Robert Jordan - Srdce zimy

Faile s tím nechtěla nic mít, ale odmítnutí nepřicházelo v úvahu. Kdyby odmítla, žádná by nemusela přežít dnešní noc. Tím si byla jistá. Therava by nic neriskovala. Nemusely by se dožít ani večera. Tenhle sníh by tři mrtvoly rychle zakryl, a ona silně pochybovala, že by někdo v dohledu vůbec protestoval, kdyby se Therava rozhodla tu a tam někomu podříznout krk. Všichni se stejně soustředili na cestu sněhem. Možná by si toho ani nevšimli.

„Jestli to zjistí...“ Faile polkla. Ta žena je žádala, aby vylezly na drolící se útes. Ne, ona jim to přikazovala. Zabíjejí Aielové špehy? Nenapadlo ji se na to zeptat Chiad a Bain. „Ochráníš nás, moudrá?“

Žena s tvrdou tváří ji ocelovými prsty popadla za bradu, zastavila ji a zvedla na špičky. A stejně tvrdě se jí zadívala do očí. Faile vyschlo v ústech. Ten pohled sliboval bolest. „Jestliže to zjistí, gai’šainko , osobně vás připravím na vaření. Tak si dejte pozor, aby ne. Dneska v noci jí budete posluhovat ve stanu. Vy a stovka dalších, takže nebudete mít moc práce, aby vás to rozptylovalo od toho, co je důležité.“

Chvilku si je pozorně prohlížela a potom spokojeně kývla. Viděla tři měkké mokřiňanky, příliš slabé, aby neposlechly. Bez dalšího slova Faile pustila, otočila se a vzápětí ji i ostatní moudré spolkl sníh.

Nějakou dobu se mlčky plahočily sněhem. Faile už nemluvila o tom, jak bude některá utíkat sama, natož aby jim to přikazovala. Byla si jistá, že kdyby to udělala, ostatní by se zase vzepřely. Kromě toho, když teď poslechnou, Therava si bude myslet, že změnily názor, že je zadržel strach z ní. Faile druhé dvě ženy znala dost dobře, aby věděla, že raději zemřou, než by přiznaly, že je ta ženská děsí. Ji tedy Therava rozhodně děsila. A já bych si raději spolkla jazyk, než bych to přiznala nahlas , pomyslela si trpce.

„Zajímalo by mě, co myslela tím... vařením,“ ozvala se konečně Alliandre. „Slyšela jsem, že bělokabátničtí tazatelé občas vězně opékají nad ohněm.“ Maighdin si položila ruce na ramena a zachvěla se a Alliandre vyndala ruku z rukávu na dost dlouho, aby ji poplácala po rameni. „Neboj se. Jestli má Sevanna sto služebníků, možná se ani nedostaneme dost blízko, abychom něco slyšely. A můžeme se rozhodnout, co budeme hlásit, aby se to nedalo vystopovat zpátky k nám.“

Maighdin se hořce zasmála. „Vy si myslíte, že ještě máme malou šanci. Nemáme žádnou. Musíte se naučit, jaké to je, když nemáte na vybranou. Ta žena si nás nevybrala, protože máme kuráž .“ Skoro to vyplivla. „Vsadím se, že i všichni ostatní Sevannini služebníci dostali od Theravy stejnou lekci. Jestli vynecháme slůvko z toho, co jsme měly zaslechnout, můžete si být jisté, že ona to zjistí.“

„Můžeš mít pravdu,“ připustila Alliandre po chvíli. „Ale takhle už se mnou víckrát mluvit nebudeš, Maighdin. Ocitly jsme se v nepříjemné situaci, mírně řečeno, avšak ty si budeš pamatovat, kdo jsem.“

„Dokud neutečeme,“ odsekla Maighdin, „jsi Sevannina služka. A jestli na sebe nebudeš celou dobu myslet jako na služku, tak můžeš klidně vlézt na ten rožeň. A nechat místo i pro nás, protože nás na něj narazí taky.“

Alliandre nebyla v kapuci vidět tvář, ale s každým slovem byla ztuhlejší. Byla inteligentní a věděla, jak dělat, co je třeba, ale byla vzteklá jako každá královna, pokud se neovládala.

Faile promluvila dřív, než mohla vybuchnout. „Dokud se nám nepodaří uniknout, jsme všechny služky,“ prohlásila rázně. Světlo, poslední, co potřebovala, bylo, aby se ty dvě začaly hašteřit. „Ale ty se omluvíš, Maighdin. A to hned!“ Služka odvrátila hlavu a zamumlala cosi, co mohla být omluva. Faile to raději přešla. „A co se tebe týče, Alliandre, čekám, že budeš dobrá služka.“ Alliandre zafrkala, ale Faile si jí nevšímala. „Jestli máme mít naději na útěk, musíme dělat, co se nám řekne, tvrdě dřít a přitahovat co nejméně pozornosti.“ Jako by ji už nepřitáhly. „A řekneme Theravě pokaždé, když Sevanna kýchne. Nevím, co Sevanna udělá, jestli to zjistí, ale podle mě máme celkem slušnou představu o tom, co udělá Therava, jestli ji naštveme.“

To stačilo, aby zase zmlkly. Všechny měly docela dobrou představu o tom, co by Therava udělala, a zabití by z toho nemuselo být nejhorší.

