Robert Jordan - Srdce zimy

Dokulhal až do Tylininých komnat a už byl v polovině cesty do ložnice, než si uvědomil, že tu jsou zapálené lampy. V krbu v ložnici také znovu hořel oheň. Tylin, s rukama za zády, si rozepínala knoflíčky. Když vstoupil, podívala se na něj a zamračila se. Tmavozelené jezdecké šaty měla pomačkané. Z ohně vyletěla do komína sprška jisker.

„Ještě jsem tě tu nečekal,“ vybreptl a snažil se přemýšlet. Když uvažoval o tom, co by se mohlo zvrtnout, ani ve snu ho nenapadlo, že se Tylin vrátí dřív. Jako by mu v tom okamžiku zamrzl mozek.

„Suroth zjistila, že z Murandy zmizelo nějaké vojsko,“ odpověděla Tylin pomalu a narovnala se. Mluvila nepřítomně, tomu, co říkala, nevěnovala pozornost, na rozdíl od Mata Cauthona, jemuž ji věnovala cele. „Netuším, co to bylo za vojsko ani jak může vojsko zmizet, ale ona se rozhodla, že návrat je nutný. Všechny jsme nechaly tam a přiletěly jsme tak rychle, jak rychle nás to zvíře neslo, jenom my dvě a žena, která ho vedla. Potom jsme si vzaly koně a z přístavu jsme přijely samy. Ona dokonce šla rovnou do toho hostince naproti, kde má všechny důstojníky, místo aby přišla sem. Myslím, že dneska už ani nehodlá spát, a nenechá ani...“

Odmlčela se, připlula k němu a přejela rukou po jeho prostém zeleném kabátě. „Potíž v tom mít za mazlíčka lišáka,“ zamumlala, „je, že si dřív nebo později vzpomene, že je lišák.“ Upírala na něj tmavé oči a najednou ho popadla za vlasy a stáhla si ho k polibku, z něhož se mu zkroutily prsty v botách. „To je,“ vydechla, když ho konečně pustila, „abych ti ukázala, jak mi budeš chybět.“ Bez sebemenší změny výrazu mu vrazila facku, až se mu zajiskřilo před očima. „A tohle je za to, že ses chtěl vypařit, když jsem byla pryč.“ Přehodila si havraní vlasy přes rameno a otočila se k němu zády. „Rozepni mi knoflíčky, můj hezký lišáčku. Dorazily jsme tak pozdě, že jsem už nechtěla budit komorné, ale s těmi nehty se to prostě rozepnout nedá. Ještě poslední společná noc a zítra tě pošlu pryč.“

Mat si mnul tvář. Mohla mu zlomit zub! Konečně mu zase naskočily myšlenky. Jestliže je Suroth u Tulačky, tak není v Tarasinském paláci, kde by mohla vidět něco, co by neměla. Jeho štěstí stále fungovalo. Musel se bát jen té ženy před sebou. Jediný způsob byl skočit do toho rovnýma nohama.

„Odcházím dneska v noci,“ prohlásil a sundal ruce z Tylininých ramen. „A beru s sebou párek Aes Sedai z podkroví. Pojď se mnou. Pošlu Toma a Juilina, aby našli Beslana, a –“

„Jít s tebou?“ vydechla nevěřícně, poodešla a otočila se k němu. Na hrdé tváři měla opovržlivý výraz. „Holoubku, já se nechci stát tvým mazlíčkem a nehodlám se stát uprchlíkem. Ani nepřenechám Altaru tomu, koho si za mě Seanchané vyberou. Jsem královna Altary, Světlo mi pomáhej, a neopustím svou zemi teď. Opravdu se chceš pokusit osvobodit Aes Sedai? Přeji ti úspěch, musíš-li to udělat – a sestrám taky – ale je to zřejmě dobrý způsob, jak si nechat narazit hlavu na kůl, cukroušku. Je to příliš hezká hlava, aby ti ji usekli a natřeli dehtem.“

Snažil se ji znovu uchopit za ramena, ale ona couvla s tak pronikavým pohledem, že dal ruce dolů. Mluvil však velice naléhavě. „Tylin, zařídil jsem, aby všichni věděli, že odcházím a nemůžu se dočkat, abych zmizel, než se vrátíš, takže Seanchané budou vědět, že jsi s tím neměla nic společnýho, ale takhle –“

„Vrátila jsem se a překvapila tě,“ přerušila ho rázně, „a tys mě svázal a strčil pod postel. Až mě ráno objeví, budu na tebe hrozně naštvaná. Rozhořčená!“ Usmála se, ale oči se jí leskly, už teď neměla k rozhořčení daleko, ať už říkala co chtěla o liškách a o tom, jak ho pošle pryč. „Vypíšu na tebe odměnu a řeknu Tuon, že si tě může koupit, jestli tě chytí, pokud tě pak bude ještě chtít. Ve svém hněvu budu dokonalá vysoce urozená. Uvěří mi, kačírku. Už jsem řekla Suroth, že si chci oholit vlasy.“

Mat se chabě usmál. On jí rozhodně věřil. Vážně by ho prodala, kdyby ho chytili. „Ženy jsou jako bludiště šípků v noci,“ znělo staré rčení, a dokonce ani ony neznají cestu.

