Robert Jordan - Srdce zimy

„Nemusíš chodit dál než mimo dohled stráží u bran,“ vysvětloval Mat Setalle rychle a doufal, že odvrátí výbuch, k němuž se zřejmě chystala Joline. „Necháš si kapuci staženou...“ Světlo, musí ji dostat do jednoho z těch fajnových plášťů! No, když dokáže Juilin ukrást a’dam , dokáže ukrást i zatracený plášť... „...a strážní uvidí akorát další sul’dam . Do rána můžeš být zpátky a nikdo nic nepozná. Leda bys trvala na tom, že si necháš ten svatební nůž.“ Zasmál se svému vtipu, ona však ne.

„Myslíš, že můžu zůstat někde, kde ženy mění ve zvířata jenom proto, že dokážou usměrňovat?“ vyjela a vyrazila k němu, až stála těsně před ním. „Myslíš, že bych tu nechala svou rodinu?“ Pokud se na Joline mračila, tak po něm přímo vrhala blesky. Pravdou bylo, že o tomhle nikdy neuvažoval. Rozhodně by damane rád osvobodil, ale proč na tom tolik záleželo jí? Bylo však jasné, že záleží. Ruka jí sjela k dlouhé zakřivené dýce u pasu a pohladila ji. Ebúdarci nebrali urážky na lehkou váhu a ona byla v tomto ohledu čistou Ebúdarkou. „Dva dny poté, co dorazili Seanchané, jsem začala jednat o prodeji Tulačky, když jsem viděla, co jsou zač. Byla bych už dávno všechno předala Lydel Elonidové, ale pozdržela jsem to, protože Lydel by se moc nelíbilo mít Aes Sedai ve sklepě. Až budeš připravený odejít, můžu odevzdat klíče a jít s tebou. Lydel začíná být netrpělivá,“ dodala a významně se přes rameno podívala na Joline.

A co jeho zlato? chtěl se zeptat rozčileně. Nechala by ho Lydel si je vzít, náhle do klína spadlé dědictví pod kamenem v podlaze? Ale dusit se začal z něčeho jiného. Náhle se viděl, jak má na krku celou rodinu panímámy Ananové včetně ženatých synů a vdaných dcer s dětmi a možná i pár tetiček, strýčků, bratranců a sestřenic. Celé desítky. Možná nebyla zdejší rodačka, ale její manžel měl příbuzné po celém městě. Blaeric ho praštil do zad tak tvrdě, až se zapotácel.

Ukázal mu zuby a doufal, že to bude Shienarec brát jako děkovný úsměv. Blaericův výraz se nezměnil. Zatracení strážci! Zatracené Aes Sedai! A dvakrát zatracené hostinské!

„Panímámo Ananová,“ začal opatrně, „vzhledem k tomu, jak se hodlám z Ebú Daru dostat, mám místo jen pro pár lidí.“ Ještě jí neřekl o Lucově cirkuse. Pořád existovala možnost, že se mu ho nepodaří přesvědčit. A čím víc lidí by musel brát s sebou, tím těžší by to přesvědčování bylo. „Jakmile budeme pryč z města, vrátíš se sem. Jestli už musíš odejít, tak odjeď na manželově rybářským člunu. Jakmile Seanchané zjistí, že jsou pryč dvě damane , tak vletí na každýho, kdo se pokusí odejít.“

„Dvě?“ ozvala se ostře Joline. „Teslyn a kdo ještě?“

Mat sebou trhl. Nechtěl si to nechat uklouznout. Měl Joline na háčku, byla urážlivá, umíněná a rozmazlená. Cokoliv, kvůli čemu by si začala myslet, že to celou věc ztíží, by ji mohlo přimět pokusit se o nějaký vlastní praštěný nápad. Něco, co by nepochybně zničilo všechny jeho plány. Kdyby se pokusila uprchnout sama, určitě by ji chytily, a ona by bojovala. A jakmile by Seanchané zjistili, že mají ve městě přímo pod nosem Aes Sedai, znovu by zesílili pátrání po marath’damane , hlídek by v ulicích bylo víc než kvůli „šílenému vrahovi", a nejhorší ze všeho bylo, že by mohli ještě ztížit průchod bránou.

„Edesina Azzedin,“ přiznal váhavě. „Víc o ní nevím.“

„Edesina,“ řekla Joline pomalu a lehce svraštila obočí. „Slyšela jsem, že –“ Ať už slyšela cokoliv, cvakla zuby a upřela na něj zuřivý pohled. „Drží ještě další sestry? Jestli má být Teslyn volná, tak jim nenechám žádnou jinou sestru!“

Matovi dalo dost práce necivět na ni s otevřenou pusou. Urážlivá a rozmazlená? Díval se na lvici hodící se k Blaericovi a Fenovi. „Věř mi, nenechám v kotcích žádnou Aes Sedai, pokud tam nebude chtít zůstat,“ vypravil ze sebe co nejtrpčím hlasem. Pořád ale byla umíněná. Mohla by trvat na tom, že se pokusí zachránit i ty druhé dvě jako Pura. Světlo, nikdy se neměl zaplést s Aes Sedai, a na varování nepotřeboval žádné staré vzpomínky! Jeho vlastní mu docela stačily, děkuji pěkně.

Fen ho prstem tvrdě dloubl do levé lopatky. „Dávej si pozor na jazyk,“ pronesl varovně.

Blaeric ho dloubl do pravé lopatky. „Nezapomínej, s kým mluvíš!“

Joline nad jeho tónem několikrát zafrkala, ale dál to nechala plavat.

Mat cítil, jak se mu vzadu na krku, asi v místě, kam by ho zasáhla katova sekera, uvolňuje uzlík. Aes Sedai si s ostatními lidmi hrály jako kočka s myší, ale nečekaly, že někdo proti nim použije jejich vlastní triky.

Otočil se k Setalle. „Panímámo Ananová, jistě vidíš, že čluny tvýho muže jsou mnohem lepší –“

„To je možný,“ přerušila ho, „akorát že Jasfer odplul se všemi deseti čluny a s celým příbuzenstvem už před třemi dny. Čekám, že jestli se někdy vrátí, cech si s ním bude chtít vážně promluvit. Nemá vozit pasažéry. Mají namířeno do Illianu, kde na mě počkají. Já rozhodně nehodlám chodit až do Tar Valonu, víš.“

Tentokrát sebou Mat škubl. Kdyby se mu nepodařilo přesvědčit Lucu, hodlal se vrátit k Jasferovým člunům. Byla to nebezpečná možnost, pravda, víc než nebezpečná. Možná šílená. Sul’dam v přístavu by nejspíš chtěly ověřit každý rozkaz, který by posílal damane na rybářské čluny, zvlášť v noci. Ale nepouštěl čluny z hlavy. No, bude muset Lucu pořádně ohnout, tak tvrdě, jak bude nutné.

„Tys nechala svou rodinu vyjet v této době?“ Joline z hlasu čišela nevíra a opovržení. „Když zuří nejhorší bouře?“

Panímáma Ananová, zády k Aes Sedai, hrdě zvedla hlavu, ale nebyla to hrdost na sebe. „Věřím Jasferovi, že v případě potřeby vpluje i do chřtánu cemaros. Věřím mu tolik, jako ty svým strážcům, zelená. Víc.“

Joline se náhle zamračila, zvedla lampu a posvítila si hostinské do tváře. „Nesetkaly jsme se už někde? Občas, když ti nevidím do obličeje, mi tvůj hlas připadá povědomý.“

Místo odpovědi Setalle vzala Matovi a’dam a zápolila s plochým článkovaným náramkem na konci kulatého stříbrného vodítka. Celá věc byla vytvořená ze článků, složených dohromady tak chytře, že nebylo vidět, jak to bylo uděláno. „Klidně to můžeme vyzkoušet.“

„Vyzkoušet?“ opáčil Mat a ty oříškové oči mu věnovaly zničující pohled.

„Ne každá žena může být sul’dam . To už bys měl vědět. Já doufám, že můžu, ale měly bychom to zjistit včas.“ Zamračila se na umíněně zavřený náramek a obrátila ho v ruce. „Víš, jak se to rozepíná? Nemůžu ani najít, kde se to rozepíná.“

„Ano,“ přitakal Mat chabě. Když jedinkrát hovořil se Seanchany o sul’dam a damane , tak se opatrně vyptával na to, jak je používají v bitvě. Nikdy ani nepomyslel na to, jak se vlastně sul’dam vybírají. Možná s nimi bude muset bojovat – ty staré vzpomínky mu nedovolovaly přestat uvažovat o tom, jak takové bitvy vést – ale rozhodně nehodlal žádné verbovat. „Radši to vyzkoušíme hned.“ Místo... Světlo!

Spony pro něj byly jednoduchou záležitostí, ta na náramku jednodušší. Stačilo prostě stisknout správné místo nahoře a dole, ne úplně naproti vodítku. Dalo se to udělat jednou rukou, a náramek se otevřel s kovovým cvaknutím. Obojek byl trochu složitější a vyžadoval obě ruce. Položil prsty na správná místa po stranách vodítka, zatlačil, otočil a zatáhl, přičemž nepolevoval v tlaku. Nestalo se nic, dokud neotočil oběma konci proti sobě. Potom se obojek rozdělil hned vedle vodítka a cvaklo to hlasitěji než prve. Prosté. Ovšem přijít na to mu v paláci trvalo skoro hodinu i s tím, co Juilin zahlédl. Tady ho ale nikdo nepochválil. Nikdo se ani nepodíval, jako by neudělal nic, co oni nedokázali!