Robert Jordan - Srdce zimy

Náhle se ocitla uprostřed smečky psů, kteří vrčeli a snažili se ji kousnout do nohou. Poskakovala, otáčela se a kopala, ale oni na ni dál doráželi. Nejradši by ječela vzteky a rozčilením. Psi ji vždycky otravovali, a ona nemohla usměrnit ani vlásek, aby je zahnala. Jeden šedivý hafan ji chytil za sukni a táhl ji stranou. Všechno ostatní přehlušila panika. Jestli znovu upadne, roztrhají ji na kusy.

Jedna žena v hnědé sukni se na psa tahajícího Toveine za sukni s křikem rozpřáhla těžkým košem a zahnala ho. Další žena zasáhla strakatého hafana do žeber, až s vytím utekl. Toveine na ně užasle zírala a za svou nepozornost musela vytrhnout levou nohu z tlamy jiného psa za cenu kusu punčochy a kousku kůže. Přiběhly další ženy a zaháněly psy tím, co měly po ruce.

„Jen jdi, Aes Sedai,“ řekla jí hubená starší hospodyně a plácla skvrnitého psa proutkem. „Už tě nebudou obtěžovat. Já mám radši kočky, ale kočky teď manžela nějak nemůžou vystát. Tak jdi.“

Toveine svým zachránkyním ani nepoděkovala, okamžitě se rozběhla a horečnatě přemýšlela. Ty ženy to věděly. Jestli to věděla jedna, věděly to všechny. Ale žádné zprávy nedonesou, nepomůžou jí uprchnout, ne, když tu samy chtěly zůstat. Ne, když věděly, komu by pomáhaly. A tím to končilo.

Kousek od Logainova domu v jedné z několika užších bočních uliček zpomalila a honem spustila suknice. Před domem čekalo osm, deset mužů v černých kabátech, holobrádci, šediví dědci, muži nejrůznějšího věku. Po Logainovi však zatím nebylo ani vidu, ani slechu. Stále ho cítila, cílevědomého a nyní i soustředěného. Asi četl. Zbytek cesty došla důstojným krokem. Klidná a vyrovnaná, každým coulem Aes Sedai, bez ohledu na okolnosti. Skoro se jí podařilo zapomenout, jak zděšeně prchala před psy.

Dům ji překvapil pokaždé, když ho zahlédla. Ostatní stavení v ulici byla stejně velká a dvě dokonce větší. Byl to obyčejný dřevěný domek, dvouposchoďový, i když červeně natřené dveře, okenice a okenní rámy vypadaly poněkud neobvykle. Vnitřek zakrývaly obyčejné závěsy, ale sklo v oknech bylo tak špatné, že by skrz ně bylo stěží něco vidět, i kdyby byly závěsy roztažené. Ten dům mohl patřit ne příliš úspěšnému kramáři, těžko se hodil pro jednoho z nejznámějších žijících mužů.

Napadlo ji, co asi zdrželo Gabrelle. Druhá sestra spojená s Logainem dostala stejný příkaz a zatím tu pokaždé byla první. Gabrelle toužila studovat asha’many, jako by o nich chtěla napsat knihu. Možná i chtěla, hnědé by psaly o čemkoliv. Toveine druhou sestru zahnala z mysli. I když jestli se Gabrelle dostaví pozdě, třeba by mohla zjistit, jak se jí to podařilo. Prozatím měla ke studiu vlastní objekty.

Muži před červenými dveřmi si ji prohlíželi, neřekli však nic, nebavili se ani mezi sebou. Přesto tady nebylo žádné nepřátelství. Prostě čekali. Žádný neměl plášť, přesto jim od úst nestoupala pára. Všichni byli zasvěcení, se stříbrným mečíkem na límci.

Stejné to bylo každé ráno, kdy se tu takhle hlásila , třebaže tady nebývali stejní muži. Některé znala, tedy znala jejich jména a občas pár dalších ždibců. Evin Vinchova, hezounek, který byl u toho, když ji Logain zajal, se opíral o roh a pohrával si se šňůrou. Donalo Sandomere, pokud se tak skutečně jmenoval, s vrásčitým obličejem sedláka a naolejovanou bradkou zastřiženou do strohé špičky, se pokoušel o malátný postoj, o němž si myslel, že by se hodil ke šlechtici. Hranatý Taraboňan Androl Genhald měl ruce sepjaté za zády a vraštil husté obočí. Nosil zlatý pečetní prsten, ale ona ho považovala za tovaryše, který si oholil kníry a zahodil závoj. Mezar Kurin z Arad Domanu, s prošedivělými spánky, si hladil granát v levém uchu. On mohl být nějaký méně významný šlechtic. V hlavě již měla úhledný seznam jmen a tváří. Dřív nebo později je začnou honit, a pak bude každá informace, jež napomůže jejich identifikaci, užitečná.

