Robert Jordan - Srdce zimy

„To stačí, Lino,“ zarazila ji Therava rázně a zaťala jí prsty do ramene. „Víš, jak nesnáším, když kecáš.“

Gai’šainka sebou trhla, jako by ji Aielanka udeřila, a zaťala zuby. Jak se kroutila, usmála se na Theravu ještě ubožeji než na Sevannu. Zalomila rukama a zablýsklo se zlato. A v očích se jí blýskal strach. V tmavých očích, rozhodně ne aielských. Therava si jí nevšímala. Pes byl přivolán k noze a poslechl. Pozornost cele upírala na Sevannu. Someryn se koutkem oka dívala po gai’šaince a opovržlivě křivila ret, ale založila si loktuši do pasu a taky se podívala na Sevannu. Aielové se moc netvářili, ale ona Sevannu očividně neměla ráda a zároveň se jí bála.

Faile také sledovala ženu na koni přes hrnek. Bylo to jako vidět Logaina nebo Mazrima Taima. Sevanna taky namalovala své jméno na oblohu ohněm a krví. Cairhien se bude léta vzpamatovávat z toho, co tam napáchala, a vlnky se šířily i do Andoru a Tearu. Perrin to dával za vinu muži jménem Couladin, jenže Faile o této ženě slyšela dost, aby věděla, kdo za tím vším stojí. A nikdo nepochyboval, že vraždění u Dumajských studní je Sevannina chyba. Perrin tam skoro umřel. Kvůli tomu u ní měla Sevanna osobní vroubek. Jestli dokáže rovnat tenhle, mohla by Rolanovi nechat jeho uši.

Rozmarně oblečená žena pobídla koně podél řady klečících žen a zelené oči měla studené jako Therava. Křupání sněhu pod kopyty koně náhle znělo příliš hlasitě. „Která z vás je ta komorná?“ Podivná otázka. Maighdin zaváhala, než vytáhla ruku zpod pokrývky. Sevanna zamyšleně kývla. „A ta... lenní paní?“

Faile to nechtěla říci, ale Sevanna by stejně zjistila, co chce vědět. Váhavě zvedla ruku. A třásla se nejen zimou. Therava ji pozorovala těm krutýma očima a dávala dobrý pozor. Na Sevannu i ty, kterých si všimla.

Jak si toho pohledu mohl někdo nevšímat, to Faile netušila, ale Sevanna jenom otočila vraníka zpátky. „Takhle nemůžou chodit,“ prohlásila po chvíli. „Nevím, proč by měly jezdit s dětmi. Vyléč je, Galino.“

Faile sebou trhla a málem upustila hrnek. Přistrčila ho ke ga’šainovi tak, aby to vypadalo, že tohle chtěla udělat už od začátku. Stejně byl prázdný. Zjizvený chlapík jí klidně dolil. Léčení? Přece nemohla myslet...

„Dobře,“ řekla Therava a strčila do gai’šainky . „Udělej to rychle, Liničko. Vím, že mě nechceš zklamat.“

Galina se vzpamatovala, aby neupadla, a klopýtala k zajatkyním. Místy zapadala po kolena do sněhu, ale chtěla splnit úkol. S vykulenýma očima a odporem smíseným s... mohla to být dychtivost? Rozhodně to byla ohavná kombinace.

Sevanna dokončila kruh a vrátila se Faile od zorného pole, kde zastavila koně před moudrými. Tiskla rty. Ledový vítr ji tahal za plášť, ale ona si toho nevšímala. „Právě jsem dostala zprávu, Theravo.“ Mluvila klidně, i když jí z očí létaly blesky. „Dneska v noci budeme tábořit s Jonine.“

„Pátý klan,“ doplnila Therava. Ona si také větru a sněhu nevšímala. „Pět, a sedmdesát osm jich zůstává rozptýlených ve větru. Dobře že nezapomínáš na svůj slib, že Shaidy sjednotíš, Sevanno. Nebudeme čekat věčně.“

Teď to nebyly blesky. Sevanna měla oči jako zelené sopky. „Já vždycky udělám, co řeknu, Theravo. Dobře si to pamatuj. A pamatuj, že mi radíš. Já mluvím za kmenového náčelníka.“

Otočila koně a kopla ho do žeber, aby nacválal k řece lidí a vozů, i když to by ve sněhu žádný kůň nedokázal. Vraník šel o něco rychleji, ale ne moc rychle. Therava a Someryn měly tváře jako masky, když se dívaly, jak kůň s jezdkyní mizí za bílou clonou.

