Robert Jordan - Srdce zimy

„Netuším proč, Toveine. Není zloduch, alespoň o nic větší než většina ostatních mužů. Mohlo by to být tak prosté.“ Gabrelle postavila na stůl talíř s křupavými rohlíky a další s čerstvým sýrem. „Nebo by to mohlo být kvůli tomu, že tohle pouto je jako strážcovské ve víc směrech, než si myslíme. Možná jenom nechce cítit, jak nás dvě popraví.“ Toveine zakručelo v žaludku, ale rohlík si vzala, jako by ho chtěla jen oždibovat.

„Myslím, že ‚tvrdý‘ je jen mírný výběr slov,“ pokračovala Gabrelle a sypala do čajníku čaj. „Viděla jsem, jak jsi sebou trhla. Přivést nás sem pro ně samozřejmě znamenalo spoustu nemalých potíží. Mít mezi sebou padesát jednu sestru, dokonce i s poutem... Musí se bát, že přijdeme na nějaký způsob, jak obejít jejich rozkazy, že objevíme nějakou skulinu, která jim unikla. Odpověď je nejspíš taková, že kdyby nás zabili, Věž by to rozběsnilo. Když jsme naživu a zajaté, dokonce i Elaida bude postupovat velice opatrně.“ Zasmála se, pobavilo ji to. „Tvůj výraz, Toveine. Myslíš, že jsem celou dobu strávila jenom přemýšlením o tom, jak Logaina pohladit?“

Toveine zavřela ústa a odložila nedotčený rohlík. Stejně byl studený a na pohmat tvrdý. Předpokládat, že hnědé jsou neznalé světa, ponořené do svých knih a studií a nic jiné je nezajímá, byla chyba. „Co ještě jsi viděla?“

Gabrelle, stále ještě se lžící v ruce, se posadila naproti Toveine a předklonila se. „Až bude ta jejich hradba hotová, možná bude silná, ale tohle místo je plné trhlin. Je tu frakce Mazrima Taima a Logainova frakce, i když oni je za frakce jako takové zřejmě nepovažují. A možná tu jsou i další, rozhodně tu jsou muži, kteří nevědí, že nějaké frakce existují. Padesát jedna sestra by s tím měla být schopna něco dokázat, dokonce i s poutem. Druhá otázka je, co s tím uděláme?“

„Druhá otázka?“ opáčila Toveine, ale druhá žena jenom čekala. „Jestli se nám podaří ty trhliny rozšířit,“ řekla nakonec, „rozeženeme do světa deset nebo padesát nebo sto tlup a všechny budou nebezpečnější než jakékoliv vojsko. Znovu je všechny pochytat by mohlo trvat celý život a rozervat svět na kusy jako nové Rozbití, když se navíc blíží Tarmon Gai’don. Totiž pokud ten al’Thorovic chlapík je skutečně Drak Znovuzrozený.“ Gabrelle otevřela ústa, ale Toveine ji mávnutím ruky zarazila. Nejspíš jím byl, ale teď na tom příliš nezáleželo. „Avšak jestli to neuděláme... I když potlačíme tu vzpouru a všechny sestry se vrátí do Věže a povoláme i všechny sestry na odpočinku, nevím, zda bychom všechny dohromady dokázaly toto místo zničit. Podle mě by při tom pokusu zemřela tak půlka Věže. Jaká je první otázka?"

Gabrelle se opřela a najednou se zatvářila unaveně. „Ano, není to snadné rozhodnutí. A každý den přivádějí další a další muže. Co jsme tu, tak jich bylo tak patnáct, dvacet.“

„Nehraj si se mnou, Gabrelle! Jaká je první otázka?“ Hnědá sestra se zatvářila přísně a upřeně na ni hleděla.

„Brzy ten šok odezní,“ řekla nakonec. „Co přijde pak? Pravomoc, kterou ti svěřila Elaida, je neplatná. Celá expedice je vyřízená. První otázka zní, je nás jedenapadesát sester jednotných, nebo budeme zase hnědé, červené, žluté, zelené a šedé? A chudák Ayako, jak ta musí litovat, že bílé trvaly na tom, aby tu měly zástupkyni. Lemai a Desandre mezi námi stojí nejvýš.“ Gabrelle mávla lžící. „Jediná naděje na to, že budeme držet pohromadě, je v tom, že se my dvě veřejně podvolíme Desandre. Musíme! Tím to aspoň začne. Doufám. Kdyby se nám podařilo přivést pár dalších, bude to začátek.“

Toveine se zhluboka nadechla a předstírala, že hledí do prázdna a uvažuje. Podvolit se sestře stojící výš nebylo samo o sobě nic těžkého. Adžah si vždycky udržovala tajemství a občas proti sobě trochu pletichařila, ale otevřený rozkol ve Věži ji děsil. Kromě toho se naučila pokořit se před panímámou Doweelovou. Napadlo ji, jak se té ženě asi líbí chudoba, když pracuje na statku pro paní ještě tvrdší, než byla sama.

