Robert Jordan - Srdce zimy

„Nemá smysl tu stát,“ prohlásil Mat. „Dáme se do toho.“ Nechal její změny plánů přejít bez dalších poznámek. Nakonec, když ležel v té posteli u Tylin, rozhodl se, že nějaké to riziko stojí za vyzkoušení.

Když ji Mat doprovodil ke kotcům, seanchanská šlechtična vyjádřila překvapení a byla nemálo podrážděná. Seta a Renna pochopitelně znaly cestu a on si měl jít pro plášť a to ostatní, co chtěl vzít s sebou. Sul’dam je se sklopenýma očima následovaly špatně osvětlenými chodbami. Domon šel vzadu, jako by ty dvě poháněl. Cop, který mu visel po straně, se houpal, jak se otáčel za každou křižovatkou chodeb. Občas si sahal k pasu, jako by tam chtěl najít meč nebo obušek. Kromě nich nebyl na chodbách nikdo.

„Musím tu vyřídit jednu drobnost,“ sdělil Mat Egeanin, jak nejledabyleji mohl, a usmál se na ni. „Nemusíš se tím zatěžovat. Bude to chvilička.“ Jeho nejlepší úsměv na ni zřejmě neudělal o nic větší dojem než včera u ní v hostinci.

„Jestli mi to teď pokazíš –“ zavrčela hrozivě.

„Hlavně ty nezapomeň, kdo tohle naplánoval,“ zamumlal a ona zabručela. Světlo, ženy si zřejmě vždycky myslely, že do toho prostě můžou vpadnout a všechno převzít, a odvedou pak lepší práci než muž, jehož práce to byla!

Aspoň si už dál nestěžovala. Vyšli nahoru a pak po úzkém tmavém schodišti do podkroví. Tady svítilo ještě méně lamp než na chodbách a bludiště úzkých chodbiček mezi pokojíčky bylo změtí stínů. Nikde se nic nehýbalo a Mat začal dýchat lehčeji. Byl by dýchal ještě lépe, kdyby si Renna nevydechla s očividnou úlevou.

Se Setou věděly, kde jsou které damane ustájené, a i když vyloženě nespěchaly, rozhodně se nezdržovaly a hned zamířily dál, možná proto, že měly Domona neustále za patami. Nebyl to zrovna obraz vzbuzující důvěru. No, kdyby přání byli koně, žebráci by jezdili. Muž se musí spokojit s tím, co má. Zvlášť když nemá na vybranou.

Egeanin mu věnovala poslední tvrdý pohled a znovu zavrčela, než se vydala za ostatními, až za ní plášť vlál. Zaškaredil se za ní. Podle toho, jak ta ženská chodila, by ji považoval za muže, nemít na sobě šaty.

Měl tu něco k vyřízení a možná to nebyla zrovna drobnost. Bylo to něco, do čeho se mu nechtělo. Světlo, pokoušel se sám sobě to rozmluvit! Ale udělat to zatraceně musel. Jakmile Egeanin zmizela za rohem s Domonem a ostatními, vyrazil k nejbližšímu pokojíku, o němž si pamatoval, že tam je jedna hledačka větra.

Nezvučně otevřel dřevěné dveře a vklouzl do tmy uvnitř. Žena spící uvnitř chrápala, jako když pilou řeže. Mat šel pomalu dál, až kolenem narazil na postel, potom rychle hmatal po pokrývkách, až našel hlavu, právě včas, aby jí zacpal pusu, protože se probudila.

„Chci, abys mi něco pověděla,“ zašeptal. Krev a popel, co když si spletl pokoj? Co když to vůbec není hledačka větru, ale jedna z těch prokletých Seanchanek? „Co bys udělala, kdybych ti sundal ten obojek?“ Zvedl ruku a zadržel dech.

„Osvobodila bych svoje sestry, zlíbí-li se Světlu, aby se to stalo.“ I potmě poznal přízvuk Mořského národa a začal zase dýchat. „Světlo dej, nějak bychom se dostaly přes přístav k místu, kde drží naše lidi, a co nejvíc jich osvobodily.“ Mluvila potichu, ale s každým slovem se rozohňovala. „Zlíbí-li se Světlu, vzali bychom si zpět své lodi a probojovali si cestu na moře. Hned! Jestli je to trik, tak mě za to potrestej a hotovo, nebo mě za to zabij. Už jsem se málem vzdala a ta hanba mě bude pálit navěky, ale tys mi připomněl, kdo jsem, a já se teď už nikdy nevzdám. Slyšíš mě? Nikdy!“

„A když tě požádám, abys počkala tři hodiny?“ zeptal se, stále nad ní skloněný. „Vzpomínám si, že Atha’an Miere dokážou měřit běh času na minuty.“ Ta vzpomínka nebyla jeho, ale teď mu patřila, vzpomínka na to, jak se přepravoval na plavidle Atha’an Miere z Allorallen do Barashty, a jednu ženu Mořského národa s jasnýma očima, která plakala, když ho odmítla následovat na břeh.

