Robert Jordan - Srdce zimy

Elain se podívala na Aviendhu, která stála na druhé straně místnosti. Nahá. Nervózně se na Elain usmála. Nervózně! Aviendha! Elain honem shodila plášť a taky se usmála. Nervózně, jak si uvědomila. Aviendha se zasmála a Elain po chvíli taky. Světlo, tady ale byla zima! A podlaha byla ještě studenější než vzduch!

Většinu moudrých v místnosti neznala, avšak jeden obličej ano. Amysin, s předčasně zbělelými vlasy a s rysy středního věku, díky čemuž vypadala trochu jako Aes Sedai. Musela cestovat z Cairhienu. Egwain učila chodící ve snu, aby jim oplatila jejich učení o Tel’aran’rhiodu . A aby splatila dluh, jak tvrdila, třebaže nikdy neřekla jaký.

„Doufala jsem, že tu bude i Melain,“ podotkla Elain. Měla Baelovu manželku ráda, byla to laskavá, velkorysá žena. Ne jako další dvě, které tady poznala, hubená Tamela s hranatou tváří a modrooká krasavice Viendre. Obě byly v jediné síle silnější než ona, silnější než kterákoliv sestra kromě Nyneivy. Na tom mezi Aiely nemělo záležet, ale ji nenapadal žádný jiný důvod, proč nad ní obě pořád ohrnovaly nos a koukaly se na ni svrchu.

Čekala, že se věcí ujme Amys – což zřejmě dělala vždycky – ale byla to malá Monaelle se žlutými vlasy s rudými záblesky, kdo se ujal vedení. Nebyla skutečně malá, ale v místnosti to byla jediná žena menší než Elain. A také nejslabší v jediné síle, stěží dost silná, aby si vysloužila šátek, pokud by byla šla do Tar Valonu. Třeba na tom u Aielů opravdu nezáleželo.

„Kdyby tu byla Melain,“ řekla Monaelle rázným, ale ne nepřátelským tónem, „tak by se děti, které nosí, staly součástí pouta mezi tebou a Aviendhou, pokud by se jich tkaniva dotkla. Tedy pokud by to přežila. Nenarození ještě nejsou dost silní. Otázka je, jste vy dvě?“ Ukázala na dvě místa kousek od sebe. „Vystupte doprostřed komnaty, vy obě.“

Poprvé si Elain uvědomila, že součástí celého obřadu má být saidar . Myslela si, že to má být jenom obřad, výměna slibů, snad i nějaká ta přísaha. Co se to tady děje? Nebylo to důležité, až na... Cestou k Monaelle se courala. „Můj strážce... Naše pouto... Ovlivní to nějak ji?“ Aviendha se postavila čelem k ní a zamračila se, když Elain zaváhala, ale při té otázce se polekaně otočila k Monaelle. Očividně to bylo něco, nač nepomyslela.

Malá moudrá zavrtěla hlavou. „Nikoho mimo tuto komnatu se vlákna nemůžou dotknout. Možná vycítí něco z toho, co vy obě, kvůli poutu mezi vámi, ale jen velmi málo.“ Aviendha si vydechla úlevou a Elain také.

„Nyní,“ pokračovala Monaelle, „Je třeba dodržet jisté formality. Tak jdeme na to. Nejsme klanoví náčelníci probírající nad oosquai vodní přísahy.“ Se smíchem a dalšími vtipy na adresu klanových náčelníků a silného aielského alkoholu utvořily ostatní ženy kruh kolem Aviendhy a Elain. Monaelle se půvabně usadila na podlahu a zkřížila nohy jen dva kroky od nahých žen. Smích přestal, začala mluvit vážně. „Sešly jsme se tu, poněvadž dvě ženy se chtějí stát prvními sestrami. Uvidíme, jestli jsou dost silné, a jsou-li, pomůžeme jim. Jsou zde jejich matky?“

Elain sebou trhla, ale vzápětí za ní stála Viendre. „Já tu stojím za matku Elain z rodu Trakandů, která tu nemůže být.“ Položila ruce Elain na ramena a tlačila ji dopředu, až klečela na studené podlaze před Aviendhou, a pak si klekla vedle Elain. „Nabízím svou dceru ke zkoušce.“

Za Aviendhou se objevila Tamela a donutila ji kleknout, až se téměř dotýkala Elain, a pak poklekla vedle ní. „Já tu stojím za matku Aviendhy, která tu nemůže být. Nabízím svou dceru ke zkoušce.“

Jindy by se Elain zasmála. Obě nebyly o moc starší než Aviendha a ona. Jindy. Ne teď. Stojící moudré se tvářily vážně. Prohlížely si je, jako by je zvažovaly a nebyly si jisté, co vidí.