Sníh pomalu přestával padat, ale tmavá oblaka stále zakrývala slunce. Faile usoudila, že musí být asi poledne, protože dostaly jídlo. Nikdo se nezastavil, ale stovky gai’šainů procházely sem a tam podél zástupu s koši a tlumoky plnými chleba a sušené hověziny a s měchy s vodou dost studenou, aby z ní bolely zuby. Zvláštní, neměla o moc větší hlad, než by po hodinách chůze ve sněhu mít měla. Věděla, že Perrin byl jednou léčen, a pak dva dny snědl, na co přišel. Možná to bylo proto, že neměla tak vážné zranění jako on. Všimla si, že Alliandre a Maighdin jedí stejně jako ona.

Léčení jí připomnělo Galinu a všechny otázky se srazily do jedné neuvěřitelné: proč? Proč by Aes Sedai – a ona musela být Aes Sedai – proč by se plazila před Sevannou a Theravou? Před kýmkoliv? Aes Sedai by jim mohla pomoci uniknout. Nebo taky ne. Mohla by je zradit, kdyby se jí to hodilo. Aes Sedai si dělaly, co chtěly, a člověk neměl jinou možnost než to přijmout, pokud nebyl Rand al’Thor. On ale byl ta’veren a navrch Drak Znovuzrozený. A ona byla žena s prozatím velmi omezenými možnostmi a ve značném nebezpečí. Nemluvě o nebezpečí hrozící těm, za něž byla zodpovědná. Uvítala by jakoukoli pomoc od kohokoli. Zatímco probírala Galinu ze všech možných úhlů, přestal vát vítr a znovu začalo sněžit. Sníh houstl, až neviděla dál než na deset kroků. Nemohla se rozhodnout, jestli té ženě může věřit.

Náhle si uvědomila, že ji pozoruje další bíle oděná žena, téměř zakrytá sněhem. Ale sněhu nebylo dost, aby zakryl ten široký opasek. Faile svým společnicím ukázala na Galinu.

Když Galina viděla, že si jí všimly, jen pomalu se k nim přidala. Stále se ve sněhu nepohybovala nijak půvabně, ale zřejmě byla zvyklá v něm chodit víc než ony. Teď na ní nebylo nic podlézavého. Kulatý obličej měla tvrdý a oči bystré. Ale stále otáčela hlavu a vrhala pohledy kolem sebe, aby viděla, kdo je ještě poblíž. Vypadala jako kočka předstírající, že je levhart. „Víte, kdo já jsem?“ chtěla vědět hlasem, který by ani na dva sáhy nikdo neslyšel. „Co jsem?“

„Zřejmě jsi Aes Sedai,“ pravila Faile opatrně. „Na druhou stranu jsi na Aes Sedai na velmi zvláštním místě.“ Ani Alliandre, ani Maighdin se netvářily sebeméně překvapeně. Očividně už viděly prsten s Velkým hadem, který Galina tak nervózně hladila.

Galině vyskočila ve tvářích barva a ona se snažila předstírat hněv. „To, co tu dělám, je velmi důležité pro Věž, dítě,“ procedila chladně mezi zuby. Z jejího výrazu bylo jasné, že má důvody, které by ony nepochopily. Ale pohledem se snažila proniknout sněhem. „Nesmím zklamat. Víc nepotřebujete vědět.“

„Musíme vědět, jestli ti můžeme důvěřovat,“ řekla klidně Alliandre. „Musela ses cvičit ve Věži, jinak bys neznala léčení, avšak ženy si vyslouží prsten, aniž by získaly šátek, a já nemůžu uvěřit, že jsi Aes Sedai.“ Faile zřejmě nebyla jediná, kdo o té ženě uvažoval.

Galina stiskla silné rty a zaťala ruku v pěst, buď aby Alliandre zahrozila, nebo aby ukázala prsten, či obojí. „Myslíš, že s tebou budou zacházet jinak, protože nosíš korunu? Protože jsi ji nosívala?“ Teď nebylo pochyb, že se zlobí. Zapomněla dávat pozor na špehy a hlas měla pěkně kyselý. Od úst jí létaly sliny. „Budeš Sevanně nosit víno a umývat jí záda jako ostatní. Její sluhové jsou všichni urození nebo bohatí kupci, nebo muži a ženy, kteří vědí, jak sloužit šlechtě. Každý den jich nechá pět svázat, aby povzbudila ostatní, takže jí všichni nosí zprávy v naději, že získají její milost. Když se pokusíte utéct poprvé, švihají vás přes chodidla, až nemůžete chodit, a pak vás svážou do kozelce jako kovářský hlavolam a vezou vás na voze, dokud se nepostavíte na nohy. Podruhé to bude horší a potřetí ještě víc. Je tady jeden chlapík, býval to bělokabátník. Pokusil se utéct devětkrát. Byl tvrdý, jenže když ho přivedli zpátky naposledy, brečel a prosil, ještě než ho začali svlékat k potrestání.“