Robert Jordan - Srdce zimy

„Sestra občas musí věřit v úsudek svýho strážce,“ opáčila Nyneiva chladně a sundala si rukavice. Její obličej jako by patřil porcelánové panence, podle toho, kolik pocitů se na něm zračilo. Ach, byla Aes Sedai až po konečky prstů u nohou.

On není tvůj strážce, je to tvůj manžel , chtěla ji Min upozornit, a aspoň na něj můžeš dohlídnout. Já nevím, jestli se se mnou můj strážce někdy ožení, a vyhrožoval mi, že mě sváže, jestli se já pokusím jít s ním! Ne že by se kvůli tomu hádala. Když se chtěl chovat jako zabedněný osel, tak existovaly lepší způsoby, jak ho zachránit, než pokoušet se do někoho vrazit nůž.

„Jestli to máme udělat, ovčáku,“ podotkl Lan ponuře, „tak bychom se do toho měli pustit, dokud je ještě světlo.“ Modré oči měl studenější než obvykle a tvrdé jako leštěné kameny. Nyneiva se na něj podívala tak ustaraně, až ji Min skoro politovala. Skoro.

Rand se opásal mečem, hodil na sebe plášť a obrátil se k ní. Obličej měl stejně tvrdý jako Lan a modrošedé oči skoro stejně studené, ale ten zmrzlý kámen v její hlavě žhnul žílami z ohnivého zlata. Nejradši by mu vrazila ruce do načerněných vlasů, jež mu spadaly k ramenům, a bez ohledu na přítomné ho políbila. Místo toho zkřížila ruce na prsou a zvedla bradu, aby bylo jasné, že nesouhlasí. Nehodlala dovolit, aby tu zemřel, a nehodlala dovolit, aby si začal myslet, že se vzdá jenom proto, že je tak umíněný.

Nepokusil se ji obejmout. Kývl, jako kdyby opravdu pochopil, a vzal si ze stolku rukavice. „Vrátím se, hned jak to půjde, Min. Pak půjdeme za Cadsuane.“ Ty zlaté žíly žhnuly dál, i když, s Lanem v závěsu, odešel.

Nyneiva se ve dveřích zastavila. „Dohlídnu na ně na oba, Min. Alivie, prosím, zůstaň s ní a dohlídni na to, aby neudělala nějakou pitomost.“ Byla to chladná, důstojná a ovládající se Aes Sedai. Dokud se nepodívala do chodby. „Světlo je spal!“ vykvíkla. „Oni odcházejí!“ A rozběhla se, aniž by za sebou dveře zavřela.

Alivia je zavřela. „Nezahrajeme si něco, aby nám líp ubíhal čas, Min?“ Posadila se na stoličku před krbem a z kapsáře vytáhla provázek. „Kolíbku?“

„Ne, díky, Alivie,“ odmítla Min a málem potřásala hlavou nad její dychtivostí. Rand se možná smířil s tím, co chtěla Alivia udělat, ale Min se rozhodla, že ji musí lépe poznat, a to, co odhalila, bylo překvapující. Na povrchu byla bývalá damane dospělá žena, vypadala na střední věk, vážná, odhodlaná, dokonce zastrašující. Nyneivu tedy rozhodně zastrašila. Nyneiva málokdy říkala prosím, Alivii ale ano. Jenže z ní damane udělali ve čtrnácti a láska k dětským hrám nebyla její jediná zvláštnůstka.

Min by tu byla ráda měla hodiny, i když jediný hostinec, který by si uměla představit s hodinami v každém pokoji, by byl pro krále a královny. Pod Aliviiným pozorným dohledem přecházela sem a tam, v hlavě počítala vteřiny a snažila se odhadnout, jak dlouho Randovi a ostatním potrvá dostat se z dohledu hostince. Když usoudila, že uběhlo dost času, vzala si plášť.

Alivia vyrazila ke dveřím a dala si ruce v bok. Na jejím výrazu nebylo nic dětinského. „Ty za nimi nepůjdeš,“ protáhla rázně. „To by teď jenom vyvolalo potíže, a to já nedovolím.“ S těma modrýma očima a zlatými vlasy jí připomínala tetu Ranu, i když ta měla úplně jinou barvu očí a vlasů, ale vždycky zřejmě věděla, kdy člověk hodlal udělat něco špatného, a vždycky dohlédla na to, aby to už nikdy udělat nechtěl.

„Pamatuješ na to, jak jsme si povídaly o mužích, Alivie?“ Druhá žena zrudla a Min honem dodala: „Myslím o tom, jak ne vždycky uvažují hlavou?“ Často slýchala, jak ženy ohrnují nos nad tím, že nějaká žena neví nic o mužích, ale nikdy se s takovou ženou nesetkala, dokud nepotkala Alivii. Ona opravdu nevěděla nic! „Rand se i beze mě dostane do spousty potíží. Já jdu najít Cadsuane, a pokud mě budeš chtít zastavit...“ Zvedla zaťatou pěst.

