Robert Jordan - Srdce zimy

Alivia a tři kruhy postačí na ochranu kopce, bude-li to třeba, to nejdůležitější však bylo přímo na jeho vrcholku. Draka Znovuzrozeného bylo zapotřebí ochránit za každou cenu. Tento úkol na sebe vzala Cadsuane sama, samozřejmě, ale zůstal tu i Merisin kruh. Cadsuane musela mít vlastní angrial , podle toho, kolik saidaru nabrala, víc než Elza a Merise dohromady. I to však bledlo ve srovnání s jedinou silou protékající Callandorem .

Elza se podívala na Draka Znovuzrozeného a zhluboka se nadechla. „Merise, vím, že bych se neměla ptát, ale smím spojit prameny?“

Čekala, že bude muset prosit, ale vyšší žena váhala jen chvilku, než jí předala vedení. A vzápětí Merise změkly rty, i když se jim nikdy nedalo říkat měkké. Elzu naplnil oheň, led a špína a ona se otřásla. Za každou cenu se musel Drak Znovuzrozený dožít Poslední bitvy. Za každou cenu.

Barmellin vezl vůz po zasněžené silnici do Tremonsienu a říkal si, jestli mu stará Maglin v Devíti Kruzích zaplatí, co chtěl za slivovici, již vezl na voze. Moc v to nedoufal, se stříbrem pěkně skrblila, tahle Maglin, slivovice nebyla kdovíjak dobrá a takhle pozdě v zimě by mohla chtít počkat do jara, aby dostala lepší. Náhle mu den připadal velmi jasný. Skoro jako v poledne v létě, místo jako v zimě po ránu. A nejdivnější bylo, že záře jako by vycházela z obrovské jámy u silnice, kde dělníci z města až do loňska kopali. Měla tam být nějaká obrovská socha, ale nikdy ho to nezajímalo natolik, aby se tam šel podívat.

Teď, skoro proti své vůli, zastavil kobylku a slezl. Sněhem se doploužil na kraj jámy. Byla padesát sáhů hluboká a desetkrát širší a on si musel zastínit oči oběma rukama před září, jež vycházela zdola. Mhouřil oči a nahlížel mezi prsty, takže rozeznal zářící kouli, připomínající druhé slunce. Náhle mu došlo, že to musí být jediná síla.

S přiškrceným výkřikem se odšoural sněhem zpátky k vozu, vyškrábal se na kozlík a plácl Nisu opratěmi, hned jak ji otočil zpátky ke svému statečku. Hodlal zůstat doma a všechnu slivovici vypít sám. Do poslední kapky.

Timna, zamyšleně se procházející, nevnímala ladem ležící pole pokrývající až na jeden všechny okolní kopce. Tremalking byl velký ostrov a takhle daleko od moře nebyla ve větru ani stopa po soli, ale jí dělali starosti Atha’an Miere. Odmítli vodní cestu, a přesto byla Timna jedním z průvodců vybraných k tomu, aby je chránili pokud možno i před nimi samými. To teď bylo těžké, když mezi nimi zavládl zmatek kvůli tomu jejich Coramoorovi. Na ostrově jich zůstalo jen pár. Dokonce i guvernéři, vždycky rozčilení, když museli být dál od moře, stejně jako Atha’an Miere, ho vypluli hledat na každém plavidle, jaké našli.

Její pozornost najednou upoutal jeden nezoraný kopec. Ze země vyčnívala velká kamenná ruka držící čirou kouli velkou jako dům. A ta koule zářila jako nádherné letní slunce.

Atha’an Miere se jí úplně vykouřili z hlavy. Timna sebrala plášť, posadila se na zem a usmála se při pomyšlení, že možná vidí naplnění věštby a konec iluze.

„Jestli jsi opravdu jedna z Vyvolených, tak ti budu sloužit,“ pravil vousatý muž před Cyndane pochybovačně, ona ho ale přestala poslouchat.

Cítila to. Tolik saidaru nataženého na jediném místě bylo jako maják, který dokázala ucítit a zaměřit každá žena na světě, jež uměla usměrňovat. Takže on si našel ženu, aby mohl využít i druhý přístupový klíč. Ona by se s ním byla postavila i Velikému pánu – samotnému Stvořiteli! Byla by se s ním podělila o moc, nechala by ho vládnout světu po svém boku. A on její láskou opovrhl, opovrhl jí!