„Kdo jsi?“ zašeptala.

„Jmenuju se Mat Cauthon, jestli to znamená nějaký rozdíl.“

„Já jsem Nestelle din Sakura Jižní hvězda, Mate Cauthone.“ Slyšel, jak plivla, a věděl, co dělá. Taky si plivl do dlaně a jejich dlaně se potmě našly. Ona ji měla stejně mozolnatou jako on a stejně pevný stisk. „Počkám,“ slíbila. „A budu si tě pamatovat. Jsi velký a dobrý člověk.“

„Jsem jenom hazardní hráč,“ sdělil jí. Dovedla mu ruku k článkovanému obojku kolem krku, jenž otevřel s kovovým cvaknutím. Velmi zhluboka se nadechla.

Stačilo jen položit její prsty na správná místa a jednou jí ten trik ukázat, pochopila to hned, ale on ji přiměl ho třikrát zavřít a otevřít, než byl spokojený. Když už to dělal, mohl zajistit, aby to udělal zcela správně. „Tři hodiny, jak nejpřesněji to odhadneš,“ připomněl jí.

„Jak nejpřesněji to odhadnu,“ slibovala šeptem.

Mohla všechno pokazit, ale pokud nemohl trochu riskovat, tak kdo? Byl přece ten chlapík, co má štěstí. Možná se to poslední dobou moc neprojevovalo, ale našel Egeanin, právě když ji pořeboval. Mat Cauthon měl stále štěstí.

Vyklouzl z místnosti stejně rychle, jako vstoupil, a zavřel dveře. A málem si spolkl jazyk. Civěl na záda široké šedovlasé ženy v šatech s červenými štítky. Za ní stála Egeanin se zdviženou hlavou a Teslyn, stříbrným a’damem spojená s Rennou. Po Domonovi, Setě ani té Edesině, kterou ještě neviděl, nebylo nikde ani stopy. Egeanin vypadala zuřivě jako lvice nad kořistí, ale Teslyn třeštila oči a třásla se, strachy úplně zpitomělá, a Renna měla zkřivené rty, jako by se měla každou chvíli pozvracet.

Mat se ani neodvažoval dýchat, když opatrně popošel k šedovlasé stařeně a natáhl ruce. Kdyby ji přemohl, než vykřikne, mohli by ji schovat... Kam? Seta a Renna ji budou chtít zabít. Ať už na ně Egeanin měla cokoliv, tahle žena by je mohla označit.

Egeanin se mu nad ramenem sul’dam podívala do očí, než se druhé ženě opět podívala do obličeje. „Ne!“ řekla ostře. „Teď není čas měnit plány. Vznešená paní Suroth řekla, že mohu použít každou damane , kterou budu chtít, der’sul’dam ..“

„Ovšem, má paní,“ opáčila šedovlasá bába trochu zmateně. „Jen jsem poukázala na to, že Tessi ještě není úplně vycvičená. Vlastně jsem se na ni přišla podívat. Už se moc hezky zlepšuje , má paní, ale..."

Mat, stále bez dechu, po špičkách couval. Protáhl se tmou k úzkým schodům a opíral se rukama o stěny. Nevzpomínal si, jestli některý schod nevrže, ale některé věci stojí za to riskovat a jindy člověk prostě na své štěstí netlačí. Takhle se dožije vysokého věku, což si Mat vždycky přál.

Pod schody se zastavil a dýchal, dokud se mu neuklidnilo srdce. Tedy alespoň trochu. Možná se mu neuklidní až do zítra. Nebyl si jistý, zda se ještě někdy dokáže nadechnout, aniž by si vzpomněl na tu stařenu. Světlo! Jestli si Egeanin myslí, že má věci pěkně v rukou, tak zatraceně dobře, ale stejně, Světlo! Musí mít kolem krků těch sul’dam oprátky! Její plán? Rozhodně měla pravdu, že není času nazbyt. Rozběhl se.

Běžel, dokud ho prudce nezabolelo v boku, a potom doklopýtal k tyrkysem vyloženému stolu. Aby neupadl, chytil se letního goblénu a kus hedvábí se utrhl od žluté mramorové římsy. Vysoká váza z bílého porcelánu na stolku se převrhla a rozbila se na modročervených dlaždicích. Pak už jen kulhal. Ale kulhal, jak nejrychleji to šlo. Kdyby se někdo objevil, aby zjistil, co je to za hluk, tak Mata Cauthona nad střepy stát neuvidí, ani v nejbližších dvou chodbách.