Robert Jordan - Srdce zimy

Elain se na prochladlých kolenou posunula a olízla si rty, než promluvila. Tohoto se děsila. Nešlo jenom o Monaellino varování. Aviendha říkala, že musí mluvit pravdu. Musí , poněvadž za co by pak celé sesterství stálo? Tkaniva jejich slova znova zadržela, než domluvily.

„Aviendha...“ ozval se Elainin hlas, váhavě. „Ona... ona si myslí, že násilí je odpověď na všechno. Občas nemyslí dál než ke svému noži. Občas je jako kluk, který nechce dospět!“

„Elain ví, že...“ začal Aviendžin hlas, pak se zadrhl a rychle pokračoval. „Ví, že je krásná, ví, jakou moc jí to dává nad muži. Občas odhaluje poprsí na veřejnosti a usmívá se, aby muži dělali, co chce.“

Elain jen zírala. Aviendha si o ní myslí tohle? Jako že je běhna? Aviendha se mračila a pootevřela ústa, ale Tamela ji přitlačila k zemi a promluvila.

„Myslíš, že muži s obdivem nekoukají na tvůj obličej?“ V hlase moudré se ozývalo ostří. A výraz měla tvrdý. „Nedívají se ti v potním stanu na prsa? Neobdivují tvé boky? Jsi krásná a víš to. Popři to, popři sebe! Těší tě, když se na tebe dívají, a usmíváš se na ně. Neusměješ se nikdy na muže, abys svým argumentům dodala váhu, ani se ho nedotkneš, abys ho odpoutala od slabostí svých argumentů? Uděláš to a nebudeš pro to o nic horší.“

Aviendha zrudla, ale Elain poslouchala Viendre. A snažila se nečervenat. „Je v tobě násilí. Popři to, a popřeš sebe. Nikdy ses nerozzuřila, neudeřila? Nikdy jsi neprolila krev? Nikdy jsi to nechtěla? Aniž bys zvážila , jiné možnosti? Aniž bys na to jen pomyslela? Dokud dýcháš, bude to tvou součástí.“ Elain pomyslela na Taima a na jiné chvíle a měla pocit, že jí tváře přímo hoří.

Tentokrát přišla víc než jedna odpověď.

„Paže ti zeslábnou,“ vykládala Aviendze Tamela. „Tvoje nohy ztratí rychlost. Mladší ti dokáže sebrat nůž z ruky. K čemu ti potom budou tvé schopnosti a divokost? Srdce a mysl, to jsou skutečné zbraně. Copak ses neučila používat oštěp v den, kdy jsi byla Děvou? Nebudeš-li teď brousit svou mysl a srdce, zestárneš a děti tě popletou. Klanoví náčelníci tě nechají sedět v koutku a hrát kolíbku, a když promluvíš, uslyší jen vítr. Vezmi si to k srdci, dokud můžeš.“

„Krása pomine,“ pokračovala Viendre k Elain. „S léty se ti svěsí prsa, svaly se uvolní, kůže povadne. Muži, kteří se usmívali, když spatřili tvůj obličej, k tobě budou mluvit, jako bys byla prostě jiný muž. Tvůj manžel tě možná bude stále vidět takovou, jaká jsi byla, když tě spatřil poprvé, ale žádný jiný muž o tobě nebude snít. Nebudeš už pak sama sebou? Tvé tělo je tvůj jediný šat. Tvé svaly se svraští, ale tebe dělá tvé srdce a mysl, a ty se nezmění, jen zesílí."

Elain zavrtěla hlavou. Nepopírala to. To ne. Jenže nikdy nepomyslela na stáří. Zvlášť ne od Věže. I k velmi staré Aes Sedai byla léta laskavá. Ale co když bude žít tak dlouho jako ženy z rodinky? To by znamenalo vzdát se toho, být Aes Sedai, ale co kdyby to udělala? Ženám z rodinky trvalo velmi dlouho, než se u nich objevily vrásky, ale objevily se. Co si to ta Aviendha myslí? Klečela tu a tvářila se... mrzutě.

„Jaká je nejdětinštější věc, kterou víte o ženě, již chcete za první sestru?“ tázala se Monaelle.

Tohle bylo mnohem snazší, ne tak ožehavé. Elain se při řeči dokonce usmála. Aviendha taky, mrzutost ji přešla. Tkaniva opět sebrala jejich slova a vypustila je zároveň, hlasy, v nichž se ozýval smích.

