Robert Jordan - Srdce zimy

„Kdo se stará o to, co lidi povídají?“ Mužský a’dam? Světlo, kdyby ho černé adžah dostaly na Randův krk, nebo Seanchané... Opět mu před očima zavířily barvy a musel na Randa přestat myslet. „Klepy neuškodí... nikomu.“ Tentokrát žádné barvy. Mohl se jim vyhnout, dokud nemyslel na... Barvy opět zavířily a on zaskřípal zuby o troubel.

„To není pravda, Mate. Příběhy mají moc. Příběhy kejklířů, eposy bardů i klepy z ulice. Rozviřují vášně a mění způsob, jakým lidi nahlížejí svět. Dneska jsem slyšel, že Rand prý přísahal věrnost Elaidě a že je v Bílý věži. Ten chlapík tomu věřil, Mate. Co když tomu začne věřit, řekněme, dost Tairenů? Tairenové Aes Sedai nesnášejí. Správně, Juiline?“

„Někteří,“ přiznal Juilin a pak dodal, jako by to z něj Tom páčil. „Většina. Ale z nás se s Aes Sedai setkal jen málokdo. Co platil ten zákon, zakazující usměrňování, do Tearu přišlo jen pár Aes Sedai, a to ještě málokdy hlásaly, co jsou zač.“

„To není podstatný, můj skvělý, Aes Sedai milující tairenský příteli. A na každý pád to dává váhu mýmu argumentu. Tear je věrný Randovi, teda alespoň šlechtici, protože se bojí, že by se jinak vrátil, ale když uvěří, že ho drží Věž, tak by se možná vrátit nemohl. Když uvěří, že je nástrojem Věže, bude to jenom další důvod, proč se obrátit proti němu. Když těm dvěma věcem uvěří dost Tairenů, bude to, jako kdyby Tear opustil hned potý, co vytáhl Callandor . A to je jenom jeden drb a jenom Tear, ale stejně tolik škod může napáchat v Cairhienu nebo v Illianu nebo kdekoliv. Nevím, jaký řeči by mohly vzniknout o mužským a’damu ve světě s Drakem Znovuzrozeným a asha’many, ale jsem moc starej na to, abych to chtěl zjišťovat.“

Mat to v podstatě pochopil. Muž se vždycky snaží přimět toho, kdo velí vojákům stojícím proti němu, aby uvěřil, že dělá něco úplně jiného, než doopravdy dělá, že jde někam, kam rozhodně chodit nehodlá, a nepřítel se o totéž snaží s ním, tedy pokud se aspoň trochu vyzná v řemesle. Občas mohly být obě strany tak zmatené, že se stávaly velmi zvláštní věci. Občas docházelo k tragédiím. Shořela města, která nikdo nechtěl spálit, akorát že žháři věřili něčemu, co nebyla pravda, a umíraly tisíce lidí. Ze stejného důvodu byla ničena úroda a při následujícím hladomoru zahynuly desítky tisíc lidí.

„Takže nebudu nikde vykládat o tom a’damu pro mužský,“ prohlásil. „Ale napadlo někoho říct o tom... jemu?“ Změť barev. Možná by si jich mohl prostě nevšímat nebo si na ně zvyknout. Zmizely stejně rychle, jako se objevily, a nebolely. Jenom neměl rád věci, kterým nerozuměl. Zvlášť když mohly mít něco společného s jedinou silou. Stříbrná liščí hlava pod košilí ho před jedinou silou chránila, ale ta ochrana měla tolik děr co jeho vzpomínky.

„Zrovna jsme se spolu moc nestýkali,“ podotkl Tom suše a zahýbal obočím. „Elain a Nyneiva asi našly nějaký způsob, jak mu to dát vědět, pokud to považují za důležitý.“

„Proč by měly?“ odpověděl Juilin a se zabručením si stáhl botu. „Ten krám je na mořském dně.“ Zamračeně botu hodil na rance šatů v rohu. „Necháš nás aspoň trochu se vyspat, Mate? Zítra se nejspíš nevyspíme vůbec, a já bych se rád vyspal aspoň každou druhou noc.“

Té noci se Mat rozhodl spát v Tylinině posteli. Ne kvůli starým časům. Ta představa mu byla k smíchu, i když na to, aby to byla legrace, se nesmál tak moc. Ale byla to dobrá péřová matrace a polštáře vycpané husím peřím, což bylo rozhodně lepší než seník, když člověk nevěděl, kde se příště pořádně vyspí.

