Robert Jordan - Srdce zimy

„Nyneiva se se mnou spojí.“ Nyneivě věřil natolik, aby se s ní spojil, ale už žádné jiné. Byla Aes Sedai, ale bývala také vědmou v Emondově Roli. Musel jí věřit. Usmála se na něj a rázně kývla, brada se jí už netřásla. „Nesnaž se mi v tom zabránit, Cadsuane.“ Ta neřekla nic, jen si ho prohlížela a zvažovala ho.

„Odpusť, Cadsuane,“ přerušila mlčení Kumira a pobídla grošáka blíž. „Mladý muži, zvážil jsi možnost, že neuspěješ? Zvážil jsi následky neúspěchu?“

„Musím se zeptat na totéž,“ přidala se Nesune ostře. Seděla rovně jako svíčka a upírala na Randa své tmavé oči. „Podle všeho, co jsem četla, může pokus použít tyto sa’angrialy skončit katastrofou. Společně by mohly být dost silné, že by rozbily svět jako vajíčko.“

Jako vajíčko! souhlasil Luis Therin. Nikdy je nikdo nevyzkoušel, nikdy se o to nikdo nepokusil. Tohle je šílenství! vřískal. Jsi šílený! Šílený!

„Jak jsem slyšel,“ sdělil Rand sestrám, „tak naposledy se jeden asha’man z padesáti zbláznil a musel být odklizen jako vzteklý pes. Dnes už to bude víc. Je v tom riziko, ale je to jen samé co kdyby a možná. Jestli se o to nepokusím, tak je jisté, že stále víc mužů zešílí, možná desítky, možná my všichni, a dřív nebo později jich bude příliš mnoho, aby je bylo snadné zabít. Líbilo by se ti čekat na Poslední bitvu se stovkou vzteklých asha’manů potulujících se krajinou? Nebo se dvěma stovkami? S pěti? A já budu možná mezi nimi? Jak dlouho to svět přežije?“ Mluvil k oběma hnědým, ale pozoroval Cadsuane. Upírala na něj skoro černé oči a ani nemrkla. Potřeboval, aby zůstala při něm, ale jestli se mu to pokusí rozmluvit, odmítne její radu bez ohledu na následky. Jestli se ho pokusí zastavit... Saidín v něm zuřil.

„Provedeš to tady?“ otázala se.

„V Shadar Logothu,“ sdělil jí a ona kývla.

„Vhodné místo,“ pravila, „když už máme riskovat, že zničíme svět.“

Luis Therin ječel, jeho slábnoucí vytí se Randovi rozléhalo v lebce, jak hlas prchal do temných hlubin. Ale nebylo kde se skrýt. Nikde nebylo bezpečí.

Průchod, který spletl, se neotevřel do zničeného města Shadar Logoth samotného, ale na řídce zalesněný nerovný kopec pár mil na sever, kde koním cvakala kopyta na kamenité půdě. Stromy tu byly zakrnělé a na zemi ještě místy ležel sníh. Když Rand sesedl, jeho pozornost upoutalo místo v dálce, kdysi zvané Aridhol, vykukující nad vrcholky stromů, věže končící náhle zubatou linkou a bílé, cibulovité kupole, pod něž, kdyby byly celé, by se vešla i celá vesnice. Nedíval se dlouho. Přes čistou ranní oblohu se světlé kupole neleskly tak, jak by měly, jako by něco na rozlezlé trosky vrhalo stín. Dokonce i tak daleko od města ho druhá nikdy se nehojící rána v boku začala pobolívat silněji než obvykle. Ten šrám mu způsobila dýka Padana Faina, dýka, která pocházela ze Shadar Logothu. Rána netepala stejně jako ta větší, přes niž vedla, ale spíš jakoby střídavě.

Cadsuane se ujala velení a vydávala rázné rozkazy, jak se dalo čekat. Tak nebo tak, Aes Sedai tohle dělaly vždycky, když dostaly sebemenší příležitost, a Rand se jí v tom nepokoušel bránit. Lan, Nethan a Bassane zajeli mezi stromy na výzvědy a ostatní strážci běželi uvázat koně k nízkým větvím, aby nezavazeli. Min se postavila ve třmenech a přitáhla si k sobě Randovu hlavu, aby jej mohla políbit na oči. Pak se beze slova připojila k mužům u koní. Z pouta se linula láska k němu a důvěra tak naprostá, že se na ni užasle zadíval.

