Robert Jordan - Srdce zimy

Saidar v místnosti se změnil, ale Elain neviděla jak, ani na to nemyslela. Světlo zhaslo, jako by byla zhasnuta lampa. Aviendžino objetí pominulo. Zvuky utichly. Poslední, co zaslechla, byl Monaellin hlas. „Znovu jste se narodily.“ Všechno zmizelo. Ona zmizela. Přestala existovat.

Cosi si začala uvědomovat. Nemyslela na sebe jako na sebe, nemyslela vůbec, ale vnímala. Zvuk. Čvachtání. Tlumené chroptění a hrčení. A rytmické bušení. To nade vše. Buch-buch. Buch-buch . Neznala spokojenost, ale byla spokojená. Buch-buch .

Čas. Neznala čas, ale přesto uplynuly věky. V ní se zrodil zvuk, zvuk, který byl jí. Buch-buch . Tentýž zvuk, tentýž rytmus jako ten první. A z jiného místa, blíž. Buch-buch . Další. Buch-buch . Tentýž zvuk, tentýž rytmus, jako její vlastní. Ne jiný. Byly stejné. Byly jeden. Buch-buch .

Vše vstupovalo do toho tepu, celý čas, který kdy byl. Dotkla se té druhé, která byla jí. Cítila. Buch-buch . Pohnula se, ona a ta druhá, která byla jí, ovíjely se kolem sebe, končetiny se proplétaly, odkulily se, ale vracely se zpátky k sobě. Buch-buch . Občas bylo světlo, světlo v té temnotě. Tlumené, až nebylo vidět, ale jasné pro každého, kdo nikdy nepoznal nic jiného než temnotu. Buch-buch . Otevřela oči a hleděla do očí té druhé, která byla jí, pak své zavřela, spokojená. Buch-buch .

Změna, náhlá, šokující pro někoho, kdo nikdy nepoznal změnu. Tlak. Buch-buch-buch-buch . Ten uklidňující tep se zrychlil. Křečovitý tlak. Znovu. Znovu. Stále silnější. Buch-buch-buch-buch! Buch-buch-buch-buch!

Najednou ta druhá, která byla jí – byla pryč. Byla sama. Neznala strach, jenže se bála, a byla sama. Buch-buch-buch-buch! Tlak! Větší než cokoliv předtím! Mačkalo ji to, drtilo. Kdyby věděla, jak křičet, kdyby jenom věděla, co to křik je, vřískala by, jak nejvíc by mohla.

A potom světlo, oslepující, plné vířivých vzorů. Měla váhu. Ještě nikdy necítila váhu. Řezavá bolest v břiše. Něco ji zašimralo na chodidle. Něco ji zašimralo na zádech. Nejdříve si neuvědomovala, že to kvílení pochází od ní. Chabě kopala, mávala končetinami, o nichž nevěděla, jak s nimi pohybovat. Cosi ji zvedlo a položilo na něco měkkého, ale pevnějšího, než co znala, kromě vzpomínek té druhé, která byla jí, té druhé, která byla pryč. Buch-buch. Buch-buch . Zvuk. Tentýž zvuk, tentýž rytmus. Ovládl ji pocit osamění, jejž nepoznala, ale byla tu i spokojenost.

Začaly se jí vracet vzpomínky, pomalu. Zvedla hlavu a hleděla Amys do tváře. Ano, Amys. Byla zpocená a unavená, ale usmívala se. A byla Elain. Ano, Elain z rodu Trakandů. Ale teď tu bylo něco víc. Ne jako pouto strážce, ale jistým způsobem podobné. Slabší, ale úchvatnější. Pomalu, nejistě otočila hlavu, aby se podívala na tu druhou, která byla jí, ležící také Amys na prsou. Aby se podívala na Aviendhu, která měla zpocené vlasy a tělo lesklé potem. A radostně se usmívala. Se smíchem i pláčem se objaly a držely se, jako by se už nikdy nechtěly pustit.

„Toto je moje dcera Aviendha,“ pravila Amys, „a toto je moje dcera Elain, zrozené tentýž den, v tutéž hodinu. Kéž vždy stráží jedna druhou, podporují jedna druhou, milují jedna druhou.“ Tiše, unaveně se zasmála. „A teď někdo přineste šaty, než mé nové dcery a já umrzneme.“

Elain v té chvíli bylo úplně jedno, jestli zmrzne. Visela na Aviendze se smíchem a v slzách. Našla svou sestru. Světlo, našla sestru!

