Robert Jordan - Srdce zimy

Rand s povzdechem odložil vousáče a pustil saidín . Zuřící oheň a chlad zmizely, i mastná odpornost špíny, a s nimi jako kdyby se zmenšil i život, svět vybledl a zešedl. Opřel se rukama o zem kvůli nevolnosti, která udeří, až opět uchopí pravý zdroj, ale náhle se mu hlava zatočila jinou závratí. Na okamžik uviděl před očima nejasný obličej, jenž překryl Nyneivin, mužský obličej, téměř ho poznal. Světlo, kdyby se to někdy stalo, když skutečně sahal po saidínu ... Nyneiva se k němu ustaraně sklonila.

„Teď,“ řekl a sáhl pro pravý zdroj skrze vousatého mužíka. Sáhl pro něj, ale neuchopil ho. Visel jen na krajíčku a nejradši by křičel bolestí, jak ho poblikávající plameny spalovaly, zatímco vyjící větry mu na kůži hnaly zrnka zmrzlého písku. Viděl, jak se Nyneiva prudce nadechla, a věděl, že to trvalo jen chviličku, ale on měl dojem, že trpí celé hodiny, než...

Zaplavil jej saidín , všechna ta roztavená zuřivost a ledová vřava, všechna ta ohavnost, a on nedokázal zvládnout ani vlásek. Viděl, jak to proudí od něho k Nyneivě. Cítit, jak ho to spaluje, cítit zrádné proudy a pohyby půdy, které ho mohly v okamžení zničit, cítit to vše, aniž by to mohl ovládat či s tím bojovat, bylo agónií samo o sobě. Náhle si uvědomil, že ji cítí stejně, jako cítil Min, ale dokázal myslet pouze na saidín , jenž jím neovládané proudil.

Nyneiva se roztřeseně nadechla. „Jak vydržíš... tohle? “ zeptala se chraplavě. „Všechen ten chaos, vztek a smrt. Světlo! Tak, teď se musíš snažit, jak nejvíc to půjde, abys zvládl prameny, zatímco já –“ Jak se v té nikdy nekončící válce se saidínem zoufale snažil získat rovnováhu, poslechl, co mu říkala, a ona vyjekla a nadskočila. „Měl jsi počkat, než já...“ začala rozzlobeně, ale pak pokračovala už jen podrážděně. „No, alespoň jsem se toho zbavila. Proč tak kulíš oči? To mě to sedřelo kůži!“

„Saidar ,“ vydechl užasle. Byl tak... jiný.

Vedle vřavy saidínu byl saidar klidnou, hladce plynoucí řekou. Skočil do té řeky a náhle zápolil s proudy, které se ho snažily strhnout, s víry, jež se ho snažily stáhnout dolů. Čím víc se snažil, tím silnější proudy byly. Jen chvilička od chvíle, kdy se pokusil saidar ovládnout, a už měl pocit, že se v něm topí, že ho to unáší k věčnosti. Nyneiva mu řekla, co musí udělat, ale jemu to připadalo tak cizí, že tomu až doteď nevěřil. S námahou se přiměl přestat s proudy bojovat a vzápětí byla řeka opět klidná.

To byla první potíž, musel bojovat se saidínem a zároveň se poddat saidaru . První potíž a první klíč k tomu, co musel udělat. Mužská a ženská polovice pravého zdroje byly stejné a přitom naprosto jiné, přitahovaly a odpuzovaly, bojovaly proti sobě a zároveň pracovaly spolu, aby poháněly kolo času. Špína na mužské polovici měla i své dvojče na druhé straně. Rána, již mu způsobil Izmael, pulsovala zároveň se špínou a zranění od Fainovy čepele tepalo kontrapunktem společně se zlem, jež zabilo Aridhol.

Neohrabaně se pustil do jemné práce, kdy používal jen vlastní, nesmírnou sílu neznámého saidaru , aby ho dostal tam, kam chtěl. Spletl koryto, které se jedním koncem dotýkalo mužské polovice pravého zdroje a druhým města v dálce. Koryto muselo být vytvořeno z nepošpiněného saidaru . Jestli to bude fungovat, jak doufal, tak by se roura ze saidínu mohla rozbít, až by z ní začala špína prosakovat ven. Myslel na to aspoň jako na rouru, i když to tak nevypadalo. Tkanivo se vůbec nevytvořilo tak, jak čekal. Jako by měl saidar vlastní vůli, tkanivo nabralo záhyby a spirály, až mu připomínalo květinu. Nebylo tu nic k vidění, žádné velkolepé vlny snášející se z oblohy. Ve středu toho výtvoru ležel pravý zdroj. Pravý zdroj byl všude, dokonce i v Shadar Logothu. Koryto sahalo tak daleko, že si to ani neuměl představit, a přitom nemělo vůbec žádnou délku. Muselo to být koryto, bez ohledu na vzhled. Pokud nebylo...