„Kdo za ně přetrpí porodní bolesti?“ zeptala se Monaelle a vystoupila Amys.

S ní přicházely další dvě, ohnivá Shyanda, již Elain viděla s Melain, a prošedivělá žena, kterou neznala. Pomohly Amys svléknout se do naha. Amys, velice pyšná ve své nahotě, se otočila k Monaelle a plácla se přes ploché břicho. „Porodila jsem děti. Dávala jim pít,“ pravila a podebrala do dlaní svá prsa, jež vypadala, jako by nikdy nekojila. „Nabízím se.“

Monaelle důstojně kývla a Amys si klekla mezi Elain a Aviendhu a posadila se na paty. Shyanda a prošedivělá moudrá poklekly vedle ní a náhle všechny kromě Elain, Aviendhy a Amys obklopila záře saidaru .

Elain se zhluboka nadechla a viděla, že Aviendha udělala totéž. Jedinými zvuky kromě dýchání a slabého hromobití v dálce bylo cinkání náramků. Když Monaelle promluvila, byl to skoro šok.

„Obě uděláte, co se vám řekne. Jestli zakolísáte nebo se budete ptát, není vaše rozhodnutí dost silné. Pošlu vás pryč a bude to znamenat konec, navždy. Já se budu ptát a vy budete pravdivě odpovídat. Pokud odmítnete odpovědět, pošlu vás pryč. Jestli si kdokoliv zde bude myslet, že lžete, pošlu vás pryč. Pochopitelně můžete samy kdykoliv odejít. Což také bude znamenat konec. Tady žádné druhé příležitosti nejsou. Takže, co nejlepšího víte o ženě, kterou chcete za svou první sestru?“

Tuto otázku Elain zpola očekávala. Tohle byla jedna z věcí, o níž jí řekly, že si má promyslet. Vybrat jednu kladnou vlastnost mezi mnoha nebylo snadné, jenže ona měla odpověď připravenou. Když promluvila, náhle se mezi ní a Aviendhou propletly prameny saidaru a ona nevydala ani hlásku, a Aviendha také ne. Jedna část její mysli bez přemýšlení za tkanivo zatahala. I teď se snažila něco dozvědět. Když zavřela ústa, tkanivo zmizelo.

„Aviendha je tak sebevědomá, tak hrdá. Nezáleží jí na tom, co si ostatní myslí o tom, co dělá nebo jaká je,“ slyšela Elain vlastní hlas a také uslyšela Aviendhžina slova. „I když se Elain bojí tak, až má sucho v puse, její duch se neohne. Je udatnější než kdokoliv, koho jsem kdy poznala.“

Elain na přítelkyni jen zírala. Aviendha ji považuje za udatnou? Světlo, zbabělá není, ale udatná? Zvláštní, Aviendha zase nevěřícně civěla na ni .

„Odvaha je studna,“ šeptala Viendhre Elain do ucha, „u některých hluboká, u jiných mělká. Ať hluboká, či mělká, studny nakonec vyschnou, i když se později znovu naplní. Budeš čelit tomu, čemu čelit nedokážeš. Páteř se ti změní v rosol a tvoje vychvalovaná odvaha tě opustí, zůstaneš jen plakat v prachu. Ten den přijde.“ Mluvila, jako by tam chtěla být, aby to viděla. Elain krátce kývla. Věděla všechno o tom, jak se jí páteř mění v rosol. Zřejmě s tím bojovala každý den.

Tamela promlouvala k Aviendze stejně spokojeným hlasem jako Viendre. „Ji’e’toh tě váže jako ocelové obruče. Kvůli ji se děláš takovou, jakou tě chtějí mít, do posledního vlásku. Kvůli toh , bude-li to nutné, se ponížíš, budeš se plazit po břiše. Protože tobě až do morku kostí záleží na tom, co si o tobě každý myslí.“

Elain civěla s otevřenou pusou. To bylo drsné a nespravedlivé. Něco o ji’e’toh věděla, ale Aviendha taková nebyla. A přesto Aviendha přikyvovala, stejně jako ona předtím. Netrpělivě uznávala, co již sama věděla.

„Skvělé vlastnosti k pomilování u první sestry,“ pravila Monaelle a shrnula si loktuši k loktům, „ale co vám na ní připadá nejhorší?“