Robert Jordan - Srdce zimy

„Jen klid, Selucie,“ snažil se ji uklidňovat Mat. Nepodívala se na něj, on však stejně dělal uklidňující gesta. V žádné ze svých vzpomínek nenašel způsob, jak jednat s hysterickou ženou. Kromě toho, že by se schoval. „Nikdo nikomu neublíží. Nikomu! Máš mý slovo. Tak se uklidni.“

Z nějakého důvodu se zatvářila ohromeně, potom si však klekla a složila ruce do klína. Náhle ji strach přešel, opět byla vznešená jako královna. „Poslechnu tě, pokud neublížíš mé paní. Jestli to uděláš, zabiju tě.“

Od Egeanin by ho to zarazilo. Od téhle malé, baculaté ženské se smetanovou pletí to hodil za hlavu. Světlo ví, že ženské jsou nebezpečné, ale usoudil, že komornou ještě zvládne. Aspoň už nebyla hysterická. Zvláštní, jak se to tak u žen objevovalo a zase je to přecházelo.

„Asi chceš říct, že je na tom seníku necháme obě , viď?“ ozval se Noal.

„Ne,“ odmítl Mat a podíval se na Tuon. Ona jeho pohled opětovala, ale nepoznal, nač myslí. Malá žena, hubená jako kluk, když on měl rád ženy s trochou masa na těle. Dědička seanchanského trůnu, když jemu ze šlechtičen naskakovala husí kůže. Žena, která ho chtěla koupit a teď mu nejspíš chtěla vrazit nůž mezi žebra. A ona měla být jeho ženou. Aelfinnové vždycky dávali pravdivé odpovědi. „Berem je s sebou,“ prohlásil.

Konečně se Tuon nějak zatvářila. Usmála se, jako by náhle odhalila nějaké tajemství. Usmála se a on se zachvěl. Ach Světlo, jak se zachvěl.

U Zlatého kola byl velký hostinec hned za Avhařiným trhem, s dlouhým šenkem plným malých stolků. Dokonce i v poledne tu byl obsazený jen jeden stolek z pěti, obvykle tu nějaký kupec z ciziny seděl naproti ženě ve střízlivých barvách s vlasy do drdolu nebo svázanými na šíji. Ženy byly také obchodnice nebo bankéřky. Ve Far Maddingu muži do banky nesměli. Všichni cizinci v šenku byli muži, protože pokud by přišla nějaká obchodnice, vzaly by ji do ženské místnosti. Z kuchyně se nesla vůně ryb a skopového a občas někdo u stolu zavolal na šenkýře, čekající v řadě vzadu. Jinak všichni mluvili potichu. Hluk deště zvenčí byl hlasitější.

„Jsi si jistý?“ zeptal se Rand a vzal si od šenkýře s hranatou bradou, jehož si vzal stranou, své pomačkané obrázky.

„Myslím, že je to on,“ vykládal chlapík nejistě a otíral si ruce do dlouhé zástěry se žlutě vyšitým kolem od vozu. „Vypadá to jako on. Měl by se brzy vrátit.“ Zalétl pohledem za Randa a povzdechl si. „Měl by sis koupit pití nebo jít. Panímáma Gallgerová nemá ráda, když mluvíme, místo abychom pracovali. A už vůbec by nechtěla, abych mluvil o jejích hostech.“

Rand se ohlédl přes rameno. Ve žlutě natřeném oblouku vedoucím do ženské místnosti stála hubená žena s velkým slonovinovým hřebenem vraženým do tmavého drdolu. Z toho, jak přehlížela šenk – zpola jako královna přehlížející svou říši, zpola jako selka přehlížející svá pole, a v obou případech nespokojená s ubohým obchodem, jenž tu probíhá – bylo jasné, že je to hostinská.

„Svařené víno,“ objednal si Rand a podal muži pár mincí, měďáky za víno a střibrňák za informaci, jakkoliv byla neověřená. Od chvíle, kdy zabil Rochaida a Kisman utekl, uběhl už víc než týden, a za celou tu dobu to bylo poprvé, kdy jako odpověď na malůvky dostal víc než pokrčení ramen či zavrtění hlavou.

Vedle byl tucet prázdných stolů, ale on chtěl být v rohu, odkud viděl, kdo přichází, aniž by byl sám viděn. Jak se proplétal mezi stoly, zachytil útržky konverzace.

