Robert Jordan - Srdce zimy

„S některými z těch dvouříčských chlapů jsou potíže, Logaine,“ ozval se Vinchova a na hladké líce mu vystoupil rozzlobený ruměnec. „Říkal jsem chlapi, ale dva z nich nejsou než kluci, nejvýš čtrnáct! Nechtějí se přiznat.“ Jemu mohlo být tak o rok, o dva víc, ještě mu teklo mlíko po bradě. „Byl to zločin, přivést je sem.“

Logain zavrtěl hlavou. Nedalo se poznat, zda se zlobí, či lituje. „Slyšel jsem, že Bílá věž bere děvčata už kolem dvanácti. Dohlídni na ty Dvouříčské, pokud to půjde. Žádné rozmazlování, nebo se proti nim obrátí ostatní, ale snaž se jim zabránit, aby udělali nějakou pitomost. Pánu Drakovi by se nejspíš nelíbilo, kdybychom zabili příliš mnoho mužů z jeho domova.“

„Co já vím, tak je mu to zřejmě jedno,“ zamumlal Vinchova. Mluvil se silným murandským přízvukem, třebaže jeho zakroucené kníry jasně prozrazovaly, odkud pochází. Přes hřbety prstů si převaloval stříbrňák a zdálo se, že se na něj soustředí stejně jako na Logaina. „Slyšel jsem, že sám pán Drak řekl M’Haelovi, aby z toho Dvouříčí vytáhl každého muže, který dokáže usměrňovat, včetně mlíčňáků. S tím, kolik jich přivedl zpátky, se divím, že tam vůbec nějaký chlapi zůstali.“ Jeho vtípek se setkal se smíchem, ale Logainův vyrovnaný tón je uťal jako čepel.

„Ať už pán Drak nařídil cokoliv, doufám, že moje rozkazy byly jasné.“ Tentokrát všichni přikyvovali a pár mužů zamumlalo: „Ano, Logaine,“ a „Jak říkáš, Logaine.“

Toveine ihned přestala ohrnovat pysk. Nevědomí hňupové. Věž přijímala dívky pod patnáct let, pouze pokud již začaly usměrňovat. To ostatní však bylo zajímavé. Opět Dvouříčí. Všichni říkali, že al’Thor se ke své domovině obrátil zády, ale ona si nebyla tak jistá. Proč po ní Gabrelle tak kouká?

„Včera v noci,“ řekl Sandomere po chvíli, „jsem zjistil, že Mishraile dostává od M’Haela soukromé lekce.“ Spokojeně si pohladil špičatou bradku, jako by předložil drahocenný klenot.

Možná ano, jenže Toveine netušila jaký. Logain pomalu kývl. Ostatní si mlčky vyměnili pohledy a tváře jako by měli vytesané z kamene. Toveine je pozorovala a rozčileně si to přežvykovala. Příliš často to bylo takové, věci, jež nepovažovali za nutné vysvětlovat – nebo se toho báli? – a ona je nechápala. Neustále měla pocit, že tu jsou skryté klenoty, ale mimo její dosah.

Jakýsi rozložitý Cairhieňan, sahající Logainovi stěží po prsa, otevřel ústa, ale ať už chtěl něco dodat k té záležitosti s Mishrailem, ať už to byl kdokoliv, to nikdy nezjistila.

„Logaine!“ Ulicí se sem ozlomkrk hnal Welyn Kajima a rolničky na konečcích černých cůpků mu cinkaly. Další zasvěcený, muž ve středních letech, jenž se přespříliš usmíval, byl rovněž u toho, když ji Logain chytil. A spojil se s Jenare. Když se protlačil mezi ostatními, supěl a rozhodně se neusmíval.

„Logaine,“ funěl, „M’Hael se vrátil z Cairhienu a na desku v paláci přidal nové zběhy. Tomu nebudeš věřit!“ Bez dechu ten seznam vychrlil a ostatní do toho vykřikovali, takže Toveine zaslechla jen útržky.

„Zasvěcení už zběhli i dřív,“ odvětil Cairhieňan, když Kajima skončil, „ale nikdy ne hotový asha’man. A teď sedm najednou?“

„Jestli mi nevěříš,“ začal Kajima a rozkohoutěně se narovnal. V Arafelu býval úředníkem.

