vysokém vraníkovi. Faile si myslela, že musí být Aielanka, ale nebyla si jistá. Dalo se to těžko poznat, když seděla na koni, ale byla aspoň tak vysoká jako sama Faile, a to bylo jen málo žen, kromě Aielek, a rozhodně ne s tak zelenýma očima v osmahlém obličeji. A přesto... Ta široká tmavá sukně vypadala na první pohled jako aielská, ale byla rozdělená pro jízdu na koni a byla asi z hedvábí, stejně jako smetanová jupka, a pod lemem byly vidět ve třmenech červené botky. Dlouhé zlaté vlasy jí držel šátek z červeného brokátu a přes něj měla kroužek ze zlata a opálů. Oproti zlatu a vyřezávané slonovině moudrých jí vystouplé poprsí zakrývaly šňůry perel a náhrdelníky ze safírů, smaragdů a rubínů. Náramky měla skoro až k lokti a také z drahokamů. Aielové nenosili prsteny, ona však měla okroužkované všechny prsty. Místo tmavé loktuše měla jasně rudý plášť se zlatou výšivkou, podšitý bílou kožešinou. V sedle ale seděla neohrabaně jako Aiel. „A královnina,“ zarazila se na neznámém slově, „lenní paní? To znamená, že jí královna složila přísahu? To musí být opravdu mocná žena. Odpověz, Galino!“

Gai’šainka v hedvábí se schoulila a vrhla po ženě na koni podlézavý úsměv. „Skutečně mocná žena, když jí královna přísahala věrnost, Sevanno,“ souhlasila dychtivě. „O něčem takovém jsem ale nikdy neslyšela. Ale myslím, že je ta, za koho se vydává. Kdysi, před lety, jsem Alliandre viděla a z té holky, na kterou se pamatuju, mohla vyrůst tato žena. A byla korunovaná královnou Ghealdanu. Co ale dělá v Amadicii, to netuším. Bělokabátníci i Roedran by ji sebrali ve chvíli, kdy by –“