Robert Jordan - Srdce zimy

„Tady mu nijak neprospějeme, ani samy sobě,“ odtušila Cadsuane klidně. Zlaté ozdůbky visící jí na drdolu se houpaly pod kapuci, jak otočila hlavu a pátrala mezi lidmi před sebou. Volnou rukou si držela kapuci staženou do čela a plášť nechala vlát za sebou. „Chci odsud zmizet dřív, než někoho z těch chlapců napadne požádat všechny ženy, aby ukázaly obličej. Každá Aes Sedai, nalezená dnes u Modrokapří ulice, bude muset kvůli tomu dítěti odpovídat na spousty otázek.“

„Pusťte mě!“ vyjela Nyneiva a začala se vzpírat. Lan. Jestliže je Rand v bezvědomí, tak co Lan? „Musím se vrátit a pomoct jim!“ Obě ženy ji táhly dál, ruce měly jako ze železa. Každý, koho minuly, se díval na ševcovskou dílnu.

„Už jsi udělala dost, holka jedna hloupá.“ Cadsuane měla hlas studený jako železo. „ Říkala jsem ti o farmaddinských hlídacích psech. Pche! Svým usměrňováním tam, kde nikdo nedokáže usměrňovat, jsi způsobila paniku v radě. Jestli je gardisté chytili, tak to bylo kvůli tobě."

„Myslela jsem, že u saidaru to bude jedno,“ vypravila ze sebe Nyneiva chabě. „Byla to jenom troška a jenom chvilku. Myslela jsem, že si toho třeba nevšimnou.“

Cadsuane po ní vrhla znechucený pohled. „Tudy, Alivie,“ řekla a táhla Nyneivu za roh kolem opuštěného strážního podstavce. V ulici postávaly hloučky vzrušených a brebentících lidí. Jakýsi muž zuřivě mával, jako kdyby měl chytací hůl. Jedna žena ukazovala na prázdný strážní podstavec a užasle vrtěla hlavou.

„Řekni něco, Min,“ prosila Nyneiva. „Nemůžem je jen tak opustit.“ Obrátit se na Alivii ji ani nenapadlo, protože vedle ní se Cadsuane tvářila málem mile.

„Ode mne soucit nečekej.“ Min sice mluvila potichu, ale stejně ledově jako Cadsuane. Když se podívala na Nyneivu, tak zamračeně, a hned uhnula pohledem. „Prosila jsem tě, abys mi pomohla jim to zarazit, ale tys musela bejt stejně umanutá jako oni. Teď se musíme spolíhat na Cadsuane.“

Nyneiva frkla. „Co jsem mohla dělat? Mám ti připomínat, že Lan a Rand jsou za náma a každou chvíli se dostávají dál?“

„Chlapec není jediný, kdo potřebuje lekce ve slušném chování,“ zamumlala Cadsuane. „Ještě se mi neomluvil, ale řekl Verin, že to udělá, takže to asi můžu prozatím přijmout. Pche! Ten kluk mě už dostal do větších potíží než kterýchkoliv deset před ním. Udělám, co půjde, holka, což je mnohem víc, než bys dokázala ty, kdyby ses snažila přeprat uliční gardisty. Odteď uděláš přesně to, co ti řeknu, nebo nechám Alivii, aby si na tebe sedla!“ Alivia kývla. A Min taky!

Nyneiva se zaškaredila. Ta žena se před ní měla sklánět! Přesto, host první radní mohl dokázat víc než obyčejná Nyneiva z al’Mearů, i kdyby si vzala prsten s Velkým hadem. Kvůli Lanovi se srovná i s Cadsuane.

Když se ale zeptala, co hodlá Cadsuane podniknout, aby muže osvobodila, jedinou odpovědí jí bylo: „Mnohem víc, než bych chtěla, holka, pokud vůbec něco dokážu. Ale dala jsem klukovi slib a já svoje sliby dodržuju. Doufám, že si to on bude pamatovat.“ A to pronášela hlasem jako led, takže to rozhodně nebyla odpověď, jež by vyvolávala důvěru.

Rand se probudil do tmy a bolesti. Ležel na zádech, rukavice byly pryč, a pod sebou cítil hrubý kavalec. Vzali mu také boty. Věděli, kdo je. Opatrně se posadil. Cítil se potlučený, každý sval v těle ho bolel, jako kdyby ho ztloukli, ale zřejmě neměl nic zlomeného.

