Robert Jordan - Srdce zimy

Mat byl nejspíš stejně překvapený jako ona, když viděl, jak ji Noal popadl oběma rukama, ale zareagoval rychleji než ona. Když otevřela pusu, aby konečně zakřičela, Mat se vyškrábal na nohy a začal jí cpát mezi zuby závoj, jen shodil kroužek s drahokamy na zem. Ona pochopitelně nespolupracovala tak jako Tylin. Jen to, že ji pevně držel za bradu, ho zachránilo před kousnutím. Rozzlobeně vrčela a v očích měla vztek, jaký neviděl, ani když na něj útočila. Kroutila se Noalovi v rukou a kopala, ale ten svraštělý stařík ji držel a vyhýbal se jejím patám. Rozhodně neměl problémy ji zvládnout.

„Míváš takový potíže se ženami často?“ optal se mírně a předvedl v úsměvu chybějící zuby. Měl svůj plášť a svoje věci v ranci na zádech.

„Pořád,“ opáčil Mat kysele a zavrčel, když ho kolenem zasáhla do bolavé kyčle. Podařilo se mu rozvázat si jednou rukou šátek a převázal tak Tuon pusu, do níž měla nacpaný závoj, i za cenu, že ho kousla do palce. Světlo, co s ní bude dělat?

„Nevěděl jsem, zda máš tohle v plánu,“ řekl Noal a ani moc nesupěl přes to, jak se mu tam mrňavá holka kroutila v ruce, „ale jak vidíš, já dnes v noci odcházím taky. Říkal jsem si, že tohle by mohlo být brzy nepříjemný místo pro někoho, kdo ti poskytl postel.“

„Moudrý rozhodnutí,“ přitakal Mat. Světlo, mělo ho napadnout Noala varovat.

Mat se spustil na kolena a vyhýbal se přitom Tuoniným kopancům – tedy většině z nich – na dost dlouho, aby ji chytil za nohy. Vytáhl z rukávu nůž, nařízl jí lem šatů a odtrhl dlouhý pruh, jímž jí svázal kotníky. Bylo dobře, že si to před chvílí nacvičil s Tylin. Nebyl zvyklý svazovat ženy. Utrhl další pruh látky, sebral z podlahy kroužek s drahokamy a se zabručením se zvedl. Tentokrát to bolelo víc, protože ho nakopla oběma nohama, až mu bokem projel oheň. Když jí vrátil kroužek na hlavu, podívala se mu rovnou do očí. Přestala se zbytečně svíjet, ale nebála se. Světlo, na jejím místě by si znečistil spodky.

Konečně dorazil Juilin, v plášti a s plnou výbavou, s mečem a lamačem mečů u pasu a tenkou bambusovou holí v ruce. Do něho byla zavěšená štíhlá tmavovlasá žena v tenkém bílém rouše, jež da’covale nosili venku. Byla hezká, taková našpulená, ale tak o pět šest let starší, než Mat čekal. Měla velké, tmavé oči a pokorný výraz. Při pohledu na Tuon vykvíkla a pustila Juilina, jako kdyby byl rozpálená trouba, a s hlavou mezi koleny se hned složila na podlahu u dveří.

„Musel jsem Theru k útěku přemluvit znovu od začátku,“ povzdechl si chytač zlodějů a ustaraně se na ni podíval. Dál své zpoždění nevysvětloval a podíval se na to, co držel Noal. Postrčil si dozadu tu směšnou kuželovitou rudou čapku a poškrábal se na čele. „A co uděláme s ní?“ zeptal se prostě.

„Necháme ji ve stájích,“ odpověděl Mat. Udělají to, pokud Vanin přesvědčil štolby, aby ho s Harnanem pustili postarat se o koně poslů, kteří přijeli. Doteď to vypadalo jen jako něco navíc, co ani nebylo nutné. Doteď. „Na seníku. Do rána by ji neměli najít, než půjdou pro seno.“

„A já myslel, že ji chceš unýst,“ povzdechl si Noal, postavil Tuon na zem a přehmátl výš. Malá žena, s hlavou zdviženou, se dál nevzpírala. I s roubíkem v ústech nebylo pochyb, co cítí. Odmítla bojovat ne proto, že to bylo beznadějné, ale proto, že se rozhodla nebojovat.

Chodbou vedoucí k předpokoji se ozvaly kroky a byly stále hlasitější. Mohla to být konečně Egeanin. Nebo, podle toho, jak se noc vyvíjela, smrtonoši. Ogierové.

