Robert Jordan - Srdce zimy

„Tak jí řekni...“ Zhluboka se nadechl. Světlo, nejradši by Kismana, Dashivu a všechny ostatní uškrtil holýma rukama! „Řekni jí, že zítra odjíždím z Far Maddingu a doufám, že pojede se mnou jako moje rádkyně.“ Luis Therin si při první části vydechl úlevou, ale kdyby byl víc než hlas, byl by Rand řekl, že pak ztuhl. „Řekni jí, že přijímám její podmínky. Omlouvám se za své chování v Cairhienu a v budoucnu se budu snažit chovat slušně.“ Ani ho to moc nežralo. No, trochu, ale pokud se Min nemýlila, tak Cadsuane potřeboval, a Min se ve svých vidinách nemýlila nikdy.

„Takže jsi tu našel, co jsi tu hledal?“ Zamračil se na ni a ona se na něj usmála a poplácala ho po ruce. „Kdybys byl do Far Maddingu přišel a myslel si, že můžeš město získat, když prostě jenom ohlásíš, kdo jsi, byl bys odešel, jakmile ti došlo, že tady nemůžeš usměrňovat. Takže tu něco hledáš, nebo někoho.“

„Možná jsem našel, co jsem potřeboval,“ ucedil. Jenom ne to, co chtěl.

„Tak večer přijď do Barsallského paláce na Výšinách, Rande. Každý ti řekne, kde ho najít. Jsem si docela jistá, že tě vyslechne.“ Přesunula si plášť a zřejmě si poprvé všimla, jak ho má mokrý. „No tohle. Musím se jít usušit. A tobě radím udělat totéž.“ Pootočila se k odchodu, ale ještě se na něho ohlédla. Ani nemrkla. A náhle vůbec nemluvila nepřítomně. „Mohl bys dopadnout mnohem hůř než mít za rádkyni Cadsuane, Rande, jenže pochybuju, že bys mohl dopadnout líp. Jestliže to přijme a ty opravdu nejsi hlupák, budeš jejím radám naslouchat.“ Odplula do deště jako velmi obtloustlá labuť.

Občas mě ta žena děsí , zamumlal Luis Therin a Rand kývl. Cadsuane ho neděsila, před ní se měl na pozoru. Měl se na pozoru před každou Aes Sedai, jež mu nesložila přísahu, kromě Nyneivy. A ani tou si nebyl vždy tak docela jistý.

Než došel ty dvě míle k Hlavě radní, přestalo pršet, zato zesílil vítr a znamení nade dveřmi, kde byla přísně se tvářící žena s korunkou první radní, skřípalo v závěsech. Šenk byl menší než u Zlatého kola, ale deštění bylo vyřezávané a leštěné a stoly pod červenými stropními krámy nebyly tak natlačené na sebe. Dveře do ženského pokoje byly také červené a vyřezávané jako složitá krajka, stejně jako římsy nad krby ze světlého mramoru. U Hlavy radní si šenkýři spínali vlasy leštěnými stříbrnými sponami. Byli tady jen dva, stáli u dveří do kuchyně, a hosté tu byli jenom tři, cizí kupci, kteří seděli každý sám a zabraný do svého vína. Možná to byli soupeři, protože se po sobě občas zamračili. Jeden, už dost šedivý, měl tmavošedý hedvábný kabát, a další, hubený, s tvrdou tváří, nosil v uchu červený kámen velký jako holubí vejce. Zdejší hostinec ubytovával movitější cizí kupce a těch ve Far Maddingu v současnosti nebylo moc.

Když vstoupil, hodiny na krbu v ženském pokoji – podle Min byly stříbrné – odzvonily celou malými zvonečky, a chvíli po něm se objevil Lan. Strážce se mu podíval do očí a zavrtěl hlavou. No, Rand ani nečekal, že je ještě najde. Dokonce i pro ta’veren to mohlo být nesplnitelné.

Jakmile se usadili s horkým vínem na červené lavici u krbu, pověděl Rand Lanovi, jak se rozhodl a proč. To podstatné. „Kdybych je teď dostal do rukou, tak bych je zabil a pokusil se uniknout, ale zabít je nic nezmění. Nezmění to dost,“ opravil se a zamračil se do plamenů. „Můžu čekat, že je najdu další den, a strávit tím celé týdny. Měsíce. Akorát že svět nepočká na mě. Myslel jsem si, že už je dávno vyřídím, ale události se ženou rychleji, než jsem čekal. A to jsou jenom ty, o kterých něco vím. Světlo, co se asi děje, co nevím, protože jsem neslyšel, jak o tom nějaký kupec plácá nad vínem?“

„Nemůžeš vědět všechno,“ upozornil ho Lan klidně, „a část toho, co víš, je stejně vždycky špatná. Možná ta nejdůležitější část. A kus moudrosti je v tom, že tohle víš. A kus kuráže je v tom, že stejně jdeš dál.“

Rand si natáhl nohy k ohni. „Řekla ti Nyneiva, že s ostatními doprovázejí Cadsuane? Vyjely si z města.“ Nebo se už vracely. Cítil, jak se Min blíží. Bude tu za chvíli. Stále byla kvůli něčemu vzrušená, a ten pocit sílil a slábl, jako by se snažila ovládat.