Natáhl ze saidínu , bojoval s ním, zvládl jeho smrtonosný tanec, který tak dobře znal, a vtlačil ho do květnatého tkaniva saidaru . A on proplul skrz. Saidín i saidar – stejné a odlišné – se nemohly smísit. Proud saidínu se promáčkl skrz, pryč od saidaru okolo něj, a saidar na něj tlačil ze všech stran, stlačoval ho stále víc, nutil ho proudit rychleji. Čistý saidín , čistý až na tu špínu, se potom dotkl Shadar Logothu.

Rand se zamračil. Copak se zmýlil? Nic se nestalo. Akorát... Rány v jeho boku začaly pulsovat rychleji. Vypadalo to, že uprostřed ohnivé bouře a ledové zuřivosti saidínu se ta špína pohnula a přesunula. Byl to jenom nepatrný pohyb, jenž by mohl uniknout jeho pozornosti, pokud by se nesnažil najít cokoli. Lehké pohyby uprostřed chaosu, ale směřovaly všechny stejným směrem.

„Pokračuj,“ vybízela ho Nyneiva. Oči jí plály, jako by už jen to, že jí proudil saidar , bylo důvodem k radosti.

Natáhl víc z obou polovin pravého zdroje, posílil koryto, jak do něj vtlačil víc saidínu , a natahoval z jediné síly, až už nic, co udělal, nemohlo přinést víc. Chtěl křičet kvůli tomu, kolik toho v sobě měl. Bylo toho tolik, až měl dojem, že už sám neexistuje, že je tu jen jediná síla. Slyšel, jak Nyneiva úpí, ale zcela ho pohlcoval vražedný boj se saidínem .

Elza hladila prsten s Velkým hadem na levém ukazováku a zírala na muže, kterému přísahala, že mu bude sloužit. Seděl na zemi, tvářil se zachmuřeně a zíral přímo před sebe, jako kdyby neviděl ani tu divoženku Nyneivu, jež seděla přímo před ním a zářila jako slunce. Možná ji opravdu neviděl. Elza cítila saidar , jenž se proháněl skrz Nyneivu v proudech, o nichž se jí ani nesnilo. I všechny sestry z Věže dohromady by zvládly jen zlomek toho oceánu. Záviděla té divožence a zároveň si pomyslela, že by se mohla už ze samotné té radosti zbláznit. Přes chladné počasí se Nyneivě na čele perlil pot. Rty měla pootevřené a uchváceně civěla za Draka Znovuzrozeného.

„Obávám se, že to začne již brzy,“ ohlásila Cadsuane, odvrátila se od sedící dvojice, dala si ruce v bok a přelétla pohledem kopec. „Tohle ucítí až v Tar Valonu a možná i na druhém konci světa. Všichni na svá místa.“

„Pojď, Elzo,“ ozvala se Merise a náhle kolem ní vyskočilo světlo saidaru .

Elza se nechala vtáhnout do spojení s přísnou sestrou, ale trhla sebou, když Merise do kruhu přihodila svého asha’manského strážce. Byl snědě krásný, ale křišťálový meč v jeho rukou zářil slabým světlem a ona cítila neuvěřitelný, kypící proud, což musel být saidín . I když prameny ovládala Merise, z ohavnosti v saidínu se Elze obracel žaludek. Byl jako hromada odpadků tlejících v horkém létě. Druhá zelená byla přes svou přísnost milá žena, také ona však tiskla rty, jako by bojovala se zvracením.

Na kopci se všude tvořily kruhy, Sarene a Corele se spojily s tím staříkem Flinnem a Nesune, Beldeine a Daigian s mladým Hopwilem. Verin a Kumira dokonce vytvořily kruh s divoženkou Mořského národa. Byla vlastně dost silná a ony musely využít každého. Jakmile byl kruh vytvořen, přesunul se z kopce a zmizel mezi stromy, každý kruh jiným směrem. Alivia, velice podivná divoženka, jež zřejmě neměla žádné další jméno, vyrazila na sever, jen za ní plášť vlál, obklopená září jediné síly. Velmi znepokojující žena, s těmi vráskami kolem očí a neuvěřitelně silná. Elza by dala hodně za to, aby dostala do rukou jeden z těch ter’angrialů , které teď měla na sobě.