Tylin trvala na tom, že na své svázání dohlédne osobně. Zjevně na to byla pyšná. Musel ji svázat pruhy nařezanými z jejích sukní, jako by ho překvapila a on ji přepral. Uzly musely být pevné, takže neunikne, jakkoliv se bude snažit, a taky že se snažila, jakmile ji svázal, zmítala se tak prudce, jako by se opravdu snažila osvobodit. Možná se i snažila. Když se jí to nepovedlo, zaprskala. Kotníky a zápěstí jí musel stáhnout k sobě a od krku k noze od postele uvázat smyčku, aby se nemohla překulit přes místnost a na chodbu. A samozřejmě taky nemohla křičet. Když jí do pusy jemně zatlačil hedvábný šátek a převázal jiným, usmála se, oči jí však hořely. Bludiště šípků v noci.

„Budeš mi scházet,“ řekl potichu, když ji strkal pod postel. Ke svému úžasu si uvědomil, že opravdu bude. Světlo! Honem si vzal plášť, rukavice a oštěp a cestou ven sfoukl lampy. Ženy dokázaly muže do toho bludiště zaplést dřív, než si to uvědomil.

Chodby byly prázdné a tiché, zněly tu jen jeho kroky, ale veškerá úleva ho přešla, když dorazil do předpokoje u dvora před stájemi.

Jediný zapálený kandelábr vrhal mihotavé světlo na květované goblény, ale Juilin a jeho žena tady nebyli, ani Egeanin a ostatní. Když se tolik zdržel s Tylin, všichni už zde na něho měli čekat. Za sloupořadím lilo jako z konve, černá opona deště všechno zakrývala. Mohli už zajít do stájí? Tahle Egeanin zřejmě měnila plány, kdykoliv se jí zachtělo.

Tiše zabručel, přehodil si plášť přes ramena a už chtěl vyjít do deště. Pro dnešní noc už měl ženských plné zuby.

„Takže ty chceš odejít. To nemůžu dovolit, Tretko.“

S kletbou se otočil na patě a uviděl Tuon, tvářící se pod průhledným závojem velmi přísně. Úzký kroužek, který jí držel závoj na vyholené hlavě, byl samý ohnivý opál a perla, a dalším pokladem byl její opasek a dlouhý náhrdelník. Byla to opravdu skvělá chvíle všímat si šperků. Co tady ve Světle dělá? Krev a popel, jestli začne volat stráže, aby ho zastavily...

Zoufale po ní chmátl, ale ona se mu vykroutila a vyrazila mu ashandarei , až ho zabrnělo v zápěstí. Čekal, že uteče, ale ona do něj místo toho začala bušit klouby rukou a sekala do něj hranami ruky. Mat měl rychlé ruce, podle Toma nejrychlejší, jaké kdy viděl, ale teď měl co dělat, aby se jí ubránil, na to, že by ji chytil, úplně zapomněl. Kdyby se jí tolik nesnažil zabránit, aby mu zlomila nos – nebo možná něco jiného, na takovou mrňavou holku měla pěkně pádné ruce – nebýt toho, byla by mu celá ta věc k smíchu. Byl mnohem vyšší, i když sám nebyl nějak nadprůměrně vysoký, ale ona na něj vletěla se soustředěným vztekem, jako kdyby byla vyšší a silnější a čekala, že ho přepere. Z nějakého důvodu se po chvíli usmála, a kdyby nevěděl své, byl by řekl, že si ho ty vlahé oči prohlížejí s nadšením. Světlo ho spal, myslet v takové chvíli na to, jak je hezká, bylo stejně hrozné jako oceňovat její šperky!

Náhle couvla a oběma rukama si upravila kroužek, který jí držel závoj. Teď se rozhodně netvářila nadšeně, nýbrž soustředěně. Rozkročila se, aniž od něj odtrhla pohled, a začala si pomalu zvedat bílé plisované sukně nad kolena.

Nechápal, proč už nekřičí o pomoc, věděl však, že ho chce nakopnout. No, ne, pokud k tomu bude moci něco říci! Skočil po ní a potom se všechno událo naráz. Bolest v boku ho srazila na koleno. Tuon si vytáhla sukně skoro k bokům a vykopla štíhlou nohou v bílé punčoše. Kop mu šel nad hlavu, jak ji náhle cosi zvedlo do vzduchu.