Alivia se na ni jen mračila, až konečně řekla: „Zajdu si pro plášť a půjdu s tebou.“

Na Modrokapří ulici nebyla žádná nosítka ani sloužící v livreji a žádný kočár by se do téhle úzké, kroutící se uličky nevešel. Po obou stranách stály kamenné krámy a domy s břidlicovými střechami, většinou dvouposchoďové, občas těsně vedle sebe, občas s úzkým průchodem mezi sebou. Dláždění bylo kluzké deštěm a studený vítr se Randovi snažil sebrat plášť, ale lidé opět vyšli ven. Tři pouliční gardisté, jeden s chytací holí na rameni, pohlédl na Randův meč a pak si šel po svém. Na druhé straně ulice se dům ševce Zerama zvedal do výše tří poschodí, nepočítaje podkroví pod špičatou střechou.

Hubený mužík skoro bez brady hodil Randovu minci do měšce a dřívkem zvedl masovou paštiku s hnědou kůrkou z grilu na dřevěné uhlí, který měl na svém trakaři. Tvář měl vrásčitou, tmavý kabát rozedraný a dlouhé, prošedivělé vlasy stažené řemínkem. Pohledem zalétl k Randovu meči a hned zase uhnul. „Proč se ptáš na ševce? Tohle je nejlepší skopový.“ Když se usmál, brada mu málem úplně zmizela, a najednou byl velice uhýbavý. „Ani sama první radní nejídá líp."

Když jsem byl malý, jedněm masovým koláčům se říkalo pirohy , poznamenal Luis Therin. Kupovali jsme je na venkově a ...

Rand si horký pokrm přehazoval z ruky do ruky a ten hlas potlačil. „Rád bych věděl, jaký člověk mi šije boty. Například má rád cizince? Člověk neodvede nejlepší práci, když tě nemá v oblibě.“

„Ano, panímámo,“ řekl bezbradý chlapík a uklonil se podsadité šedovlasé ženě, která šilhala. Zabalil čtyři paštiky do hrubého papíru, a než si vzal peníze, balíček jí podal. „S potěšením, panímámo. Světlo na tebe sviť.“ Beze slova se odkolébala a balíček držela pod pláštěm. Prodavač se za ní kysele zašklebil, než se zase obrátil k Randovi. „Zeram nikdá nebyl podezíravej, a i kdyby byl, Milsa by mu to nedovolila. To je jeho žena. Co odešlo jejich poslední dítě, Milsa pronajímá podkroví. Teda pokud najde někoho, komu nevadí, že je na noc zamčenej,“ zasmál se. „Milsa nechala udělat schodiště až nahoru, takže je soukromý, ale nezaplatila, aby nechala udělat nový dveře, takže schodiště jde rovnou z krámu, a ona nikomu nevěří natolik, aby nechala večer odemčíno. Budeš tu paštiku jíst, nebo se na ni budeš jenom koukat?“

Rand si kousl, utřel si horkou šťávu z brady a zašel pod přesah střechy malého nožířství. Lidé si kupovali něco k zakousnutí od pouličních prodavačů, masové paštiky, smažené ryby nebo papírové kornouty s pečeným hráškem. Tři čtyři muži stejně vysocí jako on a dvě tři ženy vysoké jako většina ostatních mužů na ulici mohli být Aielové. Ten bezbradý chlapík možná nebyl tak uhýbavý, jak vypadal, nebo možná že Rand od snídaně nic nejedl, nejraději by byl zbytek paštiky shltal a koupil si další, ale místo toho jenom pomalu žvýkal. Zeramovi se zřejmě vedlo dobře. Do krámu neustále chodili lidé, i když to nebyly zrovna davy, a většina si nesla boty ke správce. I kdyby nahoru pustil návštěvníky, aniž by hosty upozornil, později by je dokázal popsat, a možná i někteří z jeho zákazníků.

Jestli si od manželky ševce podkroví pronajali odpadlíci, nechat se zamknout na noc jim nemohlo moc vadit. Na jižní straně ševcův dům oddělovala úzká ulička od jednoposchoďové budovy, což by byl hodně nebezpečný skok, ale na druhé straně stál hned vedle dvouposchoďový dům s krejčovskou dílnou v přízemí. Zeramův dům měl okna jen vepředu – vzadu byla další ulička, kam se házelo smetí, Rand to již zkontroloval – ale musel existovat způsob, jak se dostat na střechu, protože břidlici bylo třeba občas vyměnit. A ze střechy na střechu krejčovství to bude jen skok, a pak bude třeba přeběhnout jen tři střechy k další nižší budově, dílně svíčkaře, odkud se dalo snadno seskočit na ulici nebo do uličky za domy. V noci to nebude příliš nebezpečné, vlastně ani ve dne ne, pokud se budou stále držet mimo ulici, a až slezou na zem, dají si pozor na hlídky. Modrokapří ulice se stáčela a nejbližší strážní podstavec nebyl v dohledu.