Vysoká bledá žena v tmavozeleném hedvábí vrtěla hlavou před podsaditým mužem v těsně padnoucím černém tairenském kabátě. Díky ocelově šedému drdolu vypadala z boku trochu jako Cadsuane. Muž vypadal jako vytesaný z kamene, ale na tmavém hranatém obličeji měl ustaraný výraz. „S Andorem si nemusíš dělat starosti, pantáto Admiro,“ uklidňovala ho. „Věř mi, Andořané budou křičet a hrozit meči, ale nikdy nedojde na skutečný boj. Cairhien tě na daních skásne pětkrát víc než Far Madding. Mysli na dodatečné výdaje.“ Tairen se zaškaredil, jako by na ně myslel. Nebo si říkal, jestli jeho zájmy jsou opravdu stejné jako její.

„Slyšela jsem, že tělo bylo celé černé a nafouklé,“ vykládal hubený bělovousý Illiánec v tmavomodrém kabátě u dalšího stolu. „Slyšel jsem, že ho radní nechaly spálit.“ Významně zvedl obočí a poklepal si na nos. Připomínal lasičku.

„Kdyby ve městě byl mor , pantáto Azereosi, radní by to již ohlásily,“ namítla štíhlá žena naproti němu klidně. Stočené vlasy jí držely dva zdobené slonovinové hřebeny, byla hezká takovým liščím způsobem a vyrovnaná jako Aes Sedai, i když v koutcích hnědých očí měla jemné vrásky. „Vážně ti radím, neobchoduj v Lugardu. Murandy je velmi nestabilní. Šlechtici nikdy nedovolí, aby si Roedran vybudoval vojsko. A jsou do toho zapletené Aes Sedai , jak jsi určitě slyšel. Jen Světlo ví, co udělají ony .“ Illiánec nejistě pokrčil rameny. Dneska si nebyl nikdo moc jistý tím, co udělají Aes Sedai, pokud vůbec někdy.

Kandořan se šedými pruhy v rozdělené bradce a velkou perlou v levém uchu se nakláněl k podsadité ženě v tmavošedém hedvábí s černými vlasy staženými do těsného drdolu na temeni. „Slyšel jsem, že Drak Znovuzrozený byl korunovaný za krále Illianu, panímámo Shimelová.“ Zamračil se. „Vzhledem k vyhlášení Bílé věže uvažuju, že na jaře pošlu vozy podél Erinin do Tearu. Poříční silnice je možná nebezpečnější, ale v Illianu se kožešiny neprodávají zas tak skvěle, abych to chtěl riskovat.“

Podsaditá žena se usmála, na tak kulatou osobu dost chabě. „Já slyšela, že v Illianu ho od chvíle, kdy převzal korunu, skoro neviděli, pantáto Posavino. Na každý pád to s ním Věž vyřídí, jestli to už neudělala, a dneska ráno jsem dostala zprávu, že Tearský Kámen je v obležení. Za takové situace bys tam asi nechtěl obchodovat s kožešinami, že ne? Ne, Tear není bezpečný.“ Vrásky na čele pantáty Posaviny se prohloubily.

Rand došel ke stolku v rohu, přehodil plášť přes opěradlo židle a posadil se zády ke zdi. Šenkýř s hranatou bradou přinesl cínový pohár s horkým vínem, chvatně poděkoval za stříbro a odběhl, aby vyřídil objednávku od jiného stolu. Oheň ve dvou velkých krbech dodával do místnosti teplo, ale pokud si někdo všiml, že si Rand nechal rukavice, nepodíval se po něm dvakrát. Rand předstíral, že hledí do poháru na stole, a sledoval dveře vedoucí na ulici.

Většina toho, co vyslechl, ho příliš nezajímala. Podobných věcí už slyšel plno a občas věděl víc než lidé, jež poslouchal. Elain například souhlasila s tou bledou ženou a tvrdila, že zná Andor lépe než kterákoliv obchodnice z Far Maddingu. Ale obléhání Kamene byla novinka. Přesto si s tím zatím nemusel dělat těžkou hlavu. Kámen nikdy nepadl, jen když ho napadl on, a věděl, že Alanna je někde v Tearu. Cítil její skok z místa nad Far Maddingem někam mnohem dál na sever a potom, o den později, někam daleko na jihovýchod. Byla dost daleko, aby nepoznal, je-li v Haddon Mirku či ve městě Tear samotném, přesto věřil tomu, že je buď tam, nebo tam, s dalšími čtyřmi sestrami, jimž důvěřoval. Jestli Merana a Rafela dostaly od Mořského národa to, co chtěl, tak to od Tairenů získají také. Rafela byla Tairenka a to by mělo pomoci. Ne, svět se bez něj ještě chvíli obejde. Musí.