Pro Faile to byl důležitý rozhovor. Poznala napětí jako u struny na harfě, když ho viděla, i vzájemnou nenávist. Tu slabinu by třeba mohla využít, kdyby přišla na to jak. A Shaidové tu nakonec nebyli všichni. I když jich tu bylo očividně dost. Došla k nim Galina a Faile na všechno ostatní zapomněla.

Galině se podařilo trochu se sebrat. Beze slova vzala Faileinu hlavu do dlaní. Ta možná zasupěla, nebyla si jistá. Svět se zatočil, když se zpola zvedla na nohy. Uplynuly hodiny nebo jen pár okamžiků. Bíle oděná žena couvla a Faile sebou praštila na břicho do pokrývek, kde funěla do drsné vlny. Nohy už ji nebolely, ale léčení s sebou vždy přinášelo hlad a ona od včerejší snídaně nic nejedla. Byla by zhltala mísy čehokoliv, co by alespoň trochu připomínalo jídlo. Už nebyla unavená, ale svaly měla jako vodu místo pudinku. Zvedla se na rukou, které se jí podlamovaly, a nejistě se zase zabalila do pokrývky. Byla ohromená též tím, co zahlédla na Galinině ruce těsně předtím, než ji Galina popadla a začala s léčením. Vděčně si od zjizveného muže nechala podat kouřící hrnek. Nebyla si jistá, jestli by ho udržela.

Galina nemarnila čas. Omámená Alliandre se právě pokoušela zvednout a pokrývka z ní sklouzla na zem, aniž by si toho všimla. Podlitiny zmizely. Maighdin stále ležela mezi pokrývkami a ruce i nohy jí trčely ven, jak se pokoušela trochu se sebrat. Chiad, s hlavou v Galininých rukou, vyskočila a rozhodila rukama a funěla jako po dlouhém běhu. Zažloutlá modřina na její tváři bledla. Když Galina přešla k Bain, Děva se složila jako podťatá, ale hned se zavrtěla.

Faile se věnovala čaji a přemýšlela o sto šest. Zlato na Galinině prstě byl prsten s Velkým hadem. Nebýt léčení, byla by ho považovala jenom za divný dárek, který jí někdo dal spolu s ostatními šperky. Galina byla Aes Sedai. Musela být. Ale co dělá Aes Sedai tady, v šatech gai’šainky? Nemluvě o tom, že byla ochotná lízat Sevanně ruku a Theravě líbat nohy! Aes Sedai!

Galina se zastavila nad Arrelou, která byla poslední na řadě, a supěla, jak musela tak rychle vyléčit tolik lidí, a podívala se po Theravě, jako kdyby čekala chválu. Obě moudré se vydaly zpátky k Shaidům, na ni se ani nepodívaly a o něčem spolu rozmlouvaly. Po chvíli se Aes Sedai zamračila, zvedla sukni a spěchala za nimi. Ale ohlížela se zpět. Faile měla dojem, že v tom pokračuje, i když už ji zakryl padající sníh.

Přišli další gai’šainové , desítky jich byly, obojího pohlaví, a jen jeden z nich byl Aiel, hubený zrzek s tenkou bílou jizvou od čela po bradu. Faile poznala malé, bledé Cairhieňany, a další podle ní museli být Amadičané či Altařané, vyšší a tmavší, a dokonce i Domanka s bronzovou pletí. Domanka a jedna další žena měly široké opasky ze zlatých řetízků a obojky z plochých článků. A jeden z mužů také! Šperky na gai’šainech vypadaly bezvýznamně, nebýt toho, že to bylo divné, zvlášť když přinášeli jídlo a šaty.

Někteří nesli košíky s bochníky chleba, žlutý sýr a sušené hovězí, a gai’šainové , kteří již byli tady, podávali čaj na zapití. Faile nebyla sama, kdo si cpal jídlo do úst plnými hrstmi, přičemž se chvatně oblékala a mnohem víc dbala na rychlost než na slušnost. Bílý hábit s kapuci a dvě tlusté spodničky vypadaly velice teple, hlavně že na ni nefoukalo, a navíc dostala silné vlněné punčochy a měkké aielské boty, jež se vázaly ke kolenům – dokonce i holínky byly vybělené! – ale díru v břiše jí nezaplnily. Maso bylo tvrdé jako podrážka a sýr jako kámen a chleba nebyl o moc měkčí, ale chutnaly skvěle! Úplně nad každým soustem slintala.

Žvýkajíc sýr, zavázala si tkanice u boty, vstala a uhladila si šaty. Když se natáhla pro další chleba, jedna žena ověšená zlatem, baculatá, obyčejná a unavená, vyndala z pytle na rameni další zlatý pás. Faile honem polkla a couvla. „To raději ne, děkuji.“ Měla nepříjemný pocit, že přejít šperky jako nedůležité byla chyba.