„My ti věříme,“ uklidňoval ho Genhald. „Ale Gedwyn a Torval byli M’Haelovi muži. Rochaid a Kisman taky. Proč by zbíhali? Dal jim všechno, co by mohl chtít i král.“

Kajima podrážděně vrtěl hlavou, až rolničky zazvonily. „Víte, že na seznamu nikdy nejsou důvody. Jenom jméma.“

„Ať si táhnou,“ zavrčel Kurin. „Akorát že my je teď musíme honit.“

„Já nechápu spíš ty ostatní,“ poznamenal Sandomere. „Byl jsem u Dumajských studní. Viděl jsem je, když si je pak pán Drak vybíral. Dashiva měl hlavu v oblacích, jako vždycky. Ale Flinn, Hopwil a Narishma? Nikdy jste neviděli spokojenější lidi. Byli jako jehňátka, co je pustili do sýpky s ječmenem.“

Jeden statný chlapík s již prošedivělými vlasy vyplivl: „No, já u Studní nebyl, ale šel jsem na jih proti Seanchanům.“ Mluvil s andorským přízvukem. „Možná se jehňatům řeznickej dvůr nelíbil tolik jako sýpka s ječmenem.“

Logain poslouchal, aniž by se k hovoru přidal, s rukama založenýma na prsou. Tvář měl nečitelnou jako masku. „Tobě dělá řezničina starosti, Canlere?“ zeptal se teď.

Andořan se zaškaredil a pokrčil rameny. „Asi tam dřív či později skončíme všichni, Logaine. Nemáme moc na vybranou, ale nemusí se mi to líbit.“

„Hlavně pokud tam budeš,“ utrousil Logain docela tiše. Hovořil ke Canlerovi, ale další přizvukovali. Logain se zadíval na Toveine a Gabrelle. Toveine se snažila vypadat, že neposlouchá, a honem si do paměti ukládala všechna jména. „Jděte dovnitř, do tepla,“ přikázal jim Logain. „Dejte si čaj, ať se zahřejete. Vrátím se, hned jak to půjde. Nedotýkejte se mých papírů.“ Odvedl muže směrem, odkud přiběhl Kajima.

Toveine vzteky skřípala zuby. Aspoň ho nebude muset následovat na cvičiště, kolem toho takzvaného Zrádcovského stromu, kde jako zkažené ovoce visely hlavy, a dívat se na muže, kteří se učí, jak ničit s jedinou silou, doufala však, že bude mít pro sebe další den, kdy se bude moci toulat po okolí a sbírat informace. Už muže slyšela mluvit o tom Taimově „paláci“ a doufala, že ho dnes najde a možná i zahlédne muže, jehož jméno bylo stejně černé jako Logainovo. Místo toho pokorně následovala druhou ženu do červených dveří. Nemělo smysl s tím bojovat.

Uvnitř se rozhlížela po pokoji, zatímco si Gabrelle věšela plášť na kolíček. Přesto, jak dům vypadal zvenčí, Toveine od Logaina čekala něco velkolepějšího. V kamenném krbu tu hořel oheň. Dlouhý, úzký stůl a židle s tyčovým opěradlem stály na holých prknech. Její pozornost upoutal psací stůl, jen o málo zdobnější než ostatní nábytek. Na něm byly na sobě naskládané krabice s dopisy a kožená pouzdra plná papírů. Svrběly ji prsty, ale věděla, že i kdyby se ke stolu posadila, nedokázala by se ani dotknout ničeho jiného než brku či kalamáře.

S povzdechem následovala Gabrelle do kuchyně, kde hřála železná kamínka a na nízkém příborníku pod oknem ležely špinavé talíře od snídaně. Gabrelle nalila vodu do konvice a postavila ji na kamna, potom z kredence vzala zeleně polévaný čajník a dřevěnou nádobku. Toveine si přehodila plášť přes opěradlo židle a posadila se ke stolu. Nechtěla čaj, pokud by nedostala i snídani, o niž přišla, ale věděla, že ho stejně vypije.

Ta hloupá hnědá klábosila dál, zatímco se věnovala domácím pracím jako spokojená hospodyňka. „Už jsem se hodně dozvěděla. Logain je jediný plnoprávný asha’man, který bydlí tady ve vesnici. Všichni ostatní bydlí v Taimově ‚paláci‘. Mají sluhy, jenomže Logain si najal manželku jednoho z mužů v učení, aby mu vařila a poklízela. Brzy tady bude a myslí si, že on dal slunce na oblohu, takže bychom před ní už neměly probírat nic důležitého. Našel tvou složku s papíry."

Toveine měla pocit, že jí hrdlo svírá ledová ruka. Snažila se to skrýt, ale Gabrelle ji upřeně pozorovala.

„Spálil ji, Toveine. Poté, co si přečetl obsah. Zřejmě si myslí, že nám prokázal laskavost.“

Ruka povolila a Toveine mohla opět dýchat. „Mezi mými papíry byl i Elaidin rozkaz.“ Odkašlala si. Elaidin rozkaz zkrotit každého muže, jehož tady najdou, a bez odkladu jej oběsit bez soudu v Tar Valonu, který vyžadoval věžový zákon. „Vynucovala tvrdé podmínky, a kdyby to tito muži zjistili, zareagovali by taky tvrdě.“ Přes teplo z kamen se zachvěla. Kvůli tomu jedinému papíru je mohli všechny utišit a oběsit. „Proč by nám prokazoval laskavosti?“