Pomalu se postavil a hmatal podél stěny vedle kavalce. Vzápětí byl v rohu, pak přišly dveře pokryté železnými pásy. Ve tmě nahmatal malou klapku, ale nic, co by se dalo otevřít. Kolem klapky nepronikl ani paprsek světla. Luis Therin v jeho hlavě začal supět. Postupoval dál. Kamenná dlažba ho studila do bosých nohou. Téměř okamžitě narazil na další roh a pak na třetí, kde palcem u nohy narazil na něco, co na kamenné podlaze zarachotilo. S jednou rukou na zdi se sehnul. Byl to dřevěný kýbl. Nechal ho tam a dokončil okruh kobkou až ke dveřím. Byl v černé krychli tři kroky dlouhé a dva široké. Zvedl ruku a půl lokte nad hlavou narazil na strop.

Zavřený , supěl chraplavě Luis Therin. Zase je to jako truhla. Když nás ty ženy strčily do truhly. Musíme se dostat ven! zavyl. Musíme se dostat ven!

Rand si ječícího hlasu nevšímal a couval, až usoudil, že je asi uprostřed kobky, načež se se zkříženýma nohama posadil na zem. Byl nejdál od zdí, jak jen to bylo možné, a ve tmě se snažil si představit, že jsou dál, přesto měl stále pocit, že když natáhne ruce, dotkne se kamene. Začal se třást, jako by někdo neovladatelně třásl jeho tělem. Jako by měl stěny těsně kolem sebe a strop hned nad hlavou. Musel s tím bojovat, jinak by byl stejně šílený jako Luis Therin, než ho někdo pustí ven. Nakonec ho ven pustí, i kdyby ho jen předali tomu, koho si Elaida pošle. Kolik měsíců potrvá, než se zpráva dostane do Tar Valonu a Elaidini vyslanci se vrátí? Pokud jsou někde blíž než v Tar Valonu sestry věrné Elaidě, mohlo by to být rychlejší. Roztřásl se ještě víc, neboť si s hrůzou uvědomil, že doufá, že ty sestry jsou blíž, že už jsou ve městě, aby ho mohly vypustit z téhle truhly.

„Já se nevzdám!“ zařval. „Budu tak tvrdý, jak jen bude nutné!“ V tak omezeném prostoru jeho hlas duněl jako hrom.

Moirain zemřela, protože nebyl dost tvrdý, aby udělal, co bylo zapotřebí. Její jméno stálo vždycky v čele seznamu, jejž měl vyrytý v mozku, seznamu žen, které kvůli němu zemřely. Moirain z rodu Damodredů. Každé jméno na tom seznamu mu způsobovalo bolest, kvůli níž zapomínal na bolest tělesnou, zapomínal na kamenné zdi těsně za nataženýma rukama. Colavaere Saighan, která zemřela, protože jí sebral všechno, čeho si cenila. Liah, Děva oštěpu, Cosaida Chareen, kterou zabil vlastníma rukama, protože ho následovala do Shadar Logothu. Jendhilin, Děva, Miagoma z Chladného vrchu, která zemřela, protože chtěla mít tu čest strážit jeho dveře. Musel být tvrdý! Jedno po druhém si vyvolával ta jména z dlouhého seznamu a trpělivě ukovával svou duši v ohních bolesti.

Přípravy trvaly déle, než Cadsuane doufala, hlavně proto, že musela přesvědčovat mnohé lidi, že velkolepá záchrana v nejlepších tradicích kejklířských vyprávěnek nepřichází v úvahu, takže když procházela chodbami Radnice, již byla noc. Nesla se majestátně a nespěchala. Spěch u lidí vyvolával dojem, že je člověk nervózní, že mají navrch. A pokud někdy ve svém životě potřebovala mít od začátku navrch, tak to bylo této noci.

Chodby by měly být v této době prázdné, avšak dnešní události změnily obvyklý běh věcí. Všude pobíhali úředníci v modrých kabátech a občas se zarazili a civěli na její doprovod. Bylo docela dobře možné, že ještě nikdy neviděli čtyři Aes Sedai pohromadě – nehodlala Nyneivě ten titul přiznat, dokud nesloží tři přísahy – a dnešní zmatek k jejich zmatku při pohledu na ně určitě ještě přispěl. Tři muži vzadu přitahovali skoro stejně tolik pohledů. Úředníci možná nevěděli, co znamenají černé kabáty a špendlíky na vysokých límcích, ale nebylo příliš pravděpodobné, že by mohli vidět v těchto chodbách tři muže s meči. V každém případě, s trochou štěstí, nikdo nepoletí sdělit Aleis, kdo přichází narušit uzavřené zasedání rady. Byla škoda, že nemohla ty muže přivést samotné, jenomže když to navrhla, dokonce i Daigian předvedla pevnou páteř. A veliká škoda, že se její společnice neovládaly stejně jako Merise a druhé dvě sestry.