„Aviendha mi nedovolí, abych ji naučila plavat. Zkoušela jsem to. Nebojí se ničeho, jen vlézt do vody, které je víc než ve vaně.“

„Elain se cpe sladkostmi oběma rukama jako dítě, které se dostalo z dohledu matky. Jestli bude takhle pokračovat dál, bude tlustá jako prase, až zestárne.“

Elain sebou trhla. Ona se cpe? Cpe? Jen na chuť, tu a tam, víc si nevzala. Jen tu a tam. Tlustá? Proč se Aviendha mračí na ni . Odmítnout vstoupit do vody sahající výš než po kolena je dětinské.

Monaelle zakryla dlaní zakašlání, jenže Elain si myslela, že zakrývá smích. Některé ze stojících moudrých se rozesmály nahlas. Nad Aviendžinou hloupostí? Neb jejím... cpaním se?

Monaelle znovu nastolila důstojnost a upravila si sukně, rozložené na podlaze, ale v hlase se jí stále ozýval nádech veselí. „Nač nejvíc žárlíte u ženy, kterou chcete za první sestru?“

Elain by se při té otázce možná naježila i přesto, že se tu žádala pravda. Ale jakmile jí řekly, že si to má promyslet, pravda jí přímo vyskočila před očima, jenže ona našla něco menšího, méně trapného pro obě, co by mělo projít. Možná by to byla udělala. Ale Aviendha přišla s tím, jak se usmívá na muže a obnažuje prsa. Možná se usmívala, ale Aviendha chodila před zrudlými sluhy bez jediné nitky a zřejmě je dokonce ani neviděla! Takže ona se cpe sladkostmi, co? A bude tlustá? Do tkaniva pronesla hořkou pravdu a Aviendžiny rty se pohybovaly v zachmuřeném tichu, dokud ze sebe nedostala všechno, co chtěla.

„Aviendha se vyspala s mužem, jehož miluju. Já ne. Možná to nikdy nebudu moct udělat a mohla bych si kvůli tomu oči vyplakat!“

„Elain má lásku Randa al’Th... Randa . Mé srdce je prach, jak toužím, aby mě miloval, ale nevím, jestli to někdy udělá.“

Elain hleděla do Aviendžiny nečitelné tváře. Ona že na ni žárlí kvůli Randovi? Když se ten mužský vyhýbá Elain z rodu Trakandů, jako se ona vyhýbá svrabu? Neměla čas to dál promýšlet.

„Udeř ji otevřenou dlaní, jak nejsilněji můžeš,“ nakázala Tamela Aviendze a sundala ruce z jejích ramen.

Viendre Elain lehce stiskla. „Nebraň se.“ O ničem takovém jim nikdo neříkal! Aviendha by určitě ne –

Elain se s mrkáním zvedla z ledových dlaždic. Opatrně si sáhla na tvář a ucukla. Ten otisk dlaně bude nosit do večera. Ta ženská ji přece nemusela praštit tak tvrdě.

Všechny počkaly, dokud zase neklečela, pak se k ní Viendre naklonila. „Udeř ji otevřenou dlaní, jak nejsilněji můžeš.“

No, ona Aviendhu nehodlala srazit na zem. Ona neudělá – praštila Aviendhu ze všech sil, až ta klouzala po břiše a zastavila se teprve u Monaelle. Elain pálila dlaň skoro stejně silně jako tvář.

Aviendha se zpola zvedla, potřásla hlavou a pak se doškrábala zpátky. A Tamela řekla: „Udeř ji druhou rukou.“

Tentokrát Elain dojela až k Amys, v uších jí zvonilo a pálily ji obě tváře. A když se vrátila na kolena, když jí Viendre řekla, ať ji praští, vložila do facky celé tělo, až málem upadla na Aviendhu, když ta šla k zemi.

„Smíte odejít,“ řekla Monaelle.

Elain se na ni podívala. Aviendha, zpola klečící, ztuhla, jako by zkameněla.

„Jestli chcete,“ pokračovala Monaelle. „Muži obvykle odejdou, pokud ne dřív. Mnoho žen také. Ale jestli se stále ještě milujete, obejměte se.“

Elain se k Aviendze vrhla a ona k ní, až se málem srazily. Pevně se objímaly. Elain z očí kanuly slzy a uvědomila si, že Aviendha taky brečí. „Mrzí mě to,“ šeptala vehementně Elain. „Mrzí mě to, Aviendho.“

„Odpusť,“ šeptala jí Aviendha. „Odpusť mi.“

Monaelle teď nad nimi stála. „Znovu se na sebe budete zlobit, znovu pronesete drsná slova, ale vždycky si budete pamatovat, že jste ji už uhodily. A jenom z toho důvodu, že vám to bylo nařízeno. Ať tyto rány zastoupí všechny, které byste chtěly dát. Máte jedna k druhé toh, toh , které nemůžete splatit a nebudete se o to snažit, protože každá žena je vždycky dlužnicí své první sestry. Znovu se narodíte.“