Robert Jordan - Srdce zimy

Proud saidínu v dálce za ním smýval usměrňování ostatních, ale cítil ostatní, kteří vládli jedinou silou. Kdesi došlo k boji a oni čtyři se zatím jen procházeli. Vlastně mu to ani moc nevadilo. Byl u Dumajských studní a bojoval se Seanchany a zjistil, že bitvy jsou mnohem větší legrace v knížkách než doopravdy. Vadilo mu ale, že nedostal vedení kruhu. Jaharovi ho nesvěřily taky, ale Eben usoudil, že se Merise baví tím, že Jahara nechává žonglovat s koláčem na nose. Damer ale vedení svého kruhu dostal. To, že byl o pár let starší – no, o víc než pár, byl starší než Ebenův táta – nebyl důvod, aby se na něj Cadsuane dívala, jako kdyby byl –

„Pomůžete mi? Zřejmě jsem se ztratila a koně jsem ztratila taky.“ Žena, která vyšla zpoza stromu před nimi, neměla ani plášť. Místo toho měla šaty z tmavozeleného hedvábí, s tak hlubokým výstřihem, že jí bylo vidět málem na břicho. Překrásný obličej rámovaly vlny černých vlasů, a když se usmála, zajiskřilo jí v zelených očích.

„Tohle je na projížďku zvláštní místo,“ podotkla Beldeine podezíravě. Hezká zelená nebyla ráda, když Cadsuane určila do vedení Daigian, a využila každé možnosti, aby mohla vyjádřit svůj názor na Daigianina rozhodnutí.

„Nechtěla jsem jezdit tak daleko,“ řekla žena a popošla blíž. „Vidím, že jste všechny Aes Sedai. S... pacholkem? Víte, kvůli čemu je všechen ten zmatek?“

Náhle se Ebenovi vytratila krev z tváří. To, co cítil, nebylo možné! Zelenooká žena se překvapeně zamračila a on udělal to jediné, co mohl.

„Ona drží saidín! “ zaječel a vrhl se na ni. Cítil, jak Daigian zhluboka natahuje z jediné síly.

Cyndane při pohledu na ženu stojící sto kroků před ní mezi stromy zpomalila. Byla to vysoká žlutovlasá žena, která se jenom dívala, jak se blíží. Jak cítila boj s jedinou silou na jiných místech, byla ostražitá a zároveň z toho čerpala naději. Ta žena měla prosté sukno, ale kupodivu na sobě měla spoustu drahokamů, jako by byla veliká dáma. Se saidarem v sobě Cyndane viděla slabounké vrásky v koutcích ženiných očí. Takže to není jedna z těch takzvaných Aes Sedai. Ale kdo to tedy je? A proč tu stojí, jako kdyby mohla Cyndane zahradit cestu? Vlastně na tom ani moc nezáleželo. Kdyby usměrnila, uvolnila by si cestu, ale měla čas. Klíč stále zářil jako maják jediné síly. Luis Therin stále žil. Jakkoliv se druhá žena tvářila dravě, nůž na ni bude stačit, pokud si opravdu myslela, že jí může v něčem bránit. A čistě pro případ, že by byla tím, čemu říkali divoženka, si pro ni Cyndane připravila malý dárek, obrácenou síť, kterou neuvidí, dokud nebude příliš pozdě.

Najednou kolem druhé ženy vzplálo světlo saidaru , ale Cyndane z ruky vyletěla přichystaná ohnivá koule, dost malá, aby unikla pozornosti, jak doufala, ale dost na to, aby propálila díru do téhle ženy, která –

Ve chvíli, kdy se koule k té ženě dostala dost blízko, aby jí ožehla šaty, se síť ohně rozpletla. Ta žena nic neudělala, síť se prostě rozpadla! Cyndane ještě nikdy neslyšela o ter’angrialu , jenž by mohl zničit síť, ale muselo to tak být.

Pak na ni ta žena udeřila a Cyndane zažila druhý šok. Byla silnější, než bývala Cyndane předtím, kdy ji chytili Aelfinnové a Eelfinnové! To bylo nemožné, žádná žena nemohla být silnější. Musela mít taky angrial . Šok trval jen tak dlouho, než prořízla ženiny prameny. Ona ani nevěděla, jak je obrátit. Snad to bude dostatečná výhoda. Uvidí Luise Therina umírat! Vyšší žena sebou trhla, když ji udeřily přeťaté prameny, ale i když přešlápla, usměrnila znovu. Prskající Cyndane bojovala dál a země se jí zvedla pod nohama. Uvidí ho umřít! Uvidí!