Ten hňup drmolící vedle ní byl důležitým mužem ve věcech, na kterých záleželo tady a teď, ona však neměla čas zajistit jeho spolehlivost a bez ní ho tady nemohla nechat a drmolit, ne, když cítila, jak Moridin hladí cour’souvra držící její duši. Jako břitva tenký pramen vzduchu chlapíkovi přeřízl vousy, když mu usekával hlavu. Další pramen strčil jeho tělo zpátky, aby jí krev, tryskající mu z krku, nepotřísnila šaty. Než tělo či hlava dopadly na zem, spředla si ještě průchod. Maják, podle kterého se mohla zaměřit, jí kynul.

Vstoupila do lesnaté pahorkatiny se zbytky sněhu pod holými větvemi, ověšenými zahnědlými liánami, a uvažovala, kam ji ten maják přivedl. Nebylo to důležité. Ten maják zářil někde na jih od ní, bylo to dost saidaru , aby jedinou ranou zničil celý kontinent. Bude tu, on a ta žena, s níž se ji rozhodl zradit. Pečlivě natáhla z jediné síly, aby spředla síť pro jeho smrt.

Z bezmračné oblohy sjel blesk, jaký Cadsuane nikdy neviděla, ne klikaté čáry, avšak stříbromodrá kopí, která zasáhla kopec tam, kde stála, ale zasáhla jen převrácený štít, který setkala, a vybuchla s ohlušujícím řevem padesát loktů nad její hlavou. Dokonce i pod štítem vzduch zapraskal a jí se úplně zježily vlasy na hlavě. Bez pomoci angrialu , který vypadal jako maličký ťuhýk, visící jí z drdolu, by štít ani neudržela.

Na tenkém řetízku měla pověšeného dalšího zlatého ptáčka, vlaštovku, a řetízek držela v ruce. „Tam.“ Ukázala směrem, jímž jakoby ptáček letěl. Škoda že nepoznala, jak daleko někdo jedinou sílu usměrnil ani jestli to byl muž, či žena, ale směr bude muset stačit. Doufala, že nedojde k žádným... nehodám. Byli tam i její lidé. Jestli ale s útokem přišlo varování, nemohlo být pochyb.

Jakmile to slovo vypustila z úst, z lesa na severu vyletěla plamenná fontána a pak další a další, v klikaté lince mířící k severu. Callandor v Jaharových rukou zářil jako oheň. Z napětí v Elzině tváři a ze způsobu, jakým si mačkala suknice, bylo kupodivu jasné, že prameny usměrňuje ona.

Merise popadla chlapce za černou kštici a zatřepala mu hlavou. „Klidně, hezounku můj,“ zamumlala. „Jen klidně, můj milý siláku.“ On se na ni okouzlujícně usmál.

Cadsuane lehce zavrtěla hlavou. Pochopit vztah kterékoliv sestry k jejímu strážci bylo obtížné, zvlášť mezi zelenými, ale nedokázala si ani představit, co se děje mezi Merise a jejími chlapci.

Ona však soustředila pozornost na jiného kluka. Nyneiva se kymácela a sténala v extázi, jak jí proudilo zcela neuvěřitelné množství saidaru . Rand však seděl jako kámen a po tvářích se mu řinul pot. V očích měl prázdný výraz, připomínaly safíry. Uvědomoval si vůbec, co se děje kolem něj?

Volavka na řetízku se otočila.

„Tam,“ řekla Cadsuane a ukázala k troskám Shadar Logothu.

Rand už Nyneivu neviděl. Neviděl nic, necítil nic. Plul v mořích plamenů, škrábal se přes hroutící se hory ledu. Špína byla jako nesmírný oceán při přílivu a snažila se ho strhnout s sebou. Kdyby to přestal ovládat byť jenom na okamžíček, sebrala by všechno, co jej tvořilo, a odnesla by to korytem pryč. Stejně špatné, nebo možná horší, i přes vlny špíny proudící tím podivným květem, bylo, že se skvrna na mužské polovici pravého zdroje nezmenšovala. Byla jako olej na vodě, vrstva tak tenká, že si jí muž všiml, teprve když se dotkl povrchu, ale pokrývala celou rozlehlost mužské polovice a byla sama oceánem. Musel se udržet. Musel. Ale jak dlouho? Jak dlouho se mohl držet?

Kdyby dokázal odčinit, co al’Thor udělal s pravým zdrojem, říkal si Demandred, když vstupoval průchodem do Shadar Logothu, kdyby to odčinil prudce a naráz, mohlo by to druhého muže zabít nebo to v něm aspoň spálit schopnost usměrňovat. Jakmile si uvědomil, kde je přístupový klíč, došlo mu, co má al’Thor v plánu. Byl to skvělý plán, to mu rád přiznal, i když byl zároveň šíleně nebezpečný. Luis Therin byl rovněž skvělý plánovač, i když ne tak skvělý, jak si všichni mysleli. Zdaleka ne tak skvělý jako Demandred sám.