Toveine Gazal probudil ruch a shon, kolem procházely ostatní ženy a některé spolu tiše hovořily. Ležíc na tvrdém, úzkém kavalci si lítostivě povzdechla. Ruce kolem Elaidina hrdla byly jenom příjemným snem. Tento maličký, plátnem obalený prostor byl skutečností. Spala špatně a cítila se prázdná a slabá. Navíc zaspala, takže nebude mít čas se nasnídat. Neochotně odhodila pokrývky. Budova byla malé skladiště se silnými zdmi a těžkými, nízkými krovy, teplo zde však nebylo. U úst se jí tvořila pára a svěží ranní vzduch pronikal spodničkou, ještě než spustila nohy na prkna na podlaze. Sice ji napadlo, že zůstane v posteli, ale měla své rozkazy. Kvůli Logainovu špinavému poutu nemohla neuposlechnout, jakkoliv si často přála právě tohle udělat.

Vždycky se na něj snažila myslet prostě jako na Ablara, nebo při nejhorším jako na pana Ablara, avšak v mysli jí vždycky vyskočil jenom Logain. To jméno neblaze proslavil. Logain, falešný Drak, který zničil vojska svého rodného Ghealdanu. Logain, jenž si prosekal cestu přes těch pár Altařanů a Muranďanů, kteří měli tolik odvahy, aby se ho pokusili zastavit, a nakonec ohrožoval samotný Lugard. Logain, jenž byl zkrocen a nějak znovu dokázal usměrňovat, jenž se odvážil upevnit své proklaté tkanivo saidínu na Toveine Gazal. Škoda že jí nenařídil, aby přestala myslet! Mohla toho chlapa cítit , vzadu ve své hlavě. Pořád byl tady.

Na chvíli pevně zavřela oči. Světlo! Statek panímámy Doweelové jí připadal jako Jáma smrti, léta vyhnanství a pokání bez možnosti úniku s výjimkou nemyslitelného, stát se štvaným odpadlíkem. Od jejího zajetí neuplynulo ani půl týdne a již věděla, jak se mýlila. Tohle byla Jáma smrti. A nebylo z ní úniku. Rozzlobeně pohodila hlavou a setřela si vlhkost z tváří. Ne! Unikne, nějak, i kdyby jen na tak dlouho, aby dostala do rukou Elaidin skutečný krk. Nějak.

Kromě kavalce tu byly jen tři další kusy nábytku, přesto tu neměla moc místa. Nožem rozbila led ve žlutě pruhovaném džbánu na stolku, nalila vodu s kousky ledu do bílého umyvadla a usměrnila, aby vodu ohřála, až z ní stoupala pára. Na tohle směla usměrňovat. Na to a nic víc. Bezmyšlenkovitě se opláchla, solí a sodou si vydrhla zuby a z malé dřevěné truhlice v nohách postele si vzala čistou spodničku a punčochy. Prsten nechala v truhle, zastrčený pod vším ostatním v malém sametovém váčku. Další rozkaz. Všechny své věci měla tady, kromě své složky s papíry. Tu naštěstí ztratila, když ji chytili. Šaty měla pověšené na věšáku, posledním kusu nábytku v místnosti. Jedny si vzala, aniž se pořádně podívala které, mechanicky si je oblékla a učesala se.

Když na sebe pořádně pohlédla do laciného zrcadla s bublinkami, pohyb kartáče se slonovinovým držadlem se zpomalil. Roztřeseně dýchala, když odložila kartáč vedle stejně zdobeného hřebene. Šaty, jež si vybrala, byly z jemného, ale teplého sukna, nezdobené a tak tmavě červené, až vypadaly skoro černé. Černé jako kabát asha’mana. Její pokřivený odraz opětoval její pohled. Rty se jí chvěly. Převléknout se by znamenalo, že se vzdává. Odhodlaně z věšáku strhla kuninou podšitý šedý plášť.

Když rozhrnula plátěný vchod, v dlouhé ústřední chodbičce mezi plátěnými pokoji již bylo asi dvacet sester. Některé si potichu povídaly, avšak zbylé se pohledu na ostatní vyhýbaly, i když patřily ke stejnému adžah. Byl tu cítit strach, ve většině tváří se však zračil stud. Akoure, statná šedá, se dívala na ruku, na níž obvykle nosívala prsten. Desandre, štíhlá žlutá, skrývala pravou ruku v podpaždí.

Když se Toveine objevila, tichý hovor ihned ustal. Několik žen se na ni otevřeně mračilo. Včetně Jenare a Lemai z jejího vlastního adžah! Desandre se vzpamatovala natolik, že se k ní obrátila zády. Během dvou dnů padla těm černokabátnickým obludám do rukou padesát jedna Aes Sedai, a padesát z nich to dávalo za vinu Toveine Gazal, jako kdyby Elaida a’Roihan s tou pohromou neměla nic společného. Nebýt Logainova zásahu, byly by se jí pomstily již první noci. Nijak ho nemilovala za to, že je zarazil a nechal Carniele vyléčit podlitiny od opasků a modřiny způsobené pěstmi a kopanci. Byla by raději, kdyby ji byly ubily k smrti, než by mu byla zavázaná.