Vysoký kopec nebyl zrovna blízko přístupovému klíči, ale klíč přesto Moghedien zářil v hlavě tak jasně, až zatoužila jen po maličkém doušku z toho nesmírného proudu saidaru . Držet tolik, i tisícinu toho množství, by byla hotová extáze. Toužila po tom, ale tenhle stromy porostlý vršek bylo nejdál, kam až hodlala jít. Jenom hrozba, když Moridin pohladil její cour’souvra , ji donutila vůbec sem cestovat, a příchod zdržovala a modlila se, aby to skončilo, než bude muset jít. Vždycky pracovala potají, jenže stejně musela prchat, jakmile dorazila, a na několika místech v lese před ní pod odpolední oblohou plály a šlehaly blesky a ohně spletené ze saidaru a další, jež musel vytvořit saidín . Z hořících stromů stoupaly černé sloupy dýmu a bylo slyšet hromové výbuchy.

Kdo bojoval, kdo přežil, kdo zemřel, o nic z toho se nestarala. Jen ji napadlo, že by bylo příjemné, kdyby to Cyndane nebo Graendal nezvládly. Moghedien se tu nehodlala motat uprostřed bitvy. A jako by to už nestačilo, stále tady bylo to, co stálo za zářícím klíčem, obrovská zploštělá kupole černě uprostřed lesa, jako kdyby tu zkameněla noc. Trhla sebou, když po tom tmavém povrchu proběhla vlnka a kupole se viditelně zvedla. Bylo by šílenství přibližovat se k tomu, ať to bylo cokoliv. Moridin se nedozví, co tu udělala nebo neudělala.

Poodešla zpátky, dál od zářícího klíče a podivné kupole, a posadila se, aby dál dělala to, co v minulosti dělávala tak často. Pozorovala ze stínů a přežila.

Rand v duchu ječel. Byl si jistý, že ječí, že ječí Luis Therin, ale v tom řevu svůj hlas neslyšel. Proplouval jím celý ten ohavný oceán špíny a syčel nedočkavostí. Narážely do něj přílivové vlny hnusu. Sápaly se po něm zuřící poryvy kalu. Jediný důvod, proč ještě věděl, že drží jedinou sílu, byla ta špína. Saidín se mohl přesouvat, rozlévat se, chystat se ho zabít, a on by to ani nepoznal. Ta hnilobná záplava zalévala všechno ostatní a on se jen zuby nehty držel, aby ho to nesmetlo také. Špína se pohybovala. Na ničem jiném teď nezáleželo. Musel vydržet!

„Co mi můžeš říct, Min?“ Cadsuane se i přes únavu držela na nohou. Držet ten štít skoro celý den by vyčerpalo každého.

Na kopec už nějakou dobu nikdo nezaútočil a vlastně jediné aktivní usměrňování, jež cítila, pocházelo od Nyneivy a kluka. Elza neustále chodila kolem dokola, stále propojená s Merise a Jaharem‚ale v této chvíli neměla na práci nic jiného než obhlížet okolní krajinu. Jahar seděl na kameni a v ohbí lokte mu slabě svítil Callandor . Merise se posadila na zem vedle něj, hlavu měla opřenou o jeho koleno, a on ji hladil.

„No, Min?“ dožadovala se Cadsuane.

Dívka rozzlobeně vzhlédla z prohlubně, kam ji Tomas a Moad s Harine strčili. Muži měli alespoň dost rozumu, aby uznali, že tohoto boje se zúčastnit prostě nemůžou. Harine se mrzutě mračila a nejednou bylo nutné, aby jeden z mužů chytil Min a zabránil jí dostat se k mladému al’Thorovi. Museli jí dokonce sebrat nože, když se je na ně pokusila použít.

„Vím jenom, že žije,“ zamumlala, „a myslím, že ho něco bolí. Akorát že když cítím dost na to, abych si myslela, že ho něco bolí, tak musí být v agónii. Pusť mě k němu.“

„Teď by ses jenom pletla do cesty.“

Nevšímajíc si jejího rozčileného úpění se Cadsuane vypravila k místu, kde seděli Rand s Nyneivou, ale nedívala se na ně. I ze vzdálenosti několika mil vypadala černá kupole obrovská, zvedala se do výše několika set sáhů. A zvětšovala se. Povrch vypadal jako z černé oceli, i když se v odpoledním slunci neleskl. Pokud něco, tak světlo jako by kolem kupole spíš sláblo.