Potíž byla v tom, že nemohl usnout. Ležel tam potmě, ruku pod hlavou, šňůru medailonku otočenou kolem zápěstí, jak byl připravený pro případ, že by škvírou pode dveřmi proklouzl gholam , ale nebyl vzhůru kvůli gholamovi . Nemohl přestat uvažovat o svém plánu. Byl to dobrý plán, a jednoduchý, tak jednoduchý, jak to za daných okolností bylo možné. Akorát že žádná bitva nešla podle plánu. Velcí kapitáni si svou pověst vysloužili nejen vymýšlením skvělých plánů, ale také proto, že dokázali zvítězit i poté, kdy se jejich plány začaly rozpadat. Takže když se v oknech objevily první ranní paprsky, on tam ještě ležel, otáčel medailonkem v prstech a snažil se vymyslet, co se zvrtne.

Přišel chladný úsvit, vycházející slunce zakrývaly mraky a od Bouřlivého moře vál vítr, který chřestil okenními tabulkami. V příbězích by to nebyl den vhodný pro velkolepou záchranu a únik. Byl to den pro vraždu. To nebyla příjemná představa, když člověk doufal, že se dožije dalšího rána. Ale ten plán byl jednoduchý. Když teď mohl využít seanchanskou urozenou, nemohlo se snad nic pokazit. Mat se o tom snažil sám sebe přesvědčit.

Když se oblékal, Lopin mu přinesl snídani, chleba, šunku a nějaký tvrdý žlutý sýr. Nerim balil poslední kousky oblečení, jež měly jít do hostince, včetně několika košil, které mu dala ušít Tylin. Byly to nakonec dobré košile a Nerim tvrdil, že by se s tou krajkou dalo něco udělat, i když to od něj jako obvykle znělo, jako by nabízel, že mu ušije rubáš. Ten smutný šedovlasý chlapík to s jehlou a nití uměl, jak Mat dobře věděl. Už Matovi zašil dost ran.

„S Nerimem vyvedeme Olvera brankou na odpadky vzadu,“ odříkával Lopin s přehnanou trpělivostí s rukama sepjatýma v pase. Sloužící v paláci jedli dobře a tmavý tairenský kabát mu byl přes břicho těsnější než předtím. Vlastně ani rozšířený spodek kabátu nebyl tolik rozšířený jako kdysi. „A nikdy tam není nikdo kromě strážných, dokud vozy s odpadky odpoledne nevyvezou, a oni jsou zvyklí, že tamtudy vynáším věci mého pána, takže si nás nebudou všímat. U Tulačky pak vyzvedneme zlato mého pána a zbytek jeho šatů a Mewyn, Fergin a Gorderan se tam s námi sejdou s koňmi. S Rudými pažemi pak odpoledne provezeme mladého Olvera Daleirskou bránou. Mám v kapse žetony z loterie na koně včetně obou nákladních, můj pane. Na Velké severní silnici je opuštěná stáj, je to asi míli na sever od Nebeského okruhu, kde budeme čekat, dokud neuvidíme mého pána. Doufám, že si příkazy mého pána pamatuju správně.“

Mat dojedl sýr a oprášil si ruce. „Myslíš, že tě nutím to opakovat moc často?“ řekl a oblékl si kabát. Prostý tmavozelený kabát. Když člověk dělal to, nač se on chystal dnes, tak chtěl být nenápadný. „Chci se ujistit, že si to pamatuješ. A nezapomeň, jestli mě neuvidíte do zítřejšího rána, tak pojedete, dokud nenajdete Talmanese a Bandu.“ Poplach vypukne ráno při prohlídce kotců, a jestli do té doby nebude venku z města, tak nejspíš zjistí, jestli jeho štěstí zahrnuje i to, že zastaví katovu sekeru. Řekli mu, že je jeho osudem zemřít a opět žít – bylo to proroctví, nebo skoro – ale byl si docela jistý, že se to již stalo.

„Jistě, můj pane,“ pronesl Lopin mírně. „Stane se, jak můj pán přikazuje.“

„Zajisté, můj pane,“ zamumlal Nerim, jako obvykle pohřebním tónem. „Můj pán přikazuje a my posloucháme.“

Mat tušil, že lžou, ale dva tři dny čekání jim neublíží, a tou dobou už jim bude určitě jasné, že nepřijde. Metwyn a ostatní vojáci je v případě potřeby přesvědčí. Ti tři možná šli za Matem Cauthonem, ale nebyli tak hloupí, aby položili hlavu na špalek, kdyby už on přišel o tu svoji. Z nějakého důvodu si ale nebyl jistý Lopinem a Nerimem.