Červené dveře se otevřely a muži se narovnali, ven však nevyšel Logain.

Toveine překvapeně zamrkala a pak upřela bezvýrazný pohled do zelených očí Gabrelle, aniž by se namáhala zakrýt znechucení. Díky tomu prokletému propojení s Logainem jí bylo jasné, co měl včera v noci za lubem – bála se, že nikdy neusne! – ale ani v nejtemnějších představách by nepodezírala Gabrelle! Několik mužů žaslo stejně jako Toveine, pár se jich pokoušelo zakrýt úsměv. Kurin se otevřeně zubil a palcem si hladil tenké kníry.

Tmavá žena neměla ani tolik studu, aby se začervenala. Trochu zvedla ten svůj pršák a potom si drze upravila tmavomodré šaty kolem boků, jako by oznamovala, že se právě oblékla. Přehodila si plášť přes ramena a cestou k Toveine si zavazovala tkanice, stejně vyrovnaná, jako by byla zpátky ve Věži.

Toveine ji popadla za ruku a odtáhla stranou od mužů. „Možná jsme zajatkyně, Gabrelle,“ šeptala drsně, „ale to není důvod se poddat. Zvlášť ne Ablarovu ohavnému chtíči!“ Druhá žena se netvářila ani zaraženě! Toveine cosi napadlo. No ovšem. „Copak...? Copak on ti to nařídil? “

Gabrelle se jí vytrhla a ohrnula nos. „Toveine, trvalo mi celé dva dny, než jsem se ‚poddala‘ jeho chtíči, jak ses vyjádřila. Považuju za štěstí, že trvalo jen čtyři přesvědčit ho, aby mě nechal. Vy červené to možná netušíte, ale muži moc rádi klevetí a povídají. Stačí ti jenom poslouchat, nebo to alespoň předstírat, a muž ti povypráví všechno o svém životě.“ Zamyšleně nakrčila čelo a přestala ohrnovat nos. „Ráda bych věděla, jestli je to stejné i pro obyčejné ženy.“

„Co jestli je stejné?“ zeptala se Toveine. Gabrelle ho špehuje? Nebo se jenom snaží získat další materiály pro svou knihu? Ale tohle bylo neuvěřitelné, dokonce i na hnědou! „O čem to tu mluvíš?“

Gabrelle se nepřestávala tvářit zadumaně. „Cítím se... bezmocná. Ach, byl něžný, ale dosud mě ještě nikdy nenapadlo, jak silné ruce může muž mít, a já nemohla usměrnit ani vlásek. On se... ujal vedení, i když to není tak docela pravda. Jen byl... silnější a já to věděla. Bylo to... podivně osvěžující.“

Toveine se otřásla. Gabrelle se musela zbláznit! Už jí to chtěla říci, když se objevil sám Logain a zavřel za sebou dveře. Byl vysoký, vyšší než ostatní přítomní muži, tmavé vlasy mu spadaly na široká ramena a rámovaly pyšnou tvář. Na vysokém límci měl stříbrný meč i toho směšného hada s nohama. Když se kolem něj muži shlukli, bleskl úsměvem po Gabrelle. A ta husa se na něj taky uculila. Toveine se znovu otřásla. Osvěžující. Ta ženská se opravdu zbláznila!

Stejně jako každé ráno, i nyní muži začali s hlášením. Toveine z nich většinou nepochopila hlavu ani patu , přesto poslouchala.

„Našel jsem dva, co se zřejmě zajímají o to nové léčení, co na tebe Nyneiva použila, Logaine,“ vykládal Genhald zamračeně, „ale jeden dokáže stěží léčit tak, jak to již známe, a ten druhý chce vědět víc, než mu dokážu říct.“

„Můžeš mu říct všechno, co vím já,“ opáčil Logain. „Paní z al’Mearů mi nevykládala, co dělá, a já zjistil jen pár útržků z toho, jak se bavily ostatní sestry. Jenom dál zasévejte semínka a budeme doufat, že něco vyroste. Víc dělat nemůžete.“ S Genhaldem přikyvovali i další muži.

Toveine si to zapsala do paměti. Nyneiva z al’Mearů. Po návratu do Věže to jméno slýchala často. Další uprchlá přijatá, další, již Elaida chtěla víc, než by odpovídalo touze po spravedlivém potrestání uprchlice. Navíc byla ze stejné vesnice jako al’Thor. A nějak ve spojení s Logainem. To by nakonec mohlo někam vést. Ale nový druh léčení? Používaný přijatou? Sice to bylo nepravděpodobné, skoro až na hranici nemožného, ona však již nemožné viděla, takže si to také zapamatovala. Všimla si, že i Gabrelle pozorně poslouchá. A také že ji koutkem oka pozoruje.