Eben přišel vzít Randova koně a zubil se od ucha k uchu. Jeho uši a nos jako by mu zabíraly polovinu obličeje, ale teď z něj byl spíš štíhlý než nemotorný mladík. „To bude nádhera, usměrňovat bez té špíny, můj pane Draku,“ vyhrkl vzrušeně. Rand si myslel, že mu může být tak sedmnáct, ale mluvil jako mladší. „Když na ni pomyslím, tak je mi vždycky špatně.“ Odběhl s běloušem a stále se křenil.

Jediná síla v Randovi zuřila a špína, kazící čistý život saidínu , do něj pronikala jako zapáchající pramínky, přinášející šílenství a smrt.

Cadsuane kolem sebe shromáždila Aes Sedai, Alivii a hledačky větru Mořského národa. Harine hlasitě bručela, že je vyloučena, dokud ji Cadsuane namířeným prstem neposlala na druhou stranu kopce. Moad, ve svém divném modrém kabátě, posadil Harine na balvan a tiše k ní mluvil, i když občas zabloudil pohledem na okolní stromy a sklouzl rukou k dlouhému slonovinovému jílci meče. Přišel Jahar a sundával obal z Callandoru . Křišťálový meč, s dlouhým jílcem a lehce zakřivenou čepelí, se zajiskřil v bledém světle. Na Merisin velitelský pokyn k ní přiběhl. Damer s Ebenem tam byli taky. Cadsuane použít Callandor nechtěla. Ale mohla by změnit názor.

„Ta ženská by dokázala učit trpělivosti i kameny!“ zamručela Nyneiva, když došla k Randovi. Jednou rukou si pevně držela řemen tlumoku na rameni a druhou se tahala za cop, který jí visel zpod kapuce. „Do Jámy smrti s ní, to říkám já! Jsi si jistý, že se Min nemůže aspoň tentokrát mýlit? No, asi ne. Ale stejně...! Přestaneš se pořád tak usmívat? Z tebe by i kočka znervózněla!“

„Mohli bychom začít,“ sdělil jí a ona zamrkala.

„Neměli bychom počkat na Cadsuane?“ Nikoho by ani nenapadlo, že si před chviličkou na Aes Sedai stěžovala. Pokud něco, tak se úzkostlivě snažila ji nerozčílit.

„Udělá si, co chce, Nyneivo. S tvou pomocí já udělám, co musím.“

Stále váhala, držela si tlumok na prsou a vrhala ustarané pohledy na ženy shromážděné kolem Cadsuane. Alivia skupinku opustila a spěchala k nim, držíc si plášť oběma rukama.

„Cadsuane říkala, že si musím vzít ty ter’angrialy , Nyneivo,“ pronesla tím protáhlým seanchanským tónem. „Nehádej se, není čas. Kromě toho ti nebudou k ničemu, jestli s ním budeš spojená.“

Tentokrát byl pohled, který Nyneiva vrhla na ženy kolem Cadsuane, přímo vražedný, nicméně si prsteny a náramky s tlumenými kletbami sundala a podala je i s opaskem a náhrdelníkem Alivii. Po chvíli si povzdechla a sundala si i ten podivný náramek spojený plochými řetízky s prsteny. „Tohle si můžeš vzít taky. Asi nebudu potřebovat angrial , když mám použít nejsilnější sa’angrial , jaký byl kdy vyrobený. Ale chci je zpátky a všechny, jasný?“ dodala ohnivě.

„Nejsem zloděj,“ sdělila jí škrobeně žena s orlím pohledem a nasadila si čtyři prsteny na prsty levé ruky. Zvláštní, angrial , který Nyneivě tak dokonale padl, sedl na ruku i jí. Obě ženy se na předmět zadívaly.

Randovi došlo, že žádná nepočítá s možností, že by tu neuspěl. Rád by si byl stejně jistý. Přesto musel udělat, co musel.

„To tu hodláš čekat celý den, Rande?“ zeptala se Nyneiva, když se Alivia pustila zpátky ke Cadsuane. Uhladila si plášť, posadila se na vyčnívající kámen, hodila si tlumok do klína a odhrnula koženou chlopeň.

Rand se se zkříženýma nohama posadil na zem před ni. Nyneiva vytáhla přístupové klíče, hladké bílé sošky půl lokte dlouhé, držící v ruce čirou kouli. Figurku vousáče v hábitu podala jemu, ženu v hábitu si položila k nohám. Obličeje sošek byly vážné, přísné a moudré věkem.

„Musíš se dostat až těsně k tomu, než uchopíš pravý zdroj,“ sdělila mu a uhladila si sukně, které uhladit nepotřebovaly. „Potom se s tebou můžu spojit.“