„Já to dokážu,“ pravila nakonec. „Měly bychom mít plán, který Desandre a Lemai předložíme, jestli je máme přesvědčit.“ Ona již jeden měla, i když ho nehodlala nikomu předkládat. „Ehm, voda už vře, Gabrelle.“

Ta hloupá ženská se náhle usmála, vstala a běžela ke kamnům. Hnědé uměly vždycky lépe číst v knihách než v lidech. Než budou Logain, Taim a ostatní zničeni, pomohou Toveine Gazal svrhnout Elaidu.

Velké město Cairhien se rozkládalo mezi mohutnými hradbami na břehu řeky Alguenyi. Obloha byla jasná a bez mráčku, ale vál studený vítr a slunce svítilo na střechy pokryté sněhem a odráželo se od rampouchů, které ani trochu netály. Alguenya nebyla zamrzlá, ale v proudu se otáčely malé kry, narážející na lodě čekající, až na ně přijde řada u mol. Obchod zpomalila zima a válka a Drak Znovuzrozený, ale nikdy se úplně nezastavil, ne, dokud nezmizí státy. I přes zimu proudili ulicemi, vytesanými do terasovitých kopců města, vozy, káry a lidé. Tady se tomu říkalo Město.

Před Slunečním palácem s vysokými hranatými věžemi se sešel kolem dlouhé vstupní rampy dav. Kupci zabalení do vlněných látek a šlechtici v sametu se tu strkali s ušmudlanými dělníky a ještě špinavějšími uprchlíky. Nikdo se nestaral o to, kdo stojí vedle něj, a dokonce i zlodějíčci zapomněli na své řemeslo. Někteří lidé odcházeli, často přitom potřásali hlavami, ale jejich místa zaujímali další, mnozí si zvedali děti na ramena, aby lépe viděly na pobořené křídlo paláce, kde nádeníci odklízeli suť ze třetího poschodí. Po celém Cairhienu se ozývalo bušení kladiv a vrzání os, křik kramářů, stížnosti kupujících a mumlání kupců. Dav před Slunečním palácem mlčel.

Míli od paláce stál Rand u okna ve vznešeně pojmenované Cairhienské akademii a vyhlížel přes zamrzlé tabulky na dlážděný dvůr dole. Za časů Artuše Jestřábí křídlo existovaly školy zvané akademie, i dříve, střediska učení, kam přicházeli učenci ze všech koutů světa. Ta nafoukanost neznamenala žádný rozdíl, mohli to tu nazvat Stodolou, hlavně dokud tady dělali, co po nich chtěl. On měl důležitější starosti. Neudělal chybu, když se tak brzy vrátil do Cairhienu? Jenže musel uprchnout tak rychle, takže se na těch správných místech dozvědí, že skutečně uprchl. Příliš rychle, aby všechno připravil. Potřeboval položit jisté otázky a byly tu věci, které nemohl odložit. A Min chtěla další knížky pantáty Fela. Slyšel ji, jak si pro sebe mumlá, zatímco se probírala policemi, kam je uložili po Felově smrti. S odměnou za knihy a spisy, které ještě nevlastnila, akademická knihovna rychle přerůstala místnosti, jež jí mohly být v bývalém paláci urozeného pána Barthanese vyhrazeny. Alanna mu seděla v koutku hlavy a zřejmě trucovala. Bude vědět, že je ve Městě. Takhle blízko by s ním mohla mluvit přímo, zjistil by, kdyby se o to pokusila. Naštěstí teď Luis Therin mlčel. V poslední době působil ještě šílenějším dojmem než dřív.

Rukávem otřel kousek okenního skla. Měl na sobě zcela obyčejný tmavošedý kabát, vhodný pro muže bez peněz a bez ctižádosti. Něco takového by nikdo na Draku Znovuzrozeném nečekal. Hlava zlatohřívého draka se mu kovově leskla na hřbetě ruky. Tady to neznamenalo žádné nebezpečí. Když se naklonil, aby se podíval z okna, špičkou boty se lehce dotkl kožené mošny ležící na zemi.