Lan se usmál, což bylo vzácné, nebyla-li poblíž Nyneiva. Avšak úsměv mu nedostoupil k očím. „ Zakázala mi ti to říct, ale když už to víš... Přesvědčily s Min Alivii, že jestli dokážou upoutat Cadsuaninu pozornost, mohly by ji přivést blíž k tobě. Zjistily si, kde bydlí, a požádaly ji, aby je učila.“ Úsměv pohasl, strážce měl tvář jako vytesanou ze žuly. „Moje žena se kvůli tobě obětovala, ovčáku,“ dodal tiše. „Doufám, že na to nezapomeneš. Moc toho neřekne, ale myslím, že Cadsuane s ní zachází, jako kdyby byla jednou z přijatých, nebo možná mladších novicek. A víš, jak to Nyneiva těžko snáší.“

„Cadsuane zachází s každým jako s mladší novickou,“ zamumlal Rand. Povýšený? Světlo, jak vůbec má s tou ženou jednat? Ale musel na to přijít. Seděli mlčky a hleděli do ohně, až jim z bot začala stoupat pára.

Pouto Randa varovalo, takže se otočil, právě když od stájí přišla Nyneiva a za ní Min a Alivia. Vytřásaly si vodu z plášťů a upravovaly rozdělené suknice a mračily se na vlhké skvrny, jako by čekaly, že se pojedou projet v dešti a zůstanou suché. Nyneiva měla jako obvykle svůj ter’angrial , opasek, náhrdelník, náramky a prsteny a ten divný angrial ve tvaru náramku a prstenů.

Min se dál upravovala, když se podívala na Randa a usmála se. Nijak ji pochopitelně nepřekvapilo, že je tady. Z pouta se linulo teplo jako laskavé prsty, i když se stále snažila potlačit překvapení. Druhé dvě ženy si jich všimly až po chvíli, ale pak hodily pláště sluhovi, aby jim je odnesl do pokojů, a připojily se k nim u krbu, kde natáhly ruce k teplu.

„Líbila se vám projížďka v dešti s Cadsuane?“ zeptal se Rand a napil se sladkého vína. Min se na něj podívala a z pouta vyjel pocit viny, ale tvářila se jen rozhořčeně. Skoro se udusil svým vínem. Jak může být to, že se ona schází s Cadsuane za jeho zády, jeho chyba? „Přestaň se už mračit na Lana, Nyneivo,“ řekl, když zase mohl mluvit. „Pověděla mi to Verin.“ Nyneiva přenesla zamračený pohled na něj a on jen potřásl hlavou. Slyšel, jak ženy říkají, že to, ať už bylo „to“ cokoliv, byla vždycky mužova chyba, ale občas tomu zřejmě skutečně věřily! „Omlouvám se za všechno, čím jste kvůli mně musely projít,“ pokračoval, „ale už to nebude nutné. Požádal jsem ji, aby mi dělala rádkyni. Vlastně jsem požádal Verin, aby jí řekla, že ji chci požádat. Dneska večer. S trochou štěstí zítra odjede s námi.“ Čekal překvapení a úlevu, ale opět ho převezly.

„Pozoruhodná žena, tahleta Cadsuane,“ poznamenala tiše Alivia a uhladila si prošedivělé zlaté vlasy. Z jejího chraplavého hlasu bylo znát, že na ni Aes Sedai udělala dojem. „Přísná úkolářka, umí učit.“

„Občas uvidíš les, tupče, když tě do něj dovedou za nos,“ prohlásila Min a zkřížila ruce na prsou. Z pouta se nesla pochvala, ale usoudil, že to není kvůli tomu, že se rozhodl dál odpadlíky nehledat. „Nezapomeň, že chce omluvu za Cairhien. Ber ji jako tetu, která nesnese žádný hlouposti, a budeš s ní vycházet skvěle.“

„Cadsuane není tak hrozná, jak vypadá.“ Nyneiva se mračila na druhé dvě ženy a ruku zvedla k copu, i když ony se na ni jen podívaly. „No, není! Vysvětlíme si... rozdílný názory... časem. Bude to chtít čas. Trochu času.“