Mat všem honem ukázal, ať se stáhnou do rohu, a pak si dokulhal pro oštěp. Juilin vytáhl Theru na nohy a odvlekl ji do rohu, kde se přikrčila. On se postavil před ni a uchopil hůl oběma rukama. Jako zbraň vypadala uboze, ale chytač zlodějů ji uměl skvěle používat. Noal odtáhl Tuon do druhého rohu, pustil jí jednu ruku a sáhl si pod kabát, kde měl své dlouhé nože. Mat se rozkročil uprostřed místnosti, zády k lijavci venku, s ashandarei před sebou. Ať přijde kdokoliv, stejně by nemohl poskakovat po místnosti, jak mu v boku po kopanci od Tuon hořel oheň, ale kdyby došlo na nejhorší, aspoň pár lidí poznačí.

Když dovnitř vrazila Egeanin, úlevou se o oštěp opřel. Za ní přišly dvě sul’dam a Domon. Mat konečně uviděl Edesinu, i když si nevzpomínal, že by ji viděl, když se damane cvičily. Byla štíhlá, moc hezká i v těch šedých šatech, a vlasy jí spadaly k pasu. Přes a’dam , jenž vedl k Setinu zápěstí, se tvářila klidně. Aes Sedai na vodítku, možná, ale Aes Sedai, která si je jistá, že to vodítko bude brzy dole. Teslyn, na druhou stranu, byla jen třesoucím se uzlíčkem dychtivosti. Olizovala si rty a zírala na dveře od stáje. Renna a Seta dotáhly obě Aes Sedai za Egeanin a celou dobu se dívaly na stáj.

„Musela jsem uklidnit tu der’sul’dam ,“ řekla Egeanin, jakmile vstoupila do místnosti. „Ty své svěřenkyně chrání.“ Všimla si Juilina a Thery a zamračila se. Neměl důvod jí o Theře něco vykládat, ne, když už stejně byla ochotná pomáhat damane , ale překvapení ve vlněných šatech se jí očividně nezamlouvalo. „Když viděla Setu a Rennu, tak to pochopitelně pár věcí změnilo,“ pokračovala, „ale –“ Zrak jí padl na Tuon a ona se odmlčela, jako by jí slova odřízli nožem. Egeanin byla od přírody bledá, jenže teď zbledla ještě víc. Tuon se na ni mračila se zuřivostí kata. „Ach, Světlo!“ zachraptěla Egeanin a padla na kolena. „Ty blázne! Položit ruku na Dceru Devíti měsíců znamená smrt pomalou torturou!“ Obě sul’dam zalapaly po dechu a bez váhání si klekly, a nejenže stáhly obě Aes Sedai dolů, ale pevně popadly i obojky a’damů a strhly je obličejem na podlahu.

Mat zachrčel, jako by ho Tuon právě nakopla do břicha. Měl pocit, jako by to udělala. Dcera Devíti měsíců. Aelfinnové mu řekli pravdu, jakkoli se mu to nelíbilo. Zemře a bude žít znovu, pokud se to už nestalo. Vzdá se poloviny světa na světě, aby zachránil svět, a nechtěl ani pomyslet na to, co tohle znamená. Ožení se... „Je to moje žena,“ řekl potichu. Někdo se začal dusit. Měl dojem, že to je Domon.

„Cože?“ vykvíkla Egeanin a otočila se k němu tak rychle, až ji cop plácl přes tvář. Nikdy by si nepomyslel, že dokáže kvičet. „To nemůžeš říkat! To nesmíš říkat!“

„Proč ne?“ opáčil. Aelfinnové vždycky dávají pravdivé odpovědi. Vždycky. „Je to moje žena. Ta vaše zatracená Dcera Devíti měsíců je moje manželka!“

Zírali na něho, všichni kromě Juilina, jenž si strhl čapku a zíral do ní. Domon zavrtěl hlavou a Noal se tiše zasmál. Egeanin spadla brada. Obě sul’dam civěly, jako by byl úplný blázen, šílený a nebezpečný. Tuon zírala, ale s naprosto nečitelným výrazem, vše, co si myslela, se skrývalo za těma jejíma tmavýma očima. Ach, Světlo, co uděla? Například by se mohli pohnout, než...

Do místnosti vrazila Selucia a Mat zaúpěl. Copak sem přijde celý palác? Domon se ji pokusil chytit, ale ona ho oběhla. Baculatá zlatovlasá só’džin nebyla tak majestátní jako obvykle, lomila rukama a tvářila se uštvaně. „Odpusť, že mluvím,“ vyhrkla ustrašeně, „ale to, co děláte, je víc než šílené.“ Se zaúpěním si dřepla mezi klečící sul’dam a ruce jim položila na ramena, jako by u nich hledala ochranu. Modrýma očima přeskakovala po místnosti. „Ať už jsou znamení jakákoliv, tohle se stále dá napravit, jen když budete